Kdysi se mi do zorného pole náhodně dostal hřbet knihy, pyšnící se titulem Co daly naše země Evropě a lidstvu. Teď se zaměříme jinam a spokojíme se s řádově menším měřítkem.

Velkolepá titěrnost

Kyklady a Řecko. Kredit: Pitichinaccio, Wikimedia Commons. Public domain.

Kyklady samotné. Kredit: Bgabel, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Souostroví Kyklady najdeme skoro uprostřed jižní části Egejského moře, v prostoru, kterému novodobí řečtí básníci (např. Odysseas Elytis) říkají Řecký trojúhelník, v reálu spíše víceúhelník. Jde o jádro pradávné i méně dávné kultury, vymezené na severozápadě Athénami, na západě Peloponésem, na východě ostrovy Dodekanésu a na jihu Krétou.

Připlouváme k Naxu: Ostrůvek Palatia s chrámem, Naxijská Chóra a hory. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Je to velice členitá ostrovní krajina, zahrnující asi 30 trvale obydlených ostrovů a bezpočet ostrůvků s občasným osídlením. Ostrovy jsou většinou hornaté a jejich rozličnost lze stručně vyjádřit už rozmanitostí geologického složení: vápence až mramory, granity a granodiority, amfibolické břidlice, sopečné horniny. Člověk se diví, kolik horských masivů, zálivů a poloostrovů se tam vejde. Je to rozčleněné na řadu lokálních souostroví a uspořádané přímo fraktálně. O archeologické a kunsthistorické úživnosti mluví už to, že je tam dnes 25 archeologických muzeí, a to ještě zdejší nálezy plní muzea v Athénách a různě po světě (Mnichov, Paříž, Londýn, Oxford, New York, Los Angeles…). Pro hrubou představu o osídlení: Největší z kykladských ostrovů (Naxos) mohl mít v rané době bronzové až tisíc obyvatel, koncem řecké archaické doby (6. století před n. l.) 100 tisíc, dnes 20 tisíc. Průměrný kykladský ostrov něco přes desetinu toho. Velice různá je i hustota osídlení. Je dobré si uvědomit obecnou pravdu, že každý ostrov je sice do jisté míry izolovaný, proto inzulární efekty a častá sebestřednost, nicméně je díky moři velmi dobře spojený se zbytkem světa, proto kosmopolitní povaha významnějších ostrovů, které občas dokonce zatouží po námořní říši.

Ono i ostatní Řecko je na tom trochu podobně. Nevelká země s obrovsky dlouhým pobřežím. Mimořádně členité pobřeží a uvnitř pohoří, která vymezují údolní sídla, k tomu další souostroví. Nemluvě o tom, že třeba poloostrov Peloponés se díky svým horským pásmům chová trochu jako souostroví, podobně i velký ostrov Kréta.

Podobně jako Řecko je na tom i Evropa. Chápeme ji jako malý kontinent, ale je to spíše veliký a hodně členitý poloostrov s přilehlými ostrovy.

Preciznost a elegance

Jemné obsidiánové čepele z okolí Chóry Naxijských, asi z lokality na náměstí Grotta, 3000 až 2300 před n. l. Archeologické muzeum na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Část depotu nástrojů ke zpracování dřeva, arzénový bronz. Naxos, kultura Grotta-Pelos, 2800-2200 před n. l. Britské muzeum, GR 1969.12-31. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Za posledních přibližně 6 až 10 tisíc let je pro Kyklady charakteristická preciznost a specifická elegance. Za precizností stojí dokonalé nářadí pro jemnou práci. V nejstarších dobách k tomu leckde sloužil pazourek, jenže toho je na Kykladách málo a většinou nestojí za mnoho. Měli tam však něco onačejšího: obsidián, tedy sopečné sklo. Je sice malinko měkčí, zato umožňuje jemnější práci. Obsidián z ostrova Mélu se dovážel na Peloponés už v pozdním paleolitu. Od mezolitu na Kykladách jasně převážil nad pazourkem, např. na ostrově Kythnu. Výroba a používání obsidiánových hrotů a čepelí zde vrcholí v pozdním neolitu a rané době bronzové. Pak už nastupuje také bronzové nářadí. K tomu se přidává využití tvrdých polodrahokamů, většinou v podobě brusných prášků, namletých kulovým mlýnkem. Kykladské nástrojářské techniky byly dokonalé.

