Co je to duše?

Spousta lidí je přesvědčena, že ji má, ale jen málokdo by byl schopný nebo ochotný duši definovat. Definicí a funkcí duše během života na zemi a po něm se budu zabývat v dalších dvou dílech série. Pro tentokrát bude stačit, když pojem duše vymezíme jako něco nehmotného, co lidé mají a čím se liší od zvířat a po naší smrti žije dále věčným životem (hranice může být posunuta k méně komplexnějším organismům – u bakterií nikdo zřejmě posmrtný život neočekává). Další vlastností duše je, že buď duše existuje, nebo neexistuje. Jedinec buď má posmrtnou existenci, nebo ji nemá.

Fylogenetický vývoj duše

Vznik života je stále ještě nevyřešená záhada, kterou ale pomalu poodhalujeme i s přispěním práce manželů Šponerových z AVČR. Od vzniku života probíhal vývoj mechanismem náhodné genetické změny a následné selekce vlivem prostředí proti genům, které svým nositelům snižovali evoluční fitness. Evoluční proces zajišťuje kontinuum od nejprimitivnějších RNA replikátorů přes první bakterie až po současnou komplexní paletu forem života. Ale přesto v tomto kontinuu máme kvalitativní skok. Podle všeho lidem byla nadělena duše.

Kdy v historii k tomuhle skoku došlo? Je tato událost spojena třeba s druhem Homo habilis a dobou před 2 miliony let? Pokud by byla duše spojena například s bipedním pohybem primátů, pak by ji měl zhruba před 4 miliony let Australopithékové. Je možné, že velká část populace nebe je tvořená tlupami chlupatých předchůdců druhu Homo sapiens z afrických savan?

Nebo byla duše přidělena modernímu člověku až v nedávné minulosti a to semitskému pouštnímu kmenu obývajícímu blízký východ? A ti narození před tím, než se Bůh rozhodl zjevit Abrahámovi, prostě posmrtný život neměli? Jsou tedy linie lidí, kteří se s těmito prvními židy nekřížili bez duše? Nebo se Bůh po 13,8 miliardách let od doby, kdy stvořil vesmír, rozhlédl a duše udělil paušálně všem tvorům, kteří splňovali nějaké jeho kritérium?

Bylo hříchem, když první lidé s duší měli sex se zbytkem tlupy bez duše? (a malá odbočka jak vznikli podle bible vnuci Adama a Evy? Měli Kain, Ábel a Šét sex s se svými sestrami, o kterých bible mlčí?) Druh Homo sapiens se v Evropě křížil s druhem Homo neanderthalensis. Každý z nás Evropanů má důkaz o tom, že je potomkem mezidruhového křížení vepsaný ve svých genech. Měli neandrtálci taky duši?

Ať už je správná odpověď jakákoliv, to že lidé duši mají a první životní formy ji neměly, znamená, že musí někde v evolučním kontinuu existovat ostrá hranice. Museli existovat bezduší rodiče, kteří měli potomka s duší. V čem se lišila matka bez duše od dcery s duší?
Kdyby měli teologové možnost vrátit se v čase libovolně daleko, podle jakých znaků by rozlišili, kdy jedinec duši má a kdy ji nemá? A podle čeho tedy víme, že ji máme dnes?

Ontologický vývoj duše jedince
A jak k duši přijde každý jednotlivec?
Vzniká duše pouze splynutím spermie a vajíčka, nebo existují další postupy, jak vytvořit lidskou duši?
V principu můžeme vzít jakoukoliv tělní buňku člověka, kterého chceme klonovat a vložením jejího jádra do vajíčka, které jsme předtím jádra zbavili, vytvořit embryo. Toto embryo potom můžeme implantovat náhradní matce a ta v případě úspěšného těhotenství porodí živé dítě – dvojče klonovaného člověka. Popsaná procedura z etických důvodů u člověka provedena nebyla, ale technicky není vyloučená. U ostatních primátů je klonování obtížné, ale běžně prováděné.      

Další možností nepohlavního rozmnožování je využití indukovaných pluripotentních kmenových buněk. Při tomto postupu se vezme tělní buňka dospělého jedince a přeprogramuje se, aby se chovala jako embryonální kmenová buňka. Výzkum na tomto poli je poměrně mladý, ale neexistuje důvod domnívat se, že vytvořit embryonální kmenové buňky z tělních buněk je nemožné. Ve chvíli kdy se to povede, tak bude možné vzít jakoukoliv živou buňku jedince a vytvořit z ní jeho dvojče (s úspěšností závislou na umění molekulárních biologů a kvalitě vybrané buňky).

Hypotetická otázka: Ve chvíli, kdy bude možné vytvořit nového jedince – váš klon – z libovolné živé buňky vašeho těla, bude mít tento klon svou duši? Má duši každá jednotlivá buňka?
Můžeme vytvořit duši klonováním?
Může se duše jedince množit pučením, dělením nebo jinou formou nepohlavního rozmnožování?
Jestliže duše vzniká pouze splynutím gamet a jestliže duše nemůže vznikat nepohlavní cestou a jestliže se duše nedělí a pokud ještě k tomu všemu nemůžeme zastávat názor, který zároveň vyvracíme, pak jedno z jednovaječných dvojčat je vždy bez duše. Jednovaječné dvojčata totiž vznikají rozpadem blastocysty na dvě části. Jestliže mají obě dvojčata individuální duši, pak duše musí vznikat (i) jinak, než pouze splynutím spermie a vajíčka.

