Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), často nazývaná jen růžovka či masák. Wikipedia,volné dílo.

Houby sbírám prakticky od té doby, co jsem se naučil chodit. Čím jsem starší, tím jsem i opatrnější, a tak se s postupujícím věkem a poklesem ostrosti zraku úměrně snižuje i počet druhů, kterým dovolím cestovat v košíku z lesa do kuchyně. Ale muchomůrku růžovku (Amanita rubescens) na kmíně ve vaječné omeletě považuji za lahůdku, o níž bych se nechal připravit jen velmi nerad. Samozřejmě jsem si vědom možných záměn, takže podrobně studuji všechny klíčové znaky, a tak v průměru jedna z pěti plodnic neprojde vstupní kontrolou, i když jsem si jistý na 99.9%. Uznejte, že pro toxikologa by byl poněkud trapas ocitnout se na výplachu žaludku, nebo dokonce zemřít po selhání jater způsobeném nějakou otravou.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides). (Justin Pierce, Wikipedia, CC BY-SA 3.0)

Nedávno jsem ale utrpěl šok. Ten mladík na videu s dramatickým výrazem prezentoval animaci, na které se hromadně rozpadaly červené krvinky, a varoval před bídnou smrtí, kterou zajde ten, kdo růžovku zvanou lidově masák pozře v syrovém stavu. A na vině látka, o níž jsem dosud neslyšel. Rubescenslysin. Je pravdou, že mou odbornou i zájmovou pozornost dlouhodobě přitahují zejména tzv. malé molekuly, takže jsem se trochu uklidnil, když jsem zjistil, že jde o protein, ale i tak jsem považoval za svého typu selhání, že jsem až dosud ignoroval tak zásadní riziko.

Hematom s počínající hemolýzou. (KoS, volné dílo).

Primárním účinkem rubescenslysinu se skutečně zdá být hematotoxicita (účinek na krevní buňky) a imunotoxicita. Toxin vykazuje silný lytický účinek na krevní elementy, tedy schopnost vyvolávat rozpad (lýzu) příslušných buněk. Lidské leukocyty (bílé krvinky) jsou k jeho účinkům výrazně citlivější než erytrocyty (červené krvinky). Koncentrace toxinu potřebná k dosažení 50% lýzy erytrocytů v experimentech in-vitro (mimo živý organismus) je přibližně 10krát vyšší než koncentrace vyvolávající 50% rozpad leukocytů. Při experimentech in-vivo (na živých organismech) dochází k masivní intravaskulární hemolýze, tedy k rozpadu červených krvinek přímo v cévách.

Příliv vody do buňky vede k překročení povolené kapacity jejího objemu a prasknutí neboli lýze s vypuzením a destrukcí vnitřních buněčných struktur. (BQ20, Wikipedia, CC BY-SA 4.0)

Klíčovým systémovým projevem je pak patologické zvýšení cévní permeability (propustnosti), v jejímž důsledku dochází k rozsáhlé destrukci endotelu (výstelky) plicních cév a následně k pronikání krevní plazmy do plicních sklípků, což vede k respiračnímu selhání.

V testech in vitro a in vivo byla též prokázána silná kardiotoxicita, hepatotoxicta a nefrotoxicita, tedy toxický účinek pro srdce, játra a ledviny. Hodnoty LD₅₀ pro myši a potkany (dávka, která usmrtí 50 % jedinců při testu akutní toxicity) se pohybují mezi 150 až 300 mikrogramů/kg a to je opravdu hodně málo. Platí zde totiž jak známo nepřímá úměra, tedy čím menší LD₅₀ tím vyšší akutní toxicita. Jenže….

Jenže těm nebohým myším a potkanům vstřikovali testovaný toxin přímo do krve. Uvedené hodnoty LD₅₀ a popsané toxické účinky byly pozorovány po intravenózním podání. Podobné hodnoty po orálním podání nejsou v odborné literatuře dostupné, jelikož by po orálním podání rubescenlyzinu patrně žádný potkan (ani člověk) nezemřel.

Phalloidin, psáno též faloidin je hepatotoxický cyklický heptapeptid ze skupiny falotoxinů. (ChemSim, Wikipedia, volné dílo)

Zmíněný toxin totiž patří mezi velké komplexní proteiny a těm vůbec nedělá dobře kyselé prostředí žaludku plné proteolytických enzymů. Komplexní proteiny tak podléhají v žaludku denaturaci a deaktivaci. No, a pokud daný protein přece jen projde až do střev, nedokáže se vstřebat přes sliznice do krevního řečiště.

Kontakt na autora zde. Kredit. UPCE.

Pokud plodnice projde tepelnou úpravou, dojde k denaturaci a deaktivaci při ní, ale ani v syrovém stavu nepředstavuje rubescenslysin z pohledu systémového účinku žádné zásadní riziko. Krevní buňky se prostě rozpadat nezačnou. Ani tak samozřejmě není vhodné pojídat masáky syrové, protože obsahují řadu termolabilních látek, které dokážou účinně podráždit trávicí trakt. Jenže to už je jiný příběh.

Rubescenslysin se strukturně i funkčně velmi podobá phallolysinu, což je látka produkovaná nekorunovanou královnou místních jedovatých hub muchomůrkou zelenou (Amanita phalloides). Oba proteiny patří mezi tzv. póry-formující toxiny, které po navázání na složky buněčné membrány ovlivňují její propustnost a způsobují únik elektrolytů z cytosolu a následně rozpad zasažených buněk. Zatímco phallolysin se váže pouze na specifické sacharidové ligandy na povrchu cílové buňky (zejména neutrální cukry jako galaktózu a manózu), rubescenslysin se chová výrazně méně selektivně a jeho účinek se podobá spíš nespecifickému účinku povrchově aktivních látek – detergentů. Rubescenslysin díky tomu vykazuje strmější křivku dávka-účinek a tedy i vyšší toxicitu.

Klíčový evoluční paradox tak spočívá v tom, že růžovka disponuje mechanisticky agresivnějším a kineticky radikálnějším cytolysinem než muchomůrka zelená, ovšem její evoluční strategie zcela rezignovala na syntézu termostabilních nízkomolekulárních cyklických peptidů odolných kyselinám a trávicím enzymům jako je amatoxin a phalloidin. Naštěstí pro houbaře a hladovou lesní zvěř. A také k radosti pedagogů v oblasti toxikologie, jimž přibyl do sbírky další příklad dokládající nezbytnost studia toxikokinetiky jako účinnému ochrannému prostředku proti děsu šířenému z děsuplných videí influencerů.

Literatura:

1. Odenthal, K.P., Seeger, R., Braatz, R., Petzinger, E., Moshaf, H. and Schmitz-Dräger, C., 1982. Damage in vitro to various organs and tissues by rubescenslysin from the edible mushroom Amanita rubescens. Toxicon, 20(4), pp.765-781.

2. Quintero-Corrales, C., Vega, M., Hernández-Rico, N., Octavio-Aguilar, P. and Garibay-Orijel, R., 2022. The evolutionary history of the lethal amanitin biosynthesis genes in Amanita rubescens complex edible mushrooms and its potential health risk.

3. Bernheimer, A.W. and Rudy, B., 1986. Interactions between membranes and cytolytic peptides. Biochimica et Biophysica Acta (BBA)-Reviews on Biomembranes, 864(1), pp.123-141.

4. Seeger, R., Odenthal, K.P. and Mengs, U., 1981. Toxic effects in mouse and rat of rubescenslysin from Amanita rubescens. Toxicon, 19(3), pp.409-417.

Poznámka redakce

V článku uvedenou kresbu muchomůrky růžovky nám navrhl doplnit fotografiemi, na nichž jsou určovací znaky mnohem patrnější, mykolog Radim Dvořák. Tímto mu děkujeme, protože přesně tak jsme si spolupráci s Vámi čtenáři, vždy představovali.

Mladé plodnice muchomůrky růžovky (Amanita rubescens) - bradavky vela na klobouku - roztrhané zbytky celkového obalu velmi mladé plodnice (velum universale), u muchomůrek časté - hlízovitá báze třeně s pásem bradavek - rovněž zbytek vela universale Autor: Radim Dvořák

Dospělá plodnice muchomůrky růžovky (Amanita rubescens) - rýhovaný prsten, visící jako sukénka od vrcholu třeně. Jde o zbytek obalu v mládí zakrývajícího lupeny (velum partiale), rýhování vzniká jako obtisk lupenů - hlízovitě ztluštělá báze třeně, s pásem bradavek na horní straně, bez pochvy (lidově též kalichu) či jejího náznaku - růžovění až červenohnědnutí dužniny při poranění (prasknutí, řez, požerky hmyzu), otlačení či zasychání Autor: Radim Dvořák

Na další obrázky ve vysokém rozlišení (a nejen růžovek) si dovolujeme odkázat na myko-atlas (zde).