Stárnutí v Bangladéši. Kredit: Rezowan, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Stárneme. Žijeme déle než kdy dříve a lidé ve vyšším věku tvoří stále větší podíl obyvatel planety. To ale neznamená, že tento život navíc, který obvykle máme k dispozici oproti minulým generacím našeho druhu, prožíváme ve zdraví a v pohodě. V mnoha případech to tak není, a proto je stárnutí v hledáčku mnoha vědeckých týmů.

Handan Melike Dönertaş. Kredit: H. M. Dönertaş

Navzdory tomu, jak je stárnutí důležité, máme v jeho zkoumání a pochopení ještě co dohánět. Existuje spousta teorií stárnutí a jejich obliba se postupně vyvíjí. Postoj odborníků ke stárnutí přitom souvisí s tím, která z teorií jim je blízká.

Ti, kteří zastávají názor, že stárnutí je nevyhnutelným vedlejším důsledkem některé nezbytné biologické funkce, předpokládají, že pokusy o zpomalení stárnutí by tyto nezbytné funkce nevyhnutelně narušily. Ovlivnění stárnutí je podle nich prakticky nemožné a jeho výzkum má pro ně jen akademický význam.

Geny související se stárnutím. Kredit: Dönertaş & Partridge (2026).

Podle jiných je stárnutí projevem toho, že s věkem postupně odcházejí mechanismy údržby a oprav organismu. V takovém případě by mělo být možné tyto mechanismy posílit, což by zajistilo, že tělo vydrží déle. Další teorie předpokládají, že stárnutí je biologicky programované, což by opět znamenalo, že je možné do stárnutí zasáhnout, jen nikoliv na úrovni konkrétní údržby, ale do kontrolního mechanismu, který stárnutí „řídí.“

Handan Melike Dönertaşová z německého Leibniz Institute on Aging – Fritz Lipmann Institute (FLI) a Linda Partridgeová z britské University College London se nedávno zaměřili na selekční stín (Selection shadow), koncept stárnutí, který by bylo možné napasovat mezi teorie selhávající údržby.

Je to vlastně hodně vousatá evoluční myšlenka, se kterou přišli Haldane a Medawar ve čtyřicátých letech, kdy ani ještě nikdo netušil, jak vypadá DNA. Jde o to, že přírodní výběr hlídá, co se děje s organismem do doby, než se rozmnoží a předá genetickou informaci dál.

Pak se dotyčný organismus ztrácí z radaru přírodního výběru, což vytváří selekční stín, v němž se mohou projevovat nepříjemné mutace a změny. Mohou sice velmi škodit dotyčnému jedinci, ale přírodní výběr to už nezajímá, protože je to vlastně chodící evoluční mrtvola. Také se kvůli tomu mohou udržet geny, které jsou v mládí prospěšné, ale ve stáří škodlivé. Dřív to tolik nevadilo, protože lidé obvykle nežili v selekčním stínu moc dlouho. Teď je to jiné.

Dönertaşová a Partridgeová měly, na rozdíl od Haldanea a Medawara, k dispozici spoustu studií založených na rozsáhlých genetických datech. Jejich analýza potvrzuje, že selekční stín je reálný fenomén. Současně také zjišťovaly, jak se stárnutí liší u jednotlivých druhů. Pokud odhalíme strategie, které pomáhají fungovat v selekčním stínu dlouhověkým druhům jako je rypoš lysý, mohli bychom se inspirovat pro výzkum zdravého stárnutí.

Video: Cambridge University Longevity Society: Dr Melike Dönertaş

Video: Is aging adaptive?

Literatura

Science Alert 28. 6. 2026.

Nature Reviews Genetics online 11. 5. 2026.