Kdy tedy ke vzniku duše dochází u dvojčat? Je to ve chvíli, kdy se blastocysta rozpadne? Pokud ano, tak potom preimplantační genetická diagnostika by měla být pro věřící tabu, protože při ní dojde k oddělení a následnému zničení embryonálních buněk, které by po implantaci do dělohy mohli dát vzniknout novému člověku. A co když po rozdělení blastocystu zase spojíme? Má potom embryo dvě duše, nebo dojde k boji duší o tělo a narozené dítě má duši, která vyhraje?

Mají dvě duše siamská dvojčata, jejichž embrya se během vývoje fyzicky neoddělí?
A má duši acefalické parazitické dvojče , které nemá vlastní mozek?
A má dvě duše jedinec, který vznikl splynutím dvou embryí – chiméry?  Dochází k tomu spontánně v děloze matky , když dvě časná embrya jedno- nebo dvouvaječných dvojčat se spojí, jejich buňky se promíchají a vytvoří jeden organismus – jedno tělo, které je vlastně mozaikou dvou sourozenců.

Pokud bůh stvořil tuto realitu, pak je přímo zodpovědný za umístění každé duše, případně je zodpovědný za vytvoření systému přidělování duší.
 Umisťuje bůh duši do embryí, které se později narodí s těžkou mentální retardací?
A co děti, které se narodí a pár hodin nebo dní žijí s anencefalií (syndrom, kdy nedojde k vývoji koncového mozku)? Pokud ano, proč to dělá?

Na tuto otázku existují 4 kategorie odpovědí: buď to změnit nemůže (pak není všemocný), nebo je mu to lhostejné (pak není empatický), anebo to dělá naschvál (…). Anebo to prostě nedělá a anencefalickým dětem duši nedává, protože dopředu ví, jaký bude osud oplozeného vajíčka. Bůh přesně ví, které dítě to nedotáhne až k porodu a těmto potraceným embryím prostě duši nedá. Pokud je to ale takhle, tak proč jsou někteří věřící proti potratům, antikoncepci nebo využití embryonálních kmenových buněk? Pokud bůh duši umístí do embrya s tím, že zná jeho osud (což může být rozhodnutí matky jít na potrat), pak můžeme Bohu zazlívat, že chtěl mít v nebi o jedno rané embryo navíc?

Duše v bibli
Kde se v bibli píše, že je duše nesmrtelná?
Ve starém zákoně je používané slovo nefeš a to ve významu živé složky všech tvorů. V českém překladu je místo původního nefeš použito slovo duše (zde se nejedná o nesmrtelnou duši, ale o životní sílu). Pokud je mi známo, tak ve starém zákoně se nezmiňuje, že by duše byla nesmrtelná a že by existovalo nebe nebo peklo. Po smrti se starozákonní židé odebírali do Še‘ol (Sheol), místa, kde se sejdou všichni ať už dobří nebo špatní. Še‘ol se překládá jako hrob a lidé v něm „spí“, nebo jsou nevědomí. Še’ol je nicota.  V pozdějších textech starého zákona se někteří autoři inspirovali helénskou mytologií a postupně Še’ol více přiblížili antickému podsvětí. Současní židé ale nevěří v posmrtný život.

O existenci duše, která je oddělitelná od těla, se dozvídáme až s příchodem nového zákona (a to zřejmě ne moc přesvědčivě, protože některé frakce křesťanství věří na vzkříšení těla a neexistenci duše). Za předpokladu, že se autoři nového zákona pouze neinspirovali myšlenkami řeckých filozofů a helénské kultury, která je obklopovala, a jejich chápání duše přichází od Boha, tak se Bůh z krutého starozákonního Boha války změnil v novozákonního Boha nekonečně krutějšího, co se trestů týče.

Ve starém zákoně máme sadu krutých fyzických trestů za porušení nejrůznějších zákonů. V novém zákoně se přestávají uplatňovat fyzické tresty a trestání se odsouvá do doby po smrti. Člověka čekají věčná muka z dnešního pohledu za absurdní věci: Matouš 5:30 „A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla.”

Starozákonní smrt upálením je vskutku barbarský způsob popravy. Ta ale bledne ve srovnání s křesťanským nekonečným upalováním v pekle, které je -přesně- nekonečněkrát krutější.

Jak to tedy bylo? Měli i starozákonní židé duši, ale Bůh o tom židům nechtěl říct? Nebo duši mají až lidé, kteří měli šanci se dozvědět o učení Ježíše? Anebo je nesmrtelná duše pouze mýtus, který si lidé vytvořili, protože měli strach ze smrti?

Existence duše v realitě, kde se život vyvíjí evolucí a noví jedinci jsou buněčným kontinuem předchozích jedinců, evokuje celou řadu otázek. Pokud je ale pravda, že mezi vírou a vědou není rozpor, pak musí být možné formulovat hypotézu duše, která nám poskytne uspokojivé odpovědi na všechny předchozí otázky a nebude vnitřně rozporuplná. Podle mě jediná hypotéza, která není vnitřně rozporuplná, případně není v rozporu se současnou vědou, je hypotéza, že nesmrtelná duše je pouze mýtus. Samozřejmě se můžu mýlit. Prosím opravte mě.

---

P.S. Pokud by se našel kněz nebo teolog, který by byl ochotný udělat na toto téma se mnou rozhovor (pokud možno s formou podle Mat. 5:37), budu moc rád. Rozhovor zveřejním a odkaz na něj přidám k tomuto článku.