Raně kykladská mramorová nádoba. Nález z okolí Naxijské Chóry, EC I-II, 3000 až 2300 před n. l. Archeologické muzeum na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pyxis, průměr 13 cm. Steatit, 2700-2300 před n. l., z Amorgu. Antikensammlung Berlin, Misc. 8102, nyní v Neues Museum. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Elegance se zračí v krásných kamenných nádobách, většinou z mramoru, ale někdy taky ze steatitu. Tato ušlechtilá forma mastku umožňuje řezbu ornamentů v povrchu zdobných dóz. To bylo něco onačejšího než keramika, i když tu měli samozřejmě taky, a pěkně malovanou. Ve srovnání s množstvím kamenných nádob ovšem působí trochu jako plast vedle porcelánu v dnešní kuchyni.

Skříň s nálezy z Naxu a okolních ostrovů, z rané doby bronzové, EC I-II, 3200 až 2300 před n. l. Národní archeologické museum v Athénách, místnost č. 6. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velký idol, postava ženy, varieta Spedos, mramor, 140 cm, asi z Keru, 2800-2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách 724. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejznámějším výtvarným projevem kykladské kultury rané doby bronzové jsou ovšem tzv. kykladské idoly, tedy většinou mramorové plastiky silně stylizovaných ženských postav, ve velikostech od dvou centimetrů po metr a půl. Je jich velice mnoho, navíc různých variet.

Hlava muže, torzo figury vysoké asi 45 cm. Mramor. Amorgos, kykladská raná doba bronzová, EC II, 2800-2300 př. n. l. Ashmolean Museum, Oxford, AE 147. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sedící muž drží pohárek, mramor, výška 15 cm. Kykladská raná doba bronzová, EC II, 2800-2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách 286. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejvíc jich pochází z Naxu, ale největší variabilitu najdeme na kykladském ostrově Amorgu. Populace několika málo set lidí tam během několika staletí vytvořila řadu výtvarných stylů. Najdeme i figurky mužů a také figurky lité z olova.

Tohle všechno se už v rané době bronzové také vyváželo na Krétu i jinam, dokonce se to zčásti podílelo na formaci minojské kultury. Přímý vliv na řeckou antiku není patrný, od rané doby bronzové ji dělí moc dlouhá doba. Zato po moderním odkrytí starokykladské kultury v době kolem roku 1900 propuklo několik vln inspirace jejím uměním, počínaje evropskou avantgardou. A nepřestává, viz i v díle Jana Křížka a v našem století Františka Skály. Kykladská atmosféra je cítit také v části malířského díla Joana Miróa, a není divu, přátelil se s Elytisem a jezdili tam.

Ve střední doby bronzové se Kyklady dostaly do sféru vlivu Kréty. Na některých ostrovech to znamená úpadek, na jiných naopak nový rozvoj. V Akrotiri na Théře (Santorini) vznikla směsná kykladsko-minojská kultura. Její produkce, zvláště dokonale elegantní fresky z počátku pozdní doby bronzové, ovšem nemohly mít ve své době vliv, neboť je záhy pohřbila masivní sopečná erupce. Brzy poté už na Kyklady přicházejí řečtí Achájci, což například na Naxu vedlo k formaci specifické verze této kultury.

