Kanelopoulovic muzeum v Athénách – Šest tisíc let umění  
Opomíjené athénské muzeum. Proč o něm psát? Protože je krásné a nanejvýše příjemné v každém ohledu, navíc nabízí i unikáty. Teď nám umožní přehlednou rekapitulaci památek řecké antiky a vůbec egejského umění – a nakonec úvahy o tom, jak v muzeích postupovat, abychom si užili a nepropadli malomyslnosti nebo dokonce nudě.

Vchod do Muzea Kanellopoulových v Athénách z ulice Theorias. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Vchod do Muzea Kanellopoulových v Athénách z ulice Theorias. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V Athénách je asi 30 muzeí, z toho přibližně 15 archeologických, resp. s expozicí antického umění. Některá jsou obří, například Muzeum Akropole, do kterého proudí bezměrné davy, neboť je to „třetí nejlepší muzeum na světě“. Zdržím se uštěpačného komentáře (tlak nacionalistů a cestovek), protože za vidění opravdu stojí, pokud ovšem máte dobré nervy. Raději zmíním, že z těch obřích mám nejradši Národní archeologické muzeum, ze středně velkých Muzeum kykladského umění Goulandrisovic nadace, a z těch (na athénské poměry) menších Muzeum Staré agory. Tahle tři muzea prioritně doporučuju každému, kdo se mě ptá, co má v Athénách vidět. Navíc v nich s návštěvníky zacházejí slušně, i když jich mají dost.

 

Teď však chci představit jiné „menší“ muzeum, totiž Muzeum Kanelopoulovic nadace. Nedávno jsem měl možnost si je znovu prohlídnout a půl dne v něm řádit s foťákem, dovolili mi to.

Tohle muzeum stojí stranou zájmu turistů. Hostí je starý dům na horním konci athénské čtvrti Plaka, tedy athénské analogie pražské Malé Strany, která stoupá až těsně pod Akropoli. Dole profíci z Balkánu čile okrádají, nahoře je božsky. Muzeum najdeme hned pod severní hradbou akropole, v ulici Theorias, mezi uličkami Panou a Klepsydras, tedy asi 200 m východně od svatyně Erinyí u Areopágu. V blízkosti proudí davy lidí z Akropole, většinou o ulici vedle, jsou už přesycení antikou a unavení, lační spíše po doporučených předražených hospodách, protože o těch dobrých a levnějších kousek za rohem nevědí, v úzkých uličkách by se špatně vešli a mohli by se ztratit. O Kanelopoulovic muzeu neví, není v cestovních plánech. A i kdyby věděli, mají toho už dost. Pokud si někdo všimne plakátu Šest tisíc let umění, tak si s ním pořídí selfie. Vstoupí jen zbloudilý romantik nebo znalec specialista. Je to pro fajnšmekry, ti si to tady užívají v klidu a pohodě.


Muzeum je uspořádané přibližně chronologicky a geograficky, což sice trochu hrozí školometnou nudou, zato dává nejlepší přehled. Teď si všimneme jen té části, která představuje vývoj výtvarného cítění a technik od egejského neolitu po skoro konec antiky. (Necháme tak stranou umění Blízkého Východu, vyhlášené sbírky starokřesťanské i sbírky středověké a novověké.) Kromě velkých soch je zde bohatě zastoupeno skoro všechno, co nabízejí velká slavná muzea, a to ve výtečné kvalitě, navíc potkáme věci, které se jinde jen tak nevidí.

