Chtěl jsem tenhle film pominout, protože s velkofilmy na antická témata nemám dobré zkušenosti. Navíc i ke mně došly kontroverze stran obsazení některých rolí, což jsem chápal jako reklamní prostředek, tedy další důvod, proč se tomu vyhnout. Jenže řada přátel, jejichž vkus beru vážně, to dílo hodně doporučovala. Tak jsem se včera vypravil do kina, což mě přimělo k napsání těchto narychlo spíchnutých poznámek.

Četným velkofilmům na podobná témata se lze snadno vysmívat, že tam hrdina vypadá a funguje jako kovboj nebo senátor, jen v nějakém podivném oblečení. Jenže on to je opravdu problém. Nejde ani tak o historickou věrnost reálií, tu vem čert, tedy pokud to není dokument nebo něco naučného, nýbrž o to, jak přetlumočit mýtus do filmového příběhu. Dobové reálie i hodnověrné jednání a vzhled postav tomu mohou pomoci, ale taky nemusí. Jádrem šlamastiky je, že vždycky jde o další přepracování některého už zpracovaného mýtu, viz článek „Použité mýty“, odkazovaný dole. Napřed byly příběhy a zpěvy, pak jejich zpracování do eposů, některé jejich pasáže se poté staly náměty tragédií a další literatury. Navíc obrazová verze tíhne k realistickému zpodobnění, které je mýtu mnohdy spíše cizí, zpěv ponechával více prostoru fantazii posluchače, podobně i vyprávěné legendy, zatímco obraz mívá tendenci fantazii vést a konkretizovat. Přesto se to občas povede a vznikne dílo, které se může přiřadit k dlouhé tradici řeckých mýtů (např. Kokojanisův film Ifigenie, 1977).

Válečná scéna malovaná v geometrickém stylu na amfoře z Paru (Parosu), 8. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, 3524. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejstaršími evropskými eposy jsou Ílias a Odysseia, tradičně připisované Homérovi. První z nich pochází asi z 9. století před n. l., druhý je nejméně o století mladší. Otázku autorství teď nechápe stranou. Důležitější je, že jde o díla mnohovrstevnatá, dokonce v několikerém smyslu slova. Ílias popisuje válku o Troju (Ílion), tedy děj v raném 12. století před n. l. Přitom využívá motivy, které se ustálily tu koncem bronzové doby, tu až ne moc dlouho před vznikem eposu. Samozřejmě tam jsou také vnořená vyprávění, nicméně hlavní osnova je poměrně prostá: Spor mezi bohy se odehrává také prostřednictvím války mezi lidmi. Jednou linií je děj mezi bohy, druhou mezi lidmi, i když se to občas prolíná. Většina děje jsou naprosté drsňárny. Pokud bychom vyprávěli jen tu lidskou dimenzi, tak to nedává moc smyslu. Děj eposu končí ještě před dobytím Tróje (pohřbem Hektora), málem to vypadá na smír. Odysseus je zde postavou dost problematickou, často je nazýván jako „lstivý“.

Odysseia má mnohem komplikovanější strukturu. Zahrnuje nejen válečné scény, třeba tu s trojským koněm, ale především námořnické zkazky, legendy o příšerách, drsné pohádky, představu Hádu (Nekromanteion), ale i romantické příběhy, to všechno cestou domů, když vítězové spíše prchají od dobyté Tróje. Vyprávění je strukturované velice složitě jako řada vnořených vyprávění, i na několik úrovní. Takzvaně v epické šíři. Většinu textu zabírá Odysseův pobyt u bájných Fajáků, velice přátelských a bohatých, kde Odysseus při hostinách a hrách vypráví své příběhy, s řadou odboček. Takto složitě organizovaný velice dlouhý zpěv samozřejmě předpokládal, že posluchači příběh dobře znají, a že jsou uvyklí na složité strukturace děje. Ani jedno z toho o většině dnešních diváků neplatí. Christopher Nolan tedy musel děj nejen značně prostříhat, aby se vešel do necelých tří hodin filmu, ale také přeorganizovat na méně úrovní vnoření a odbočování. Udělal to šikovně. Část příběhů Odysseus vypráví nymfě Kalypsó.

Jedno z nejstarších zobrazení Trójského koně. Velký reliéfní pithos nalezený na Mykonu. Kolem roku 670 před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu, Inv. 2240. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mordování dětí při plenění Tróje. Velký pithos nalezený na Mykonu, zdobený reliéfy dobytí Tróje. Kolem roku 670 před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu, Inv. 2240. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Napřed Nolanovo pojetí pochválím, opravdu je za co. Je vedlejší, za co vděčí kvalifikovaným rádcům a za co umělecké intuici. Odysseus je zde věrohodný a konzistentní. Stejně tak celkové vyznění: Konec celé jedné civilizace, dokonce skupiny civilizací, právě těch nejvyspělejších. Zpětně řečeno: konec doby bronzové v egejském a okolním prostoru. Doba železná začne dobou temna, na čas dokonce i bez písma. Teprve potom může znovu začít něco nového. Ve filmu se o tomhle všem mluví až skoro výkladově, občas to zní jako věštba, avšak vzhledem k obecné úrovni vzdělanosti je to nejspíš funkční. Kolik lidí dnes detailně promýšlí významy textu Odysseie? Toto téma vystupuje zvláště v závěru filmu, ale předznačeno je už tím, jak Odysseus osamoceně mlčky prochází zničenou hořící Trójou. V textu eposu se Odysseus také stává spíše kladnou postavou, na rozdíl od Íliady, je „velice šikovný“ (někdy až moc). Nahlíží nešťastnou stránku podlého vítězství a poplenění Tróje. „Zničili jsme všechno, co nám i jim bylo svaté. Zničili jsme všechno.“ Odysseus ví, že je za to odpovědný. Kdyby nic jiného, tak tím nápadem s dřevěným koněm. Extrémní podvody a násilí. Odysseovo hrdinství se transformuje do podoby přiznání viny tohoto vítězství, zkázy civilizace. (Zatímco Meneláos si zatím užívá slavného návratu a Agamemnón byl při návratu doma zrádně zavražděn.) Řečtí Achájci vytvořili velkolepou civilizaci, ale také ji sami zničili, a spolu s ní i jiné. Ve filmu se dokonce zařazují mezi obávané „mořské národy“.

(Analogii Odysseovy lsti před branami Tróje jako symbolu konce doby bronzové najdeme i v hebrejské literatuře, kterou v křesťanském prostředí známe jako Starý zákon. Mladý pastýř David zasáhne prakem do spánku statného obrněného Goliše ještě před rituálním soubojem, ale na rozdíl od Odyssea si s tím pak moc hlavu neláme. Působí to skoro tak, jako kdyby v boxu nastoupil proti mistrovi těžké váhy nějaký kluk, a ještě před začátkem ho kuchnul nožíkem do ledviny.)

A z jiného soudku: Loď ve filmu sice vypadá jako vikingská, ale to je jedno. Věrohodnost vyprávění využívá toho, že všechno náčiní opravdu vypadá jako značně použité během mnohaleté výpravy.

Za zmínku stojí dvě překladové licence. Samozřejmě v českém překladu, ale ten nejspíš sleduje anglickou verzi. První se týká překladu různých řeckých slov pro osud nebo osudové určení slovem pravda, jen občas je ponechán osud. Co do smyslu je to trefné, aspoň se tím vyhýbáme podstatným rozdílům v pochopení osudu v různých epochách, a funguje to. Druhým je občasné používání slova peklo jako překladu za Hádés ve smyslu místa nebo stavu (tedy nikoli Háda jakožto vládce podsvětí). Předlohou toho může být už novodobá řečtina. Ta neumí říct peklo jinak než hádés (i když se vyslovuje spíše adis). Ve filmu to působí trochu jako křesťanské přeznačení, jenže to může mít důvod v tom, že v určitých zeměpisných délkách už skoro nikdo neví, co je to Hádés, zato o pekle občas slyší, straší je tím. Ve starořeckém Hádu ovšem nikdo netrpí (neplést s Tartarem, vyhrazeným pro několik málo zpupných povedenců), už proto, že si nikdo nic nepamatuje. Nic se tam neděje. Paměť se na chvíli vrací jen těm, kteří se napijí krve tmavé ovce, jak je ostatně předvedeno.

Théseus nastupuje na loď s Ariadnou, nebo Paris unáší Helenu? Athénský kratér v geometrickém stylu, 735-720 před n. l. Britské muzeum, GR 1.899.2-19.1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Loď s dvěma řadami veslařů. Athénský kratér malovaný v geometrickém stylu, 735-720 před n. l. Nalezený v Thébách. Britské muzeum, GR 1.899.2-19.1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nakonec musím zmínit, co mi tam chybí. Nejde o to, že kvůli času a kompozici toho nutně musí chybět mnoho. Ale zrovna zjevení Herma na ostrově čarodějnice Kirké přináší zásadní zlom děje, prostě chybí, navíc je roztomilé a poučné (nejstarší výskyt slova fysis). Kirké je ve filmu líčena s určitým pochopením, kvůli prasácky násilnému chování mužů, což bylo v textu řešeno jinak. Kirké je zlá, zatímco násilí a prasáctví mužů je tvrdě popsáno na řadě různých míst, někdy jen konstatováno, někdy i kritizováno.

Vynechání Fajáků znamená dost velký posun celkové nálady. Nejde jen o to, že v předloze se toho většina vypráví právě u nich, struktura se nějak přeorganizovat a zjednodušit musela. Jenže vynechám ostrova Fajáků vypadla jedna z poloh textu, totiž milá selanka, dnes by to mohl být kus romanťáku. Půvabná Nausikaa, pohostinství v paláci, přátelské hostiny, hry a zpěvy. Navíc by se to hodilo k dokreslení Nolanova konceptu konce velkolepé civilizace, tady by mohl ukázat půvaby její labutí písně. Bez Fajáků nemají drsné epizody své vyvážení a odlehčení, což byl však možná záměr. Nolanova Odysea dobře potrefuje problém, ale je ještě drsnější než text Odysseie. Ne v drsnosti jednotlivých epizod, ale vynecháním té korigující a rozsáhlé. Asi jako kdyby se Piráti v Karibiku brali na vážno, bez korigující srandy, i když to je samozřejmě jiný a mnohem lehčí žánr. (Taky se mi nepodařilo identifikovat filmovou epizodu konfliktu s vysokými obrněnci, ale to je možná můj problém.)

Už jsem zmínil, že nelpím na historicky věrných reáliích, a že celkový dojem je věrohodný. Přesto mě pár jednotlivostí praštilo. On už ten velký dřevěný kůň svým tvaroslovím moc neladí nejen s dobou vzniku eposu, ale ani s tou lodí, výzbrojí a výstrojí. Je moc klasicistní. Zachraňují to vypjaté scény s vojáky, ty jsou skvělé. Větším problémem je pak padající hlava sochy Athény. Ta vypadá úplně klasicistně, v nesouladu s výtvarnou stránkou města (Tróje), která je někde mezi pěknou abstrakcí a historickou reálií, ta socha je tam málem jako pěst na oko. Ale možná jsem přecitlivělý na soulad stylů. Pro porovnání jsem k tomuto článku vybral fotky uměleckých výtvorů přibližně z doby vzniku eposu. Nejde o „správnou“ verzi stylu, nýbrž o celkový dojem z něj. Stejně se umělecké styly od 12. století před n. l. výrazně proměňovaly.

Na závěr aspoň zmínka o často diskutovaných „problémech“ filmu. Nemám problém s černou Helenou (a její sestrou), i když je zde asi nadbytečná. Vstřícně ji je množné chápat jako další znak velkosvětskosti zobrazeného prostředí, případně jako ve své době ještě vzácnost, hodnou vladaře. Druhého prý kontroverzního obsazení jsem si ani nevšimnul. Buď je prostě funkční a dobře zapadá, nebo je to mou malou sociální vnímavostí.

Literatura

Homéros: Odysseia. Přeložil Otmar Vaňorný (Homérova Odysseia). Praha: Laichter 1943. Přesný leč dost nečitelný překlad v hexametrech.) Starší verze on line. Reedice: Praha: Odeon 1967; Praha: Rezek 2007.

Homér: Odysseia. Přeložil Vladimír Šrámek. Praha: Plzák 1945. (Čitelný literární překlad.) Reedice: Praha: Naše vojsko 1987.

Homér: Odysseia. Přeložil Rudolf Mertlík. Praha: Odeon 1984.

Video: The Odyssey | Official Trailer