Antické sochařství

Ostrovy jsou to přímo výtvarné, jaksi samy od sebe. Krásné kameny lákají k dalším tvarům. Není divu, že už v řecké archaické době se právě na Kykladách rozvinulo řecké sochařství. Dokonce je zde jeden z jeho kořenů, nejprve hlavně na Naxu, od 7. století před n. l., pak i na Paru, který později v očích Athéňanů dokonce zastínil Naxos. Parští sochaři často pracovali přímo v Athénách, ještě v klasické době a později. Všechno se to hojně exportovalo po Kykladách i na pevninu: mramory, sochy i sochaři.

Kúros z Mélu, vysoký 214 cm. Naxijská práce kolem r. 550 před n. l. Národní archeologické Muzeum v Athénách, inv. č. 1558. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Koré z ostrova Paru, kolem r. 580 před n. l. Nalezená v Apollónově chrámu na Délu. Archeologické muzeum na Délu, A 4062. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V archaické době jde zvláště o specificky stylizované sochy mladíků (kúroi, sg. kúros) a dívek (korai, sg. koré). Většina jich je ve velikostech v okolí životní, od asi tak poloviční po trochu přes dva metry. Některé jsou však i menší a jiné naopak kolosální, až přes 10 metrů, jako třeba naxiský kúros na Délu. Jejich zlatou dobou je 6. století před n. l., pak s koncem archaické doby téměř mizí, spíše se proměňují do jiných typů soch v jiných stylech, třeba atletů, podaných verističtěji (realističtěji). Polotovary soch se dělaly rovnu v kamenolomu, sochař pak na místě pouze ubíral materiál. Je to umožněno kanonizací tvarů, mistr pouze individuálně dolaďuje. Tato limitace tvorby se považovala za přednost, individualita tvůrce se musí poměřit s kanonickou formou. Poškozené kusy místy zůstaly v lomech nebo v okolí. Na Naxu začal také zvyk sochy podepisovat, a to už koncem 7. století před n. l., viz například sokl pro kúra.

Polotovar velkého kúra v antickém lomu u Fleria blízko Mili u Melanes na Naxu. Je dlouhý 6,5 m, pochází z 6. století před n. l. Už kdysi se mu zlomila noha. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sochy nalezené u chrámů na Délu, pocházející z Naxu a z Paru, většinou kúrové a korai, 7. a hlavně 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kúrové a korai (dívky) kykladské produkce patří k iónskému typu, který je oproti dórskému štíhlejší, málem něžnější, přestože výrazně nadosobní, nikoli individuální. Vrchol této iónské elegance představují sochy z naxijské produkce, přinejmenším to tvrdí archeologové a znalci umění na Naxu.

Kromě mladíků a dívek se sochalo i leccos jiného, například sfingy. Jednu zvláště vyvedenou poslali Naxijští do Delf, podívat se na ni můžete tady. Sfingy se ovšem časem nepromění v něco civilnějšího a realistitějího, jako kúrové v atlety a korai v sochy mladých žen, nýbrž se posunou do spíše dekorativní role. Ostatně, motiv sfingy pochází z mnohem starších dob, v blízkovýchodním i egejském okruhu.

Reliéfní stéla z Archilocheia na Paru, kolem r. 500 před n. l. Archilochos leží na lehátku, vlevo sedí jeho žena, zprava obsluhuje chlapec. Na zdi visí štít, toulec a lyra. Archeologické muzeum na Paru, A 758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Lyrika

Zachovaná řecká poezie začíná homérskými eposy a dílem Hésiodovým. Po epice přichází období lyrické poezie, která navazuje spíše na milostné, svatební a pohřební písně. Místo bojových scén a generací bohů nebo zase práce na statku líčí radosti i strasti života jednotlivce, někdy i prchavé hodnoty okamžiku. Zlatou dobou řecké lyriky je 7. století před n. l. Kyklady opět patří k významným místům, i když ne tak většinově jako v případě sochařství. Působili zde například Sémonidés z Amorgu a Archilochos z Paru (680-645 před n. l.).