 

Od neolitu po římskou antiku

orzo keramické figurky ženy (ve stylu steatopygous), držící se za ňadra. Neolit, 5000 až 4400 před n. l. Kanellopoulovo muzeum, Δ 1865. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
orzo keramické figurky ženy (ve stylu steatopygous), držící se za ňadra. Neolit, 5000 až 4400 před n. l. Kanellopoulovo muzeum, Δ 1865. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mramorová figurka těhotné (?) ženy. Kanonický typ, závěr raně kykladského období II, 2400-2300 před n. l., Δ 1402. (21) Mramorová figurka těhotné (?) ženy. Kanonický typ, varieta Spedos. Raně kykladské období II, 2800/2700 až 2300 před n. l., Δ 2051. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

(18)Mramorová figurka těhotné (?) ženy. Kanonický typ, závěr raně kykladského období II, 2400-2300 před n. l., Δ 1402. (21) Mramorová figurka těhotné (?) ženy. Kanonický typ, varieta Spedos. Raně kykladské období II, 2800/2700 až 2300 před n. l., Δ 2051. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zobákovitý džbán s barbotino dekorací. Středně minojské období I B - II, 1900 až 1700 před n. l., Δ 1148. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Zobákovitý džbán s barbotino dekorací. Středně minojské období I B - II, 1900 až 1700 před n. l., Δ 1148. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Začínáme ve středním neolitu, dávno před Řeky. (Podrobněji a s ukázkami z jiných muzeí viz článek Egejský neolit.) Následují 3 vitríny plné artefaktů starokykladské kultury rané doby bronzové. Na ukázku jsem vybral figurky žen, spíše bohyň (tzv. kykladských idolů), v tomto případě asi těhotných. Každý si hned všimne, jak je stylizace ženské postavy naprosto odlišná jak od neolitické „Venuše“, tak od pozdějšího řeckého umění. S těžkým srdcem teď pomíjím krásná kamenná i keramická nádobíčka. Ostatně pod článkem je link na větší fotogalerii z tohoto muzea. Viz taky článek Kykladská civilizace rané doby bronzové a řada dalších o jednotlivých žánrech.

 

Takže přeskočíme kousek na jih, na Krétu, a trochu pokročíme v čase. Minojská kultura začíná už v rané době bronzové, ale její vrchol je později, ve střední. Viz článek Minojská Kréta. Ukázkou je džbán s plastickou dekorací. (Viz také Keramika minojské Kréty a Kamarská keramika).


To už je kultura, kterou Řekové poznali a zčásti i přejímali. Řecká etnogeneze proběhla ve střední době bronzové v dnešním jižním Řecku a vedla k ustavení mykénské kultury, s vlivem minojských motivů a technik. Vrchol zažívá v pozdní době bronzové, tehdy řečtí Achájci také obsazují Krétu. Viz článek Mykény a zrození první řecké civilizace (achájské) a další podle jednotlivých žánrů.

 

Náhrdelník z korálků zhotovených ze skleněné pasty. Mykénské období, 14. až 12. století před n. l., Δ 2011, a další korálky ze skleněné pasty. Dole: Zlatý pásek s květinovým dekorem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Náhrdelník z korálků zhotovených ze skleněné pasty. Mykénské období, 14. až 12. století před n. l., Δ 2011, a další korálky ze skleněné pasty. Dole: Zlatý pásek s květinovým dekorem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mykénský kylix (na pití vína) s vysokou nožkou, typu Zygouries. Pozdně heladský III B1, 1330 až 1250 před n. l., Δ 260. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mykénský kylix (na pití vína) s vysokou nožkou, typu Zygouries. Pozdně heladský III B1, 1330 až 1250 před n. l., Δ 260. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z mykénských věcí tady ukazuju náhrdelník provedený v té době velice náročnou technikou tzv. skleněné pasty. Je to docela vzácnost, možná větší než zlato. Naopak pohárek na pití vína je sice pěkný, ale takových je fůra, je to pro mykénskou kulturu typická věc.

