Invazní druhy jsou v dnešní době problémem snad všech zemí a kontinentů. Ohrožují místní přírodu, potlačují biodiverzitu a nezřídka způsobují dramatické ekonomické ztráty, především v zemědělství, infrastruktuře a ochraně životního prostředí. Někdy se ale také stane, že biologická invaze je doslova smrtící a ohrožuje lidské životy.
Jedním z neblaze proslulých příkladů je muchomůrka zelená (Amanita phalloides), důvěrná známá ze Střední Evropy. Je to jedna z nejjedovatějších hub na světě a podle všeho nejvíce smrtící. Muchomůrka zelená je zodpovědná za naprostou většinu úmrtí kvůli sběru hub. Amatoxiny v čele s alfa-amanitinem jsou devastující toxické peptidy s atypickými aminokyselinami, které vydrží vaření, sušení i zmražení. Na zabití dospělého člověka obvykle stačí polovina plodnice.
Ve Střední Evropě jsme na muchomůrku zelenou víceméně zvyklí. Už malé děti vědí, jaké houby nemají sbírat a lidé se touto houbou otráví jen vzácně, vzhledem k tomu, jak běžná houba to je. Problém je v tom, že ačkoliv by to čekal jen málokdo, muchomůrky zelené mají dobyvatelskou povahu. Ukázalo se, že jsou schopné se dostat na nová území po světě a tam se pak úspěšně šířit.
Muchomůrky zelené jsou ektomyrhizní houby, které rostou v symbiotickém vztahu se stromy. Po světě cestují právě díky stromům, které jsou převáženy a vysazovány s původní zeminou. V případě muchomůrky zelené jde hlavně o evropské duby, kaštanovníky a borovice. Rostou ale i s řadou dalších druhů stromů. Z původního areálu v Evropě a Asii se tyto houby díky stromům dostaly do Severní i Jižní Ameriky, Afriky, do Austrálie i na Nový Zéland.
Na rozdíl od Evropy a (spíše západní) Asie lidé v nových oblastech výskytu muchomůrku zelenou často neznají. Proto ve stopách muchomůrek kráčí smrt. Řada otrávených či mrtvých pochází z jihovýchodní a východní Asie, kde rostou podobné muchomůrky, které jsou jedlé.
Pokud jde o Severní Ameriku, muchomůrky zelené se tam šíří velmi rychle. Anne Pringle z americké University of Wisconsin-Madison a její spolupracovníci zjistili, že jedním z jejích triků pro úspěšnou invazi je využívání množení bez sexuálního partnera. Prozkoumali genomy 86 muchomůrek z Kalifornie (od roku 1993) a Evropy (od roku 1978). Z analýz vyplynulo, že americké muchomůrky již přinejmenším 17 let používají i homokaryotické množení, tedy pohlavní množení bez partnera, jen s jedním typem mycelia.
Muchomůrky náležejí do veliké skupiny stopkovýtrusných hub (Basidiomycota). Ty se typicky rozmnožují pohlavně, a to splýváním dvou haploidních mycelií opačných pohlaví, které vytvoří heterokaryotické mycelium. Z toho vyroste plodnice, kde proběhne meióza, a vzniknou bazidiospory, ze kterých vyklíčí mycelia a cyklus se uzavírá. Některé houby to ale umí i bez sexu mezi dvěma pohlavími. Odborníci až doposud nevěděli, že k nim patří i muchomůrka zelená.
Množení bez sexuálních partnerů je jednodušší a rychlejší. U invazních druhů se objevuje často, ať jde o rostliny nebo živočichy. Umožňuje jim naplno využít příležitosti obsadit nová území. Jak je vidět, houby na to mají stejný názor.
Video: UM EEB Seminar: Anne Pringle, University of Wisconsin
Literatura
Invazní krasavci z korálových útesů kořistí lovců odměn
Autor: Stanislav Mihulka (18.09.2014)
Houby možná komunikují způsobem, který strašidelně připomíná lidskou řeč
Autor: Stanislav Mihulka (09.04.2022)
Jak zabít invazní slávičku? Šanci nabízejí BioBullets
Autor: Stanislav Mihulka (07.05.2022)
Houbové zombíky v „The Last of Us“ inspirovala krutá realita džungle
Autor: Stanislav Mihulka (26.01.2023)
Nezastavitelná evoluce: Invazní vetřelci v Austrálii se mění na nové druhy
Autor: Stanislav Mihulka (09.02.2023)
Diskuze: