V Deníku referendum a Britských listech se v poslední době objevilo několik článků zaměřených proti horkovodu z Dukovan do Brna. Autory jsou Daniel Kotecký (zde a zde) a Jiří Hlavenka (zde), jak autoři, tak daná media realizují dlouhodobou protijadernou kampaň a jejich současná kritika horkovodu je dána čistě tímto zaměřením. Pokud by nezískával horkovod teplo z jaderného zdroje, daní autoři by podle mého názoru jeho kritiku s vysokou pravděpodobností nenapsali.

Práce na projektu horkovodu z Temelína do Českých Budějovic (zdroj teplarnacb.cz)

Dovolil bych si upřesnit některá fakta, která ve zmíněných článcích nejsou uvedena. Důležité je vysvětlit, proč v minulosti byl přechod centrálního zásobování tepla v Brně na jaderné zdroje problematický, a nyní se stal ekonomicky výhodným. Zásadní změna proběhla v Brně. Zde byl ve velké míře systém zásobování tepla postaven na parovodech, zahrnoval až téměř sto kilometrů parních rozvodů ve městě. Postupný přechod od parních rozvodů k horkovodním začal okolo roku 2010, a v současné době se dokončuje. Protože dodávky tepla z jaderné elektrárny jsou efektivní právě ve formě horké vody, je vyčkání na dokončení přechodu od parovodů k horkovodům vhodné. To je i důvod, proč se o horkovodu z Dukovan začalo znovu intenzivněji mluvit kolem toho roku 2010, jak zmiňuje i pan Hlavenka.

Dalším ekonomickým faktorem je velmi fluktuující a na geopolitické situaci závislá cena zemního plynu, který se v centrálním vytápění využívá. Stejně tak se uplatňuje i tlak na přechod od fosilních zdrojů tepla, kterým je i zmíněný zemní plyn, k nízkoemisním zdrojům.

Hlavní námitkou, kterou kritici uvádějí, je délka horkovodu a podle nich nedostatek zkušeností s takovými projekty. Délka horkovodu z Dukovan do Brna je přibližně 42 km. Připomeňme, že délka horkovodu z Temelína do Českých Budějovic, který začíná sloužit už čtvrtou zimní sezonu, je 26 km. Horkovod z Mělníka do Třeboradic na okraji Prahy měří 36 km a k nejvzdálenějším odběratelům na druhém konci Prahy musí horká voda urazit až 74,5 km. Horkovody na Islandu mají od geotermálních zdrojů přívodní délku do měst mezi 20 až 30 km. Páteřní sítě horkovodů v Dánsku mají 50 až 60 km. Desítky kilometrů dlouhé horkovody od jaderných zdrojů mají v Číně i Rusku.

Jsou tak poměrně značné zkušenosti s realizací a provozem takových zařízení, a tedy jsou jasné i představy o ztrátách. Pan Hlavenka píše, že v době studií tyto ztráty počítal. Sice si přesné hodnoty nepamatuje, ale že jsou enormní. Ovšem ztráty na celém vedení temelínského horkovodu se uvádějí jen okolo 3 %. Ten dukovanský je sice delší, ale využijí se stejné technologie, a i u něj tak zůstávají celkové ztráty v jednotkách procent.

Je pravda, že se nevyužívá čistě odpadní teplo a dojde k jisté ztrátě výroby elektřiny. Velikost této ztráty závisí na tom, ze které části turbíny se teplo odebírá. V Temelíně se odebírá zhruba 300 MWt a snížení výkonu reaktoru s výkonem 1000 MWe je mezi 20 až 30 MWe. Zároveň lze odběr tepla regulovat podle jeho sezónní potřeby. V Dukovanech jsou nižší výkony jednotlivých reaktorů a je třeba se tomu přizpůsobit. Poměr mezi získaným teplem a ztrátou výroby elektřiny by však měl být podobný.

Elektrárna Dukovany (zdroj ČEZ).

Investorem horkovodu z Dukovan do Brna jsou Teplárny Brno, které úzce spolupracují s firmou ČEZ. Ta pracovala i na horkovodu z Temelína do Českých Budějovic, a má tak s realizací a provozem takového zařízení řadu zkušeností. Finanční i další odhady projektu tak mohou být docela přesné. Jsou pochopitelně rozdíly v délce, terénu, kterým horkovod vede, i náročnosti překonávání různých překážek, ale to by nemělo mít na odhad náročnosti ani ceny - pokud se rozdíly berou v úvahu - tak dramatický vliv.

Na závěr bych měl ještě jednu poznámku. Pan Jiří Hlavenka i Daniel Kotecký uvádějí jako variantu, která by mohla nahradit dukovanský zdroj tepla v Brně, spalovnu odpadů SAKO. Zde si však připomeňme, že tepelný výkon dvou kotlů tohoto zařízení je celkově 84 MWt a maximální elektrický výkon 22,7 MWe. I kdyby se zde veškerý výkon využíval pro vytápění, pořád je to méně než polovina výkonu plánovaného pro dukovanský přivaděč, který má být okolo 200 MWt. Pokud by tak mělo rozšíření SAKO nahradit horkovod z Dukovan, muselo by se k současným dvěma kotlům přidat ještě dalších nejméně pět. A to opravdu není představitelné. Nehledě na to, že v případě úvah o tak dramatickém rozšíření spalovny by právě zmínění autoři a podobné skupiny byli prvními, kteří by proti tomu protestovali.

Dalším jejich návrhem náhrady plánovaného jaderného zdroje jsou velká tepelná čerpadla. Zde připomeňme, že největší realizované projekty těchto zařízení u nás mají výkony okolo 1 MWt. O velké instalaci o šesti blocích s výkonem 30 MWt se zatím pouze uvažuje pro pražskou Ústřední čistírnu odpadních vod. Zatímco příklad jaderného zdroje tepla už u nás čtyři roky funguje, příklad odpovídajícího systému založeného na tepelných čerpadlech se teprve plánuje. Cenově jde o investici srovnatelnou s horkovodem.

Pokud jde o cenu tepla z jaderných zdrojů, trochu ji můžeme přiblížit na ceně tepla v Českých Budějovicích, kde se využívá, a v Brně, kde ještě není. Současná koncová cena od Teplárny České Budějovice činí v sekundární síti (vstup do budovy) okolo 915 Kč/GJ včetně DPH, u Teplárny Brno je tato cena okolo 1 150 Kč/GJ. Zde je řada dalších faktorů, které ceny tepla v těchto městech ovlivňují, ale toto zjednodušené srovnání naznačuje, že by neměl horkovod situaci v Brně zhoršit.

Nejsem expert v dané oblasti a vycházel jsem pouze z veřejně dostupných zdrojů. Můžu se tak v některých věcech mýlit, budu proto rád, když mě odborníci opraví či doplní. Pochopitelně může dojít k problémům a zdržením, jako se to stává u řady velkých liniových staveb. Problémy byly i u temelínského horkovodu. Osobně si však myslím, že stejně jako jaderné teplo z Temelína pro České Budějovice bude i to dukovanské pro Brno tou nejefektivnější cestou k nízkým emisím a stabilní a udržitelné ceně tepla.

Video: Rozhovor pro podcast Zdroje tu jsou o nastupující renesanci jaderné energetiky v Česku