Mount Lewotobi, Indonésie, erupce v roce 2024. Kredit: Pierre Markuse, Wikimedua Commons, CC BY-SA 4.0.

Sopečné erupce sice dovedou vychrlit působivé gejzíry žhavé lávy nebo vynést majestátní sloupce dýmu hluboko do stratosféry, ale také po nich zůstávají následky, ať už v bezprostředním okolí vulkánu, nebo třeba po celé planetě.

Při explozivních erupcích se do stratosféry uvolňují obrovská množství oxidu siřičitého. Ten reaguje s vodní párou a kyslíkem a vznikají kapičky aerosolu kyseliny sírové. Kapičky rozptylují a odrážejí část dopadajícího slunečního záření zpět do vesmíru. K zemskému povrchu se dostane méně energie, což vede k ochlazování planety. Tento efekt erupcí může přetrvávat několik měsíců, ale i několik let, přičemž velké erupce mohou mít na klima přímo masivní vliv.

Zachary McGraw. Kredit: Z. McGraw.

Dřívější výzkum přitom naznačoval, že „mimotropické“ erupce v mírných zeměpisných šířkách (v oblastech mezi 30° a 70° severní či jižní šířky) mají mít výraznější ochlazovací účinek. Jejich vliv na klima byl považován za silnější než u srovnatelných erupcí v tropech. Zachary McGraw z Columbia University New Yorku a jeho kolegové se to rozhodli ověřit. Použili k tomu klimatický model NASA a simulovali v něm erupce v tropických i mimotropických oblastech, při nichž se do atmosféry uvolňovala různá množství sirných plynů. Zohlednili také erupce v různých ročních obdobích, konkrétně v létě i v zimě.

Výsledky ale neprokázaly, že by poloha sopky měla zásadní vliv na intenzitu ochlazování severní polokoule. Badatelé připouštějí, že mimotropické erupce mohou o něco více ochlazovat díky tomu, že se mikroskopické aerosolové částice soustřeďují převážně na severní polokouli. Aerosoly z tropických erupcí jsou naproti tomu působením atmosférického proudění transportovány do obou polokoulí, takže jejich ochlazovací účinek se rozkládá rovnoměrněji. Nejde ale o dramatické rozdíly.

Aby vědci ověřili své závěry v reálných podmínkách, porovnali výsledky modelování s údaji z dávných klimatických záznamů. Analyzovali údaje o letokruzích, z nichž lze vyčíst tehdejší klimatické podmínky, společně s historicky zaznamenanými mimotropickými erupcemi. Zahrnuli například erupci na Islandu z roku 1783, událost z roku 536 n. l. v oblasti středních zeměpisných šířek a erupci na Aljašce z roku 43 př. n. l. Vzhledem k omezenému počtu novodobých mimotropických erupcí zároveň simulovali 100 000 podobných událostí a následných období ochlazování.

Logo. Kredit: Columbia University.

Výsledky analýz a simulací porovnali s řadou tropických erupcí zaznamenaných po roce 750 n. l. Ukázalo se, že ochlazování severní polokoule ve skutečnosti častěji souvisí s tropickými erupcemi. Mimotropické erupce jsou totiž relativně vzácnější, a proto mají na teploty severní polokoule v souhrnu menší vliv. Vědci navíc zjistili, že aerosoly z mimotropických erupcí zůstávají v atmosféře podstatně kratší dobu. Jejich životnost často dosahuje maximálně devíti měsíců, zatímco aerosoly z tropických erupcí mohou přetrvávat v atmosféře až tři roky. termometrem.

Výzkum sopečného ochlazování pomáhá zpřesnit klimatické modely a také hodnocení rizik, jimž čelí lidé na této planetě. Každopádně se zdá, že jsou to především tropické sopky, kdo přirozenými procesy hýbe planetárním termostatem.

Video: GISS Seminar, 2021-04-07, Zachary McGraw

Literatura

Geophysical Research Letters online 15. 11. 2026.

Phys.org 2. 11. 2026.