Velký džbán v geometrickém stylu, kolem 750 před n. l., Δ 1497. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Velký džbán v geometrickém stylu, kolem 750 před n. l., Δ 1497. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Raná archaická doba, daidalské umění, hlavně reliéfy na keramice, 7. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Raná archaická doba, daidalské umění, hlavně reliéfy na keramice, 7. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po propadu tzv. temných století (11. a 10.) začínají Řekové málem znovu od začátku. K tomuto restartu patří specifický styl keramiky, viz článek Řecká keramika období geometrického stylu. Dobou odpovídá přibližně vzniku homérských eposů. (K ní patří i plastiky, které ukazují, jak v té době Řekové vnímali postavy lidí i zvířat, viz Řecké plastiky z doby vzniku homérských eposů.)

Pak už začíná slavná řecká archaická doba. K jejím prvním projevům patří tzv. daidalské plastiky. Zatím jsem je ukazoval na větších sochách (viz Dalidalské sochy), leč analogii mají také v reliéfech na keramice.

Korintská keramika, labuť a lev, rané 6 století před n. l., Δ 347. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Korintská keramika, labuť a lev, rané 6 století před n. l., Δ 347. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Černofigurový kylix, 560 až 550 před n. l., Δ 310. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Černofigurový kylix, 560 až 550 před n. l., Δ 310. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

K umění řecké archaické doby neodmyslitelně patří keramika „krásného stylu, korintská, orientalizující a podobná. Muzeum jí ukazuje velikou sadu, zvířata na ní jsou opravdu krásná. Je to raný a zvláštní případ černo-figurové keramiky, která v 6. století v Řecku převládá. Příkladem té běžné černofigurové je třeba kylix (picí miska) s kozou.

Černofigurová amfora Nikosthenova typu, sexuální scény satyrů a nymf, detail, 530 až 520 před n. l., Δ 2527. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Černofigurová amfora Nikosthenova typu, sexuální scény satyrů a nymf, detail, 530 až 520 před n. l., Δ 2527. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Červenofigurový kylix, Dionýsův thiasos (extatický průvod), konec 6. století před n. l., Δ 2572. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Červenofigurový kylix, Dionýsův thiasos (extatický průvod), konec 6. století před n. l., Δ 2572. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Řekové keramiku hojně exportovali. Hrnčíři a vázoví malíři se dokázali přizpůsobit vkusu zákazníků i přes kulturní odlišnosti. Už v 6. století před n. l. zavedli pro export zvláštní styly keramiky na bázi černofigurové, specifické i co do tvarů. Příkladem jednoho z takových stylů nebo typů je amfora navazující na komerční úspěch Nikosthénovy attické dílny u Etrusků.

Kromě běžné i všelijak verzifikované černofigurové keramiky se už v 6. století před n. l. (ještě v archaické době) objevuje také její „inverze“, keramika červenofigurová. Tato attická novinka byla natolik žádaná, že poměrně brzy převládla a stala se základním typem keramiky v klasické době.

Artemis Kúrotrofos, drobná terakota, 500 až 480 před n. l. Kanellopoulovo muzeum v Athénách, Δ 1434. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Artemis Kúrotrofos, drobná terakota, 500 až 480 před n. l. Kanellopoulovo muzeum v Athénách, Δ 1434. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
(34) Bronzová identifikační destička soudce se jménem soudce: […] Oinos [Eu]ony(meus). Rané 4. století před n. l. Χ 812. (35) Bronzová identifikační destička soudce se jménem soudce: Anthemion (syn) Mendy(linův). Rané 4. století před n. l. Χ 168. Kredit: Zde, Wikimedia Commons . Licence CC 4.0.
(34) Bronzová identifikační destička soudce se jménem soudce: […] Oinos [Eu]ony(meus). Rané 4. století před n. l. Χ 812. (35) Bronzová identifikační destička soudce se jménem soudce: Anthemion (syn) Mendy(linův). Rané 4. století před n. l. Χ 168. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z přelomu archaické a klasické doby pochází taky malá figurka Artemidy, která je pěkným příkladem jejího zobrazení jakožto Kúrotrofos, tedy kojící nebo krmící dítě nebo jiné mládě, někdy jen chová malé dítě. Tato verze Artemidy a tento typ jejího zpodobnění se po řadě století stane také předlohou ikon Panny Marie.