Archolochos pocházel z chudých poměrů, takže se živil jako voják. Bojoval až na Thasu a padl na Naxu. Jeho básnické dílo v lecčem předjímá problémy filosofie. Jde o to, že my smrtelníci, tedy lidé i ostatní živočichové, jsme koneční v každém smyslu slova, a tuto svoji životní „nouzi“ (améchaneia) se snažíme kompenzovat pokusy o naplňování lokálních účelů, hledáním obživy a vytvářením zásob, abychom nezašli hned a před zánikem si užili kousek života. Archilochos ovšem nehledá žádný globální účel světa, všechno se totiž děje jako na houpačce, „náš život je v náručích vln“, jednou jsi dole, jednou nahoře.

Nebudu zde opakovat, co jsem pro čtenáře Osla popsal v článku Básníci života a nouze, viz link dole. Neodpustím si však jeho verš: „Nemůžem přece konati takovou stráž, a přitom střízlivi být!“ Prostě předchůdce prokletých básníků konce 19. století.

Kykladská keramika „krásného stylu“

Řecké epice dobře odpovídala keramika tzv. geometrického stylu (9. až 7. století před n. l), také často zobrazuje bojové scény. Po ní přichází černofigurová keramika, včetně zvláštních verzí. Mezi ně patří i keramika orientalizujícího stylu, inspirovaná východním Řeckem, tradičně se jí říkalo „krásná“. Nejznámější je její korintská verze. Kyklady vytvořily vlastní verzi, po které v nové době šílí sběratelé z řad miliardářů. (Kvůli ní se páchají i těžké zločiny, skoro jako kvůli dávným kykladským idolům.)

Kykladská orientalizující amfora z Diovy svatyně na vrcholu Kynthu na Délu, 620-600 př. n. l. Archeologické muzeum na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Velká amfora v kykladském stylu, nejspíše z dílny na Paru, 7. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, inv. n. A 2652. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

První kousky se našly na ostrově Mélu (Milosu), proto se jim říkalo „mélské vázy“. Většina produkce ovšem pochází z Paru a Naxu. Současný název „kykladská orientalizující keramika“ se aspoň neplete s jinou zajímavou kategorií, totiž s ryze mélskými reliéfními plaketami.

Svérázná architektura

Nejpozději od 7. století před n. l. se v Řecku staví také chrámy. Jejich obvyklé podoby každý pozná podle řad sloupů, někdo rozliší i konkrétní stavební řád, třeba dórský nebo iónský. Na Kykladách je samozřejmě potkáme také, ale svébytná je zdejší specialita, totiž stavební styl zvaný „naxijský chrám“. Kromě několika staveb na Naxu potkáme tuto architekturu u staveb naxijské produkce na posvátném ostrově Délu.

Démétrion v Gyroulas u Sangri, Naxos, 530 před n. l. Naxijská mysterijná svatyně postavená ve stylu naxijského chrámu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Chrám Apollóna Délského na ostrůvku Palatia u Naxijské Chóry, 530 př. n. l. Byl vysoký 30 m, vnitřní profil vchodu má výšku 6 m. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Naxijský chrám má svérázné uspořádání různě vysokých sloupů a je úplně celý z kamene, většinou z mramoru, i když třeba s žulovými nebo dioritovými základy a podezdívkou. Zásadní je, že střecha je z velkých desek mírně průsvitného mramoru. Do obvyklých řeckých chrámů vstupovali jen kněží a kněžky, zatímco bohoslužba se odehrávala kolem oltáře před chrámem. Některé z chrámů v naxijském stylu jsou ovšem stavěny spíše na způsob mysterijních svatyní, tedy pro lidi uvnitř chrámu, například v Gyroulas na Naxu. V takovém případě se zajímavě uplatní zvláštní slabé osvětlení malinko průsvitnou střechou, podobně i u trochu civilnějších staveb, příkladem je Dům Naxijských na Délu, který sloužil jako zázemí pro poutníky. Stavebně to bylo extrémně náročné.

