Popel erupce sopky Kikai-Akahoya na jihu Kjúšú. Kredit: Junzo Uchiyama.

Zhruba před 7 300 lety se na jihu Japonska odehrála podmořská erupce sopky Kikai-Akahoya, přibližně 50 až 60 kilometrů jižně od ostrova Kjúšú. Zůstala po gigantická kaldera o průměru asi 19 kilometrů, která se téměř celá nachází pod hladinou moře. V té době žili na japonských ostrovech lidé kultury Džómon, kteří se živili jako lovci-sběrači. Jak je taková katastrofa zasáhla?

Podle vedoucího výzkumného týmu Petera Jordana ze švédské Lunds universitet muselo jít o erupci apokalyptických proporcí. Podle odhadů to byla super-kolosální erupce s indexem vulkanické aktivity VEI 7, při které sopka vyvrhla téměř 500 kilometrů krychlových materiálu. Možná to byla největší erupce holocénu. Kikai-Akahoya explodovala na mořském dně prakticky bez varování. Japonské ostrovy zasáhla silná zemětřesení a mohutné vlny tsunami, po nichž krajinu pokryly několikametrové vrstvy sopečného popela.

Peter Jordan. Kredit: Lunds universitet.

Archeologové se po celá desetiletí dohadovali, co se pak stalo s lidmi. Byla to apokalypsa se vším všudy, při které lidské populace v nejvíce postižených oblastech zmizely? Výsledky Jordanova týmu ukazují, že to ve skutečnosti bylo složitější. Erupce rozvrátila ekosystémy, donutila lidi opustit jejich domovy a některé oblasti učinila neobyvatelnými. Zároveň ale přeživší prokázali pozoruhodnou schopnost přizpůsobit se. V některých oblastech se počet obyvatel po katastrofě dokonce zvýšil.

První autor studie Enrico Crema z University of Cambridge zdůrazňuje, že katastrofická erupce si tehdy vyžádala mnoho lidských životů. Přeživším ale nezůstaly jen oči pro pláč. Stěhovali se, budovali nová společenství, hledali nové způsoby obživy a podle všeho nacházeli úspěšná řešení, která jim umožnila v nových podmínkách přežít a později prosperovat.

Ryolitový lávový dóm Iwo-dake v kaldeře vulkánu Kikai-Akahoya. Kredit: 名古屋太郎,Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.

Vědci zjistili, že jednotlivé oblasti Japonska reagovaly na erupci velmi rozdílně. Na jihu ostrova Kjúšú počet lidí kultury Džómon klesal už dlouho před výbuchem sopky. V době katastrofy tam zbývalo relativně málo lidí. V Severním Kjúšú to probíhalo jinak. Počet obyvatel tam před erupcí rostl a tento trend pokračoval i během katastrofy a po ní, přestože okolní ekosystémy utrpěly devastující škody. Zřejmě k tomu přispěli i lidé prchající z nejhůře postižených oblastí.

Také se ukázalo, že se lidé, kteří před erupcí žili ve vnitrozemí, přesouvali k severnímu pobřeží. Mořské ekosystémy se tam obnovovaly poměrně rychle a záhy opět poskytovaly cenné zdroje potravy. Místní společenství se zřejmě naučila lépe využívat bohatství moře, což jim umožnilo další populační růst.

Výsledky výzkumu naznačují, že dopady masivních přírodních katastrof mohou sahat daleko za hranice oblastí bezprostředně zasažených největší zkázou. Jordan rovněž upozorňuje, že následky katastrof se jen zřídka vyvíjejí jednoduše a předvídatelně. Lidská společenství mohou vydat různými cestami, podle toho, v jakých podmínkách se ocitnou a co mají k dispozici.

Video: How one of Earth’s worst volcanic disasters affected societies

Video: Nearly a Supereruption, The 5284 BCE Eruption of the Kikai Caldera

Literatura

Science Daily online 18. 10. 2026.

Science Advances online 14. 10. 2026.