Z jiného soudku je ukázka identifikačních destiček soudců z klasické doby. To jsou velice vzácně nalézané předměty, které snad ani nikde jinde nevystavují.

Bronzové beranidlo válečné lodi (nebo jeho napodobenina) ve tvaru keta (mořské příšery), 3. nebo 2. století před n. l. Kanellopoulovo muzeum v Athénách, X 138. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Bronzové beranidlo válečné lodi (nebo jeho napodobenina) ve tvaru keta (mořské příšery), 3. nebo 2. století před n. l. Kanellopoulovo muzeum v Athénách, X 138. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Zlatý náramek s hlavami beranů. Helénistický šperk, 3. až 2. století před n. l., Π 485. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Zlatý náramek s hlavami beranů. Helénistický šperk, 3. až 2. století před n. l., Π 485. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Helénistickou epochu si ukážeme ve dvou žánrech. Kovolitectví představí beranidlo válečné lodi ve tvaru bájné mořské příšery (nebo ozdoba ve tvaru takového beranidla). Zlatnictví pak masivní zlatý náramek s bohatým zdobením.

Bronzové rybářské náčiní. Kanellopoulovo muzeum v Athénách, Χ 269. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Bronzové rybářské náčiní. Kanellopoulovo muzeum v Athénách, Χ 269. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Portrét Sofokla, typu Farnese. Římská kopie řeckého originálu z 4. století před n. l., Δ 1513. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Portrét Sofokla, typu Farnese. Římská kopie řeckého originálu z 4. století před n. l., Δ 1513. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ne každá vzácnost je nápadná. Například antické rybářské náčiní se kupodivu nenalézá nijak často, a tudíž se ani často nevystavuje.

Naopak běžné jsou kopie klasických a helénistických soch produkované v římské době. Jsou jich plná muzea, například v Louvru tvoří většinu expozice. Často se jejich typ jmenuje podle galerie, ve které byl v době klasicismu identifikován (hlavně v 18. století). V tomto případě je to typ zobrazení tragického básníka Sofokla, jaký je znám ze sbírky italského rodu Farnese. Ne, že by měli originál nebo aspoň lepší římskou kopii. Takové eponymické verze mívají naopak nevýhodu v tom, že byly v době renesance nebo baroka restaurovány velice tvůrčím způsobem, někdy přímo předělány. To patří k „zámeckému vkusu“. V méně vykřičených sbírkách můžeme vidět plastiky nepředělané, restaurované moderně minimalisticky.

 

Jak se chovat v muzeu

Nemám teď na mysli pokyny typu neplivat na podlahu a neosahávat exponáty, pokud k tomu nejsou určené. Problém je, umět si to užít. Nejhorší možný postup spočívá v pravidelném posunu od jednoho exponátu k dalšímu v pravidelném intervalu desítek vteřin, obětovaných pocitu kulturního návštěvníka. Pokud to muzeum není úplně malé, tak se člověk spolehlivě odrovná a nemá pak sílu vnímat věci, které by se mu mohly opravdu líbit. Ve velkém muzeu je s tím stejně časem nutno přestat, pokud z toho nemá být přinejmenším celodeňák. A dlouhatánská chodba plná almar s narovnanými vázami působí závrať i znalcům.


Další špatný způsob je, zamířit rovnou a rychle k nejcennějším highlightům, neztrácet čas. V Louvru to je k Moně Lise skoro kilometr cesty, shluky lidí s kamerami u oka tam v poklusu porážejí ty, kteří si něco prohlížejí (mně tam stačili v jediném týdnu srazit hned dvakrát). Vůbec nejhorší je, když vrcholem návštěvy je pořízení selfie se slavným dílem. To se dá udělat v klidu doma Photoshopem.

Ty vykřičené kousky jsou většinou opravdu dobré, i když taky né vždycky, ale bez kontextu přinášejí často zklamání a nucený obdiv. Zajímavější je se na ně dívat s otázkou, proč zrovna tohle je to „nej“. Je to určitý výběrový kánon, který někdy může inspirovat a navigovat, jindy nám dává klapky na oči.


Důležité je, zachovat si svobodný pohled. Nemusím se přece stydět za to, že mě něco nezajímá, nebo že se mi něco nelíbí. Je lepší být v očích snobů a pomyslné školní inspekce za burana, než propadnout pokrytectví, které připraví o zájem i vkus. A když se mi něco líbí, tak si to pořádně prohlídnu. Někdy taky jenom proto, že mi to je nějaké divné, ale zajímavě, takže vlastně nevím, jestli je to kuriozní pitomost, nebo opravdu pozoruhodná věc. Líbit se mi něco může, i když tomu nerozumím. Prý jsou díla, která předpokládají poučení, ale na to málokdy věřím, ať už jde o „klasiku“ nebo o takovou tvorbu posledních generací, která předpokládá výklad autora. Někdy to může pootevřít okno vnímání. Za zajímavější však považuju, když mě něco vtáhne do svého světa samo a rovnou, bezprostředně, a pak se o tom třeba chci taky něco dozvědět.


U větších muzeí je potřeba napřed zjistit, co tam vlastně mají, a kde. Není nutno to přehánět s přípravným studiem, ale musíme vybírat, kam půjdeme, a kde se nejspíš zdržíme. Vždyť pouhý průchod takovým muzeem může trvat o dost víc než hodinu. Jen někdy má člověk tu luxusní možnost, že se může po obrovském muzeu libovolně dlouho volně batoumat a hledat, co by se mu tak zalíbilo. V menších muzeích je dobré si to napřed jenom orientačně projít, a pak (pokud to člověka neodpudí), si některé části prohlédnout řádněji (většinou k malé radosti ochranky, která nerada vidí návraty).


Jiná věc je, když do muzea přicházím studijně. Pak závisí na oboru. Jiný je pohled religionisty, jiný historika, nebo historika či teoretika umění, archeologa, restaurátora, komparatisty… Ani tehdy se nehodlám vzdát toho, že se mi může líbit něco jiného, než by podle toho či onoho kánonu mělo. Poučit se však mám i na věcech, které mi nic neříkají, nebo mě dokonce odpuzují.

Pokud fotografujeme, tak je dobré zjistit, co se smí a nesmí, jaké jsou limitace použití fotek, a co už je volně k dispozici, buď od muzea samotného nebo třeba na Wikimedia Commons. Některá muzea jsou na to hodně háklivá, u nás to často řeší úplným zákazem. Většinou se v EU smí fotit bez stativu a bez blesku, a fotky bez souhlasu muzea nepoužívat komerčně, čímž se myslí hlavně pozadí na reklamy nebo velké obrazové publikace, ostatní je při stávajících zákonech naštěstí nejasné. Některá muzea zakazují fotit v nich lidi, včetně sebe, dost se tím zjednodušuje provoz. (Jen ve specifických zemích je možné až nutné očistit navlhčeným kapesníkem kousek skla vitríny a pak si v tom místě opřít o sklo objektiv, zatímco ochotná ochranka za pomoci četných příbuzných přemontovává svítící žárovku na toto místo. Leckde by to způsobilo automatický poplach, vyrojení ozbrojenců, zatčení a v lepším případě vyhoštění.)

 

Nadace

Když se vyskytne uměnímilovný boháč, je to poklad, zvlášť když jeho dědicové umí s jeho sbírkou zacházet. Představenou sbírku sice věnovali státu, avšak nadace muzeum dál podporuje, a s ním i další aktivity, v nichž jde o řeckou kulturu, vzdělanost a charitu. Vše to prý vzniklo „z lásky manželů k řecké kultuře a z jejich zájmu na tom, aby řecké kulturní dědictví zůstalo v Řecku, nakolik je to možné.“


Smutný dovětek

Personál muzea, ač velice milý, je většinou v přesilovce. Je jim to líto čistě s ohledem na to, co nabízejí k vidění. Finančně jim to je dost jedno, ta 4 eura za vstup (2 pro studenty a důchodce) by rozpočet moc nevylepšovala. Návštěvníci Athén chtějí vidět jen to „nej“. Kdybychom takovou sbírku měli v Česku, vodil bych tam studenty pravidelně.

Málokdo ovšem ví, že u nás docela srovnatelnou antickou sbírku máme! Nebudu teď probírat, v čem je slabší a v čem naopak silnější, protože její hlavní vada je jiná: Nevystavuje se. Větší část není ani badatelsky přístupná. O tom někdy jindy.


Místo literatury

Fotogalerie z Muzea Kanellopoulových v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

O nadaci a jejích zakladatelích.

Oficiální stránky muzea na řeckém památkářském serveru.

Datum: 18.07.2022
Tisk článku


Diskuze:

Nádhera

Pavel Aron,2022-07-20 12:45:04

Stejně si myslím, že naše civilizace má nejvíce kořenů právě v té řecké. Sice hodně zprostředkované přes tu římskou ale i tak. Jen mám pocit, jakoby dnes tu historii znalo čím dál tím méně lidí. V době mého dětství jsem četl opakovaně Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky a všechny postavy řecké mytologie jsou mi blízké.

Odpovědět

Temná století

Tomáš Novák,2022-07-20 10:40:32

Co se prosím tehdy dělo?

Odpovědět


Re: Temná století

Zdeněk Kratochvíl,2022-07-20 11:11:51

Padla civilizace mykénského typu. Nikdo neví proč. Někdo to přičítá "mořským národům", nekdo stěhování Dórů. Pravděpodobnější jsou asi vnitřní problémy po vítězné válce o Tróju.
Popsal jsem to v článku Submykénská kultura „temných staletí“, viz
https://www.osel.cz/11841-submykenska-kultura-temnych-staleti.html

Odpovědět

Dvě zkušenosti

František Kroupa,2022-07-19 15:46:13

Svého času jsem v očích známých poklesl, když jsem při návštěvě Louvru zamíříl do čgyptologického a asyrologického oddělení a Monu Lisu vynechal.b

Odpovědět


Re: Dvě zkušenosti

František Kroupa,2022-07-19 16:00:36

Druhá zkušenost z vojenského muzea v Kanadě, kde jsem si chtěl vyfotit přes sklo origální německou Enigmu. Zbystřil mě hlídač mimořádně úředního zjevu, přiběhl ke mně a ... povídá, jestli ji nechci z vitríny vyndat, aby se mi lépe fotila. Když zjistál, že o ní něco vím, dokonce mi dovolil pohrát si ní, otevřít, vyndat rotor a jen litoval, že v ní není baterie, takže heuvidím žárovičky svítit.

Odpovědět


Re: Re: Dvě zkušenosti

Zdeněk Kratochvíl,2022-07-19 17:37:57

To skoro závidím. V antikářských muzeích se vitríny neotevírají, ono to většinou ani nijak jednoduše nejde a musí se vypnout alarm. Badatelům se po složitém zprocesování žádosti otevírají v den, kdy je muzeum zavřené, nebo se na část dne zavře kousek muzea. Já ochranku vždycky ubezpečuju, že se ke sklu nepříblížím pod 5 cm a objektivem pod 1 cm, že to umím, že mám praxi. Ale v jednom kykladskm muzeu mě v depozitáři přinutili, abych se oholil obsidiánou břitvou starou 5 tisíc let, že to opravdu jde. Dost jsem se pořezal, neumím se holit břitvou.