Na chrámy v naxijském stylu zajímavě naváže jejich křesťanské přeznačení a také napodobování podobných principů v 6. až 13. století. A úplný svéráz představuje docela vstřícné křesťanské přeznačení chrámu Apollóna Aigléta (Zářného) na ostrově Anafi na kostel svatých Apollóna a Sókrata, později na klášter Panagia Zóodochos Pigi, Bohorodička U pramene života.

Volnočasné civění – předloha theórie, později teorie

Theórie byla v řecké antice pouť na posvátný ostrov Délos na oslavu Apollónova narození. Pravidelné konání poutí prý při své zastávce na Délu slíbil Théseus, kvůli zdárnému průběhu své výpravy do Knóssu proti Minotaurovi. V Athénách byl příběh o Théseově plavbě použit jako imperiální mýtus, zdůvodňující athénskou hegemonii nad Délem a celými Kykladami. Pracuje s ním také Platón, dokonce jako s jednou z předloh pro pojetí filosofie. Pozdější platonici vytvořili metaforu, kterou připsali Pythagorovi (Diogenés Laertios VIII,8): Na Délos putují ke slavnostním hrám soutěžící (atleti a hudebníci), obchodníci (ve velkém i prodavači párků) a „theoretici“, tedy diváci, zastupující svou obec. Ti poslední jsou nejlepší, jejich úlohou je zvláštní aktivní nezúčastněnost. Sami nesoutěží, ani se nemají rozptylovat kšefty, nýbrž zaujmout dobré místo, dávat pozor a vnímat, aby to pak mohli doma zpřítomnit svým vyprávěním.

Základy Domu Naxijských na Délu, 575 až 560 před n. l. ve stylu naxijského chrámu, vpravo zůstal sokl od sochy vysoké přes 10 m. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Výhled ze svaté hory Kynthos na Délu je přímo božský, i když theoretici sledovali spíše oběti u chrámů a hry na stadionu a v divadle. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Theórie je původně nezaujaté diváctví, úděl theoretiků. Díky platónské metafoře slovo postupem času nabylo toho významu, který dodnes známe pod označením teorie.

Nezúčastněné diváctví v pohledu na něco krajně důležitého má asi ještě starší předlohy, patrně už v rané době bronzové na tehdejším posvátném ostrově Keru na Malých Kykladách. To stojí za extra článek.

Akropole (resp. Kastro) Naxijské Chóry z většího mola přístavu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hra na nejmenší velmoc

Jednotlivé ostrovy válčily hlavně mezi sebou, občas i v Athénách, někdy daleko na severu s Thráky, třeba o Thasos; kolonizovaly i vzdálená pobřeží, například Sicílie. Překvapením bylo, když roku 500 před n. l. Naxos sám odrazil mohutný perský útok. Jenže o 10 let později jej zdemolovala perská trestná výprava, čímž oficiálně začaly řecko-perské války. Po nich se hlavním soupeřem Kyklad stávají Athény, které si postupně podmaňují valnou část Kyklad.

Tento článek vznikl jako příprava na přednášku s více obrázky pro festival Sny o antice na FF UK, v úterý 21. 4. od 17:30 v posluchárně 301 v hlavní budově na nám. Jana Palacha

Klasická doba, jinde v Řecku tak opěvovaná, zvláště v Athénách a v učebnicích, je na většině kykladských ostrovů dobou úpadku; čas kulturního vývoje zde běží jinak, někdy málem protisměrně. Od helénistické doby přijde nový rozvoj, který trvá i v nových křesťanských poměrech v rámci Byzance.

Dalším obdobím slávy Kyklad je středověké Arcivévodství Naxijské, spisovněji Vévodství Archipelagu. V raném 19. století pak role Mykonu při povstání proti osmanské nadvládě, které vedlo ke vzniku novořeckého státu. A nakonec období archeologie a turistiky.

Literatura

Colins Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Milenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.

Moje volně přístupná online kniha Pouť na Kyklady

Složky fotogalerií Kyklady (Cyclades) v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons