Muchomůrka zelená. Kredit: Archenzo, Wikipedia, CC BY-SA 3.0.

Invazní druhy jsou v dnešní době problémem snad všech zemí a kontinentů. Ohrožují místní přírodu, potlačují biodiverzitu a nezřídka způsobují dramatické ekonomické ztráty, především v zemědělství, infrastruktuře a ochraně životního prostředí. Někdy se ale také stane, že biologická invaze je doslova smrtící a ohrožuje lidské životy.

Anne Pringle. Kredit: University of Wisconsin.

Jedním z neblaze proslulých příkladů je muchomůrka zelená (Amanita phalloides), důvěrná známá ze Střední Evropy. Je to jedna z nejjedovatějších hub na světě a podle všeho nejvíce smrtící. Muchomůrka zelená je zodpovědná za naprostou většinu úmrtí kvůli sběru hub. Amatoxiny v čele s alfa-amanitinem jsou devastující toxické peptidy s atypickými aminokyselinami, které vydrží vaření, sušení i zmražení. Na zabití dospělého člověka obvykle stačí polovina plodnice.

Ve Střední Evropě jsme na muchomůrku zelenou víceméně zvyklí. Už malé děti vědí, jaké houby nemají sbírat a lidé se touto houbou otráví jen vzácně, vzhledem k tomu, jak běžná houba to je. Problém je v tom, že ačkoliv by to čekal jen málokdo, muchomůrky zelené mají dobyvatelskou povahu. Ukázalo se, že jsou schopné se dostat na nová území po světě a tam se pak úspěšně šířit.

Životní cyklus stopkovýtrusných hub. Kredit: SiliconProphet, Wikipedia, CC BY-SA 4.0.

Muchomůrky zelené jsou ektomyrhizní houby, které rostou v symbiotickém vztahu se stromy. Po světě cestují právě díky stromům, které jsou převáženy a vysazovány s původní zeminou. V případě muchomůrky zelené jde hlavně o evropské duby, kaštanovníky a borovice. Rostou ale i s řadou dalších druhů stromů. Z původního areálu v Evropě a Asii se tyto houby díky stromům dostaly do Severní i Jižní Ameriky, Afriky, do Austrálie i na Nový Zéland.

Na rozdíl od Evropy a (spíše západní) Asie lidé v nových oblastech výskytu muchomůrku zelenou často neznají. Proto ve stopách muchomůrek kráčí smrt. Řada otrávených či mrtvých pochází z jihovýchodní a východní Asie, kde rostou podobné muchomůrky, které jsou jedlé.

Pokud jde o Severní Ameriku, muchomůrky zelené se tam šíří velmi rychle. Anne Pringle z americké University of Wisconsin-Madison a její spolupracovníci zjistili, že jedním z jejích triků pro úspěšnou invazi je využívání množení bez sexuálního partnera. Prozkoumali genomy 86 muchomůrek z Kalifornie (od roku 1993) a Evropy (od roku 1978). Z analýz vyplynulo, že americké muchomůrky již přinejmenším 17 let používají i homokaryotické množení, tedy pohlavní množení bez partnera, jen s jedním typem mycelia.

Muchomůrky náležejí do veliké skupiny stopkovýtrusných hub (Basidiomycota). Ty se typicky rozmnožují pohlavně, a to splýváním dvou haploidních mycelií opačných pohlaví, které vytvoří heterokaryotické mycelium. Z toho vyroste plodnice, kde proběhne meióza, a vzniknou bazidiospory, ze kterých vyklíčí mycelia a cyklus se uzavírá. Některé houby to ale umí i bez sexu mezi dvěma pohlavími. Odborníci až doposud nevěděli, že k nim patří i muchomůrka zelená.

Množení bez sexuálních partnerů je jednodušší a rychlejší. U invazních druhů se objevuje často, ať jde o rostliny nebo živočichy. Umožňuje jim naplno využít příležitosti obsadit nová území. Jak je vidět, houby na to mají stejný názor.

Video: UM EEB Seminar: Anne Pringle, University of Wisconsin

Literatura

Science Alert 9. 2. 2023.

bioRxiv 2023.01.30.525609.