Geofyzikální měření magnetometrem taženým palubní helikoptérou RV Polarstern. Kredit: Alfred-Wegener-Institut / Thomas Ronge.

Klimatologické prognózy vychází z celé řady poznatků. K těm hlavním patří úbytek ledovců. Jako příklad dopadů lidské činnosti se uvádí ztráty ledu v Antarktidě. Úbytek tamního ledovce Thwaites je v současné době zodpovědný za zhruba 4 procenta z celosvětového vzestupu hladiny moře. To je samozřejmě hodně a pádný argument vzbuzující obavy. Protože se žádný jiný ledovcový sestup v Antarktidě nemění tak dramaticky jako u ledovce Thwaites, zaměřilo se na něj i trio polárních výzkumníků ve složení Ricarda Dziadek, Fausto Ferraccioli a Karsten Gohl.

Karsten Gohl, geofyzik, vedoucí výzkumného kolektivu. Kredit: AWI.

Včera zmíněným autorům časopis Nature otiskl výsledky jejich studie. Podle mnohých odborníků jde o hlavní oblast na Zemi vhodnou pro testování hypotézy o interakčním vztahu mezi pevninou a kryosférou. Podívejme se, co se v jejich díle píše. Nejprve ale malé vysvětlení, co autoři publikace míní sektorem, když mluví o Amundsenově moři. Ve skutečnosti si všímají hlavně oblasti zvané ASE (Amundsen Sea Embayment). V podstatě jde o plát ledu vysouvající se do Amundsenova moře. Ledová vrstva má v průměru tloušťku přibližně 3 km. Je rovněž dobré si uvědomit, že tu hovoříme o mase ledu se zhruba desetkrát větší rozlohou, než má Česká republika. Proto také takové obavy ze zrychlujícího se sesuvu a následného tání s dopadem na zvyšování mořské hladiny.

Magnetometr nízko nesený nad ledovcem pomohl určit oblasti s vysokým geotermálním tepelným tokem. Kredit: Alfred-Wegener-Institut / Thomas Ronge.

Oblast ASE náleží k hlavním ledovcovým povodím Antarktidy. Jak se ukazuje, tak právě pod tuto oblast zasahují větve „West Antarctic Rift System“. Přeloženo do lidštiny: má pod sebou oslabené zóny zemské kůry, na kterých se od sebe oddělují pevninské bloky. Pro taková místa na Zemi jsou jsou typická tenká a elastická litosférická kůra s magmatickými rysy s častým vytvářením trhlin. To vedlo výzkumníky k tomu, aby se pokusili zjistit, do jaké míry probíhající děje pod Antarktidou promlouvají do největší masové ztráty antarktického ledu.

Amundsenovo moře a oblast označovaná jako „ASE“ (Amundsen Sea Embayment). Autor: Polargeo, veřejná doména.

To, co nazýváme Antarktidou, jsou ve skutečnosti dva zcela rozdílné „světy“. Na rozdíl od východní Antarktidy je západní Antarktida geologicky mladým regionem. Nemá, tak jako její východní část, zemskou kůru silnou 40 kilometrů. Tvoří ji několik malých a relativně tenkých bloků oddělených příkopy. V těch je zemská kůra silná pouze 17 kilometrů. Právě na tom vědci staví kritiku stávajících představ, že tání tamního ledu má na svědomí lidská činnost. Viníkem se jim jeví spíš množství tepla stoupající z nitra Země. Výsledky měření distribuce toku geotermálního tepla (GHF) a nová mapa geotermálního tepelného toku dané oblasti, tento jejich předpoklad potvrzují.

RV Polarstern („Polárka“) je německý výzkumný ledoborec, jehož vlastníkem je Institut Alfreda Wegenera pro polární a mořský výzkum (AWI). Z jeho paluby v Amundsenově moři vrtulník startoval. Kredit: Alfred-Wegener-Institut / Thomas Ronge.

Z vyjádření Ricardy Dziadek (první autorky studie) vyplývá, že pod ledovcem Thwaites může momentální geotermální tok tepla dosahovat až 150 miliwattů na metr čtvereční (hodnota charakteristická pro východoafrický rift). Není proto divu, že na rozdíl od východní Antarktidy, v té západní ubývá ledu tak rychle. V řadě míst je tam pod ledem jen tenká slupečka zemské kůry náchylné ke geotermální aktivtě a prostupem tepla odpovídajícím tomu v africké Velké příkopové propadlině. Zjednodušeně řečeno, i malé pohnutí desek tam stačí k tomu, aby v oblasti výrazně vzrostl tepelný tok, zahřál spodní vrstvu ledu a dal tím vznik kluzké vrstvě měnící třecí síly. Právě to se jeví být příčinou toho, že se pomalý proces sesouvání ledových mas mění v nyní pozorovaný „kvapík“.

Ricarda Dziadek. První autorka studie. Kredit: Alfred Wegener Institute Helmholtz Center for Polar and Marine Research.

Oponenti, dávající tání ledu v Arktidě za vinu lidské činnosti, mohou nynější závěry studie zpochybnit poukázáním na metodu získání dat. I když je odvození toku geotermálního tepla z dat magnetického pole osvědčená metoda, je to přece jen metoda „kontinentální“ a nepřímá. Jistou míru nepřesnosti by do naměřených dat, mohlo vnést to, že vysunutá část ledovce do Amundsenova moře, se pevniny přímo nedotýká. A že vrstva vody by část z prostupujícího zemského tepla mohla odvádět. Nicméně i tak nynější závěry geofyziků do značné míry vliv člověka na tání ledu v západní Antarktidě, zpochybnily.

Nepochybně jde o významný poznatek, který by toho na stávajících modelech prognózování klimatu hodně měnil. Vědci doufají, že se jim nyní publikované závěry podaří brzo podepřít přímou metodou – měřením tepelného toku v ledovcových jádrech sahajících až k ledovcovému loži.

Literatura

Ricarda Dziadek, et al.: „High geothermal heat flow beneath Thwaites Glacier in West Antarctica inferred from aeromagnetic data“, Communications Earth & Environment 2, Article number: 162 (2021)