Virtuální odlitek mozkovny vyhynulého parapitéka Simonsius grangeri. Kredit: Kay et al./MorphoSource.

Je úsměvné, jak lidé rádi mudrují o velikosti svého mozku, zatímco mnohé další orgány, které máme v těle, nás nechávají zcela chladnými. Právě tato zamilovanost do mozku je zřejmě zodpovědná za dojem, že lidský mozek, který přece musí být k myšlení, se přece musel zvětšit právě kvůli myšlení. Potíž je v tom, že to nejspíš vůbec není pravda.

Potvrzuje to i nedávný výzkum, který vedl Richard Kay z Duke University. Zaměřili se na dramatické zvětšení mozkové kůry čili neokortexu, které se prolíná celou evolucí primátů. Mozková kůra je rozsáhlá vnější zvrásněná vrstva mozku, která je zodpovědná za smyslové vnímání, kognitivní schopnosti a další komplexní funkce. Nelze přehlédnout, že u primátů je ve srovnání s ostatními savci výrazně větší.

Richard Kay. Kredit: Duke University.

Současně ale není snadné určit, když se oprostíme od předsudků, jak a proč se během evoluce primátů mozková kůra tolik zvětšila. Je to mozková tkáň a ta se až na naprosté a velmi mladé výjimky ve fosilním záznamu nezachovává.

Kay s kolegy to řešili s využitím unikátní sbírky lebek, z nichž mnohé pocházejí z Duke Lemur Center. Pomocí mikro-CT skenů s vysokým rozlišením vytvořili virtuální vnitřní „odlitky“ mozkovny rozmanitých primátů. Porovnáním těchto odlitků zjišťovali, jak se jednotlivé části mozkové kůry vyvíjely v různých liniích primátů.

Výsledky zcela zpochybňují dosavadní představy o vývoji mozkové kůry primátů. Dlouho se předpokládalo, že se čelní lalok čili velmi stručně a povrchně řečeno „centrum myšlení,“ v různých liniích primátů nezávisle výrazně zvětšoval. Nová výzkum ale ukázal, že velikost čelního laloku rostla velmi postupně a spořádaně spolu s celkovou velikostí mozku. Nešlo o žádné dramatické, nezávislé zvětšování čelního laloku, které dřív vědci viděli na základě pouhého vizuálního hodnocení fosilií.

Lidský čelní lalok modře. Kredit: Henry Vandyke Carter, Wikimedia Commons.

Jak Kay a spol. zjistili, skutečný evoluční příběh se odehrává jinde v mozku. Rychle a nepoměrně ke zbytku mozku se v průběhu evoluce zvětšují týlní, temenní a spánkové oblasti, tedy části mozku intenzivně zapojené do zpracování zrakových informací. K tomuto zvětšování přitom docházelo na stejných větvích evolučního stromu primátů, na nichž se zvětšoval také zrakový nerv. To naznačuje, že do mozku proudilo stále více zrakových informací. Badatelé rovněž dospěli k závěru, že velké mozky primátů včetně linie vedoucí k člověku, se objevily už velmi dávno, zhruba před 33 miliony let, kdy se těm malým opičákům ještě ani nezdálo o katedrálách nebo symfoniích.

Takže naše velké mozky vlastně původně nebyly o myšlení, ale o zraku. Pro biologa je to docela vtipné, protože primáti, i když v rámci savců mají zrak jakžtakž ucházející, proti ptákům nebo třeba sépiím jsou ve zraku učinění břídilové. Proč je pro primáty zrak tak důležitý? Kay uvádí dvě hlavní a navzájem se nevylučující možnosti, z nichž ta lechtivá připisuje zraku důležitou roli v sociálním životě. Opičáci se rádi dívají.

Druhou možnost lze těžko označit jinak než trapnou, i když jí vděčíme za hodně, protože se týká poněkud trapné mutace, která postihla dávného předka dnešních primátů. Na počátku své evoluce primáti přišli o schopnost syntetizovat vitamín C, nejspíš čistě náhodou, a od té doby ho musíme doplňovat tím co jíme. To, že vitamín C často obsahují červeně či podobně zbarvené plody, zřejmě těsně souvisí s tím, že se u primátů objevilo barevné vidění, a zřejmě i s celkovým rozvojem zraku.

Video: Primate Evolution's Tangled Tree | Fundamental Concepts with Jenny Tung

Literatura

Duke University 7. 8. 2026.

Science 393: 622–627.