Odpovědět


Re: Dvě zkušenosti

Zdeněk Kratochvíl,2022-07-19 17:28:15

To já se přiznávám, že jsem si v Louvru napřed půl dne se zájmem prohlížel řeckou keramiku a těch pár archaických soch, co tam mají (při tom mě srazili nějací spěchající Japonci ve formaci). Pak jsem 3 dny trpěl prohlížením renesančně a barokně dodělávaných římských kopií helénistických replik řeckých klasických soch. Toho "zámeckého vkusu" tam jsou tuny a našinec se v tom má umět vyznat, ať se mu to líbí nebo ne. (Ostatně, se starší filosofií udělali v pozdější antice a následujících dobách něco podobného, "školní vkus".) Pak jsem si půl dne prohlížel Egypt a půl dne ostatní, a zašel jsem i k té Moně Lise. Ten obraz mám rád, jenže je malý a náladou komorní, zatímco tam je adjustován daleko, divně osvětlený a za mohutným zábradlím obleženým davem, takže na každé trochu kvalitní reprodukci vypadá líp než v pohledu, jaký je možný tam. A bombastičnost baráku tomu náladu nepřidá.

Odpovědět

Skleněná pasta

Jitka Hedencova,2022-07-18 21:50:35

Dobrý večer, chtěla jsem se zeptat na tu vzácnou skleněnou pastu. Jak ji vyráběli a od koho převzali tuto techniku?

Odpovědět


Re: Skleněná pasta

Zdeněk Kratochvíl,2022-07-18 22:02:55

Tajemství výroby neznám, ale předpokládám, že to je něco jako silná glazura (kermiku neglazovali). Nejspíš to převzali z Egypta, buď přímo, nebo prostřednictvím blízkovýchodního pobřeží. Zkusím se zítra zeptat a pokud se cos dozvím, tak připíšu.

Odpovědět


Re: Skleněná pasta

Zdeněk Kratochvíl,2022-07-19 09:48:30

Kýžený znalec momentálně není síťově dostupný. (Možná bádá v dalekém terénu, možná na chalupě zavařuje okurky.) Tak jsem se radil s Googlem. Na dotaz "skleněná pasta" nabízí hlavně současnou technologii a něco málo o jejích dějinách od římské doby. Podobně, i když důkladněji na dotaz "glass paste".
Na dotaz "mykénská skleněná pasta" najde několik textů se zmínkami o ní. Na dotaz "mycenaean glass paste" nabídne řadu odborných publikací, knih a článků, které jsem ovšem nestudoval, pouze letmo prohlídnul jejich anotace.
Jednalo se o pastu z kaolínu a materiálů, které se mnohem později požívaly k výrobě glazur i skla. To umožnilo tvarování (ne pouze skleněné korálky tvaru koule nebo elipsoidu) a barevné ladění. Po vystavení vysokému žáru, jehož dosažení bylo jedním z problémů, vzniklo neprůhledné nebo poloprůhledné sklo.
Technika prý spíše než z Egypta (tam měli trochu jiná skla) pochází z Babylonie, nejspíš prostřednictím kultur pobřeží Levanty.
Diskuze je o tom, nakolik šlo o náhražku za perly a drahé kameny a nakolik to bylo naopak něco tuze nóbl. Asi jak kde a jak kdy. Základní představa je, že luxusní šperk je ze zlata a drahého kamení. Jenže zvláštnost dělá taky svoje, a možná až časem pak poklesne na pouhou bižuterii.
Díky Vám jsem se tedy aspoň trochu víc poučil o tom, co jsem fotografoval, děkuju. Přesto to nepovažujte za odbornou rešerši, ale jen za provizorní navigaci.

Odpovědět


Re: Re: Skleněná pasta

Jitka Hedencova,2022-07-19 16:32:22

Moc děkuji za odpověď. Za zajímavou a inspirující odpověď.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace