V některých obdobích se rozvoj měst potýká s potřebou rychlé výstavby celých nových čtvrtí. Z nedávných generací známe sídliště. Už od pozdního 19. století se ve větších evropských městech stavěly nejen nouzové dělnické kolonie, ale také lepší čtvrti s mnoha bloky činžovních domů, radnicí, školou a kostelem. Teď se podíváme na příklady nových středostavovských čtvrtí v Řecku rané klasické doby, tedy v polovině 5. století před n. l. Toto období má poněkud osvícenecký charakter. Reprezentují jej filosofové jako třeba Anaxagorás, a také výtvarní umělci, například Polykleitos. Společným jmenovatelem je racionalita, jak v uspořádáni společnosti, tak ve využití geometrických proporcí. Obojí je typické i pro Hippodamovy návrhy městských čtvrtí a jejich realizace.

Hippodamos pocházel z Mílétu v Iónii, tedy z východního Řecka. Působil v 5. století před n. l., přesnější datace se v různých pramenech liší. S jeho díly se setkáváme po celém Řecku: v Iónii, na řecké pevnině, dokonce až na Sicílii. Silný vliv jeho základních konceptů přetrvával ještě v dalším století a trvale se vepsal do dějin architektury a urbanistiky. O něm samotném se zachoval pouze drb, že prý vystupoval hodně sebevědomě a poněkud výstředně. Po celý rok prý nosil totéž oblečení, navíc obyčejné a teplé, kupodivu doplněné šperky. Těžko říct, co je na tom pravdy, i když to napsal Aristotelés, ale to je vedlejší, důležitý je Hippodamův urbanistický odkaz.

Plán Pirea z roku 1908. Starší bohužel není k dispozici. Kredit: Karl Baedeker, Leipzig, Wikimedia Commons. Public domain.

Nejznámějším příkladem jeho díla byl realizovaný plán výstavby nového města Pirea, tedy rozsáhlé obytné čtvrti nad přístavem. Nešlo o žádnou maličkost, nýbrž o bydlení pro desítky tisíc lidí, včetně dílen a obchodů a také veřejných prostor. Celé to bylo situováno na mírném návrší, kde byly nějaké poničené zbytky starších staveb, a na svahu nad ním. V zadání projektu prý bylo, že zde má žít 10 tisíc mužů, tedy svobodných občanů, plus jejich ženy, děti a otroci, to mohlo dát dohromady 50 tisíc lidí, jak o více než století později tvrdí Aristotelés (Politika II,8-9). Ten také Hippodama pochválil za vzorné řešení. To už něco znamená, pochvalami Aristotelés velice šetřil. Je ovšem možné, že číslo uváděné Aristotelem je spíše symbolické. I kdyby však šlo o menší počet svobodných občanů, mužů, nejspíš tisíce, tak by celkový počet obyvatel těch zmíněných 10 tisíc každopádně překračoval.

Základem územního plánu je pravoúhlá síť rovných širokých ulic, žádné úzké křivolakosti. Uprostřed byla centrální agora, tedy tržiště a místo pro shromáždění lidu, a také prostor pro další stavby, které pak mohly vznikat podle konkrétních potřeb v průběhu dorůstání první generace nového města. Tam bylo jádro veřejného prostoru a nejspíše také sakrálního prostoru. Soukromé prostory k bydlení sestávaly z typizovaných dvoupodlažních domů seskupených do bloků. Každý blok měl plochu 2 400 m² a zvenčí byl ohraničen zdí, ovšem nijak mohutnou, spíše asi v místech, kde linie ulice nebyla zcela vyplněna domy. Fasády domů směřovaly na jih, stinný sever byl vyhrazen práci a odpočinku, nikoli reprezentaci. Každý dům měl svůj uzavřený dvůr, společný prostor v bloku mohl být navíc. Každý z těch bloků byl jakýmsi sousedským prostorem, kouskem městečka ve městě. K realizaci projektu patřilo i řešení přívodu vody, kterou bylo nutné přečerpávat.

Hippodamos prý nejprve představil jeden takový typizovaný dům, a ten se líbil. Zdá se, že to s tou typizací nepřeháněl, týkala se celkových rozměrů stavby a jejího začlenění do bloku. Tím byla také vyjádřena rovnost občanů, chápaná jako isonomia, tedy rovnost před zákonem a ve vzájemných právech. Jenže i občané, kteří si jsou rovni, jsou rozliční. Tomu Hippodamův koncept vycházel vstříc. Předpokládal, že některé části domu se upraví na dílnu, samozřejmě s ohledem na druh řemesla, jindy třeba na nějaké přístavky, ale dovnitř vlastního dvora nebo v rámci vymezené části bloku.

Písemné prameny se poněkud rozcházejí v datacích celé této akce. Zadání se mohlo objevit už roku 476 před n. l. v rámci rekonstrukce po perském poničení. Nebo o něco později za Periklovy vlády, kdy se v Athénách a jejich okolí hodně stavělo. Jiné prameny zmiňují Hippodamovu Územní studii pro Pireus z toku 451 před n. l. Může to být datum realizace, ale možná spíše datace dodatečného teoretického spisu, který tomuto projektu jeho autor věnoval. Ať už šlo o spis nebo o dílo samo, tak každopádně platí, že Hippodamovo pirejské nové město nastavilo urbanistické standardy pro svou dobu i pro řadu následujících generací.

Priéné v pohledové rekonstrukci po německých vykopávkách v letech 1895-98. Kredit: Wellcome Collection, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Priéné v roce 1999. Kredit: Autor článku.

Dalším slavným příkladem Hippodamova řešení městského prostoru je rekonstrukce iónského města Priéné. Opět pomocí pravoúhlé sítě ulic a bloků, nicméně v prostředí se specifickými technickými problémy. Dotyčná část města se totiž nachází v exponovanějších svazích a u jeho okrajů jsou prudké srázy: nahoře strmá skála a dole strž, hrozící sesuvy půdy. Sem nebylo třeba vodu čerpat, naopak byl problém, aby její odtok nepodemílal zdi a celý svah. Na obrázku vlevo je rekonstrukce podle vykopávek. Vpravo je jeden ze svahů v Priéně, nejvyšší skála je však ještě vysoko nad námi. (Moje fotky z roku 1999 bohužel nejsou natolik kvalitní, abych je dával na Wikimedia Commons.)

Priéné od vchodu do areálu, 1999. Kredit: Autor článku.

Priéné kousek dál, stav roku 1999. Kredit: Autor článku.

Řešením byly silné opěrné zdi a schodiště, to vše vzájemně propojené a komponované tak, aby se dopravní funkčnost, statika a cesta pro dešťovou navzájem podporovaly, a podobně i estetický dojem. V menší míře asi podobný problém vyvstával i v některých částech nového města v Pireu, avšak v Priéné to bije do očí. Hippodamos byl slaven za to, že i v těchto poměrech byla celá stavba stabilní, funkční a pěkná. Dokonce vzniklo oběžné slovní spojení „krásná Priéné“. Za cenu dobře promyšlených a pracných konstrukcí dokázal Hippodamos proměnit kritickou nevýhodu v pozitivum.

Archeologický areál antické Priéné, sedadla Búleutéria a za nimi Agora. Kredit: Tomisti, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Archeologický areál v Priéné, terén pod Athéniným chrámem. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

Archeologický areál antické Priéné dnes najdeme nedaleko egejského pobřeží Turecka. Necháme teď stranou otázku, jestli jde o přesně to místo, kde už v řecké archaické době působil jako soudce mudrc Biás, chválený Hérakleitem. Pro urbanistiku je zde důležitá ona svažitost v sousedství srázů. V Pireu byla méně kritická. Hippodamova velikost nejspíš spočívá v tom, že pravoúhlou síť bloků, jako jednu z možností členění prostoru, využil také pro řešení problémů s vertikální dimenzí, a to včetně problémů s vodou. A všechno dohromady ve prospěch funkčního a příjemného města.

Silnice kousek od centra Priény. Uprostřed má kamenný kanál pro odtok dešťové vody a obě strany cesty jsou k němu mírně skloněny. Kredit: Autor článku.

V řadě antických i novodobých referátů je Hippodamos poněkud jednostranně chválen málem jako vynálezce pravoúhlé sítě stavebního plánu města. Přitom sama ta pravoúhlá síť není žádnou novinkou. Řekové ji používali už v dost rané archaické době, tedy už po několik století, a řadu jejích aplikací bychom našli i mimo Řecko, některé dokonce v hodně vzdálených kulturách. Takové řešení z valné části plyne už z nároků dopravní prostupnosti a optimalizace zastavěného prostoru. Problém ovšem je, jak takovou síť využít pro příjemné město. Hippodamovi se to podařilo v kombinaci s řešením problémů vertikální dimenze. Právě díky tomu byla Priéné po jeho přestavbě zvaná „krásná“.

Hippodamos také důsledně zohledňoval rozčlenění prostoru na soukromý, veřejný a sakrální. V každém z nich se lidé chovají jinak, a tomu má odpovídat i architektura. Jinak by to přece nebylo město.

Sláva Hippodamova díla přispěla k šíření funkční architektury, ale občas také k šíření obludností. Když se totiž za „hippodamovskou architekturu“ považuje pravoúhlá síť sama o sobě, mohou vznikat spíše vojenské tábory nebo ubikace pro občanstvo. (Ještě horší výsledek ovšem může mít, když se pro obavu z toho ona síť rozbije a postaví se velké domy rozházené po zdevastované louce.) Některé z těch pozdějších pravoúhlých aplikací na rovině mohly přesto působit monumentálně, prý například helénistická Alexandrie, založená roku 331 před n. l. Milionové multikulturní velkoměsto s pravoúhlou sítí hlavních a vedlejších ulic (s veřejným osvětlením a veřejnou dopravou) lecčím předjímalo New York. Mnohem kompaktnější bloky podstatně vyšších domů, problematická rovnost občanů, tak u té roviny na zastavěné mořské šíji aspoň v parku navezli kopec.

Problém, jak skloubit technickou stránku staveb s okolním prostředím a příjemným výsledkem, se znovu objevuje v římské době. Vitruvius, latinský teoretik architektury v 1. století před n. l. charakterizuje úkol projektu jako proporční stavbu s lidskými měřítky. Ony proporce míní ve všech možných ohledech, zvláště vůči funkci a okolí. Hippodama kupodivu nezmiňuje. Osud má však podobný, neboť byl často veleben i za něco, co časem vzniklo spíše jako facka jeho koncepci. Například obludné stavby císařského Říma, obludné proporcemi i určením, třeba Koloseum (1. století n. l.).

Stavět se prostě má podle funkčních a estetických potřeb. Jinak se později můžeme jen divit výsledkům opačného efektu, totiž že architektura si přitáhne své lidi, podobně jako ptačí nebo netopýří budka sobě adekvátní druhy.

Literatura:

Jan Bouzek, Iva Ondřejová: Periklovo Řecko. Praha: Mladá fronta, 1989.

Vitruvius: Deset knih o architektuře. Přeložil Alois Otoupalík. Praha: Antická knihovna 1979. (Není tam však nic přímo o Hippodamovi.)