Archeologické muzeum na Paru. Vpravo je vchod do budovy, za zdí vlevo je lapidárium, před zdí staré sarkofágy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Skoro uprostřed Kyklad, hned před Naxem, leží ostrov Paros. Jeho hlavnímu městu se kupodivu neříká Chóra, nýbrž Parikie (Paroikia). Muzeum najdeme kousek za starou velkou bazilikou. Bylo založené v roce 1960, ale dnešní rozsah má až díky přístavbě roku 1995. Formálně vzato je to jen středně velké okresní muzeum, leč svými sbírkami patří v některých oborech mezi elitu ostrovních muzeí. Je velice příjemné a potěší i oko neodborníka, neboť dost vyváženě ukáže většinu žánrů, jaké se na Kykladách potkávají, prezentuje kvalitní příklady obecného vývoje řecké antiky i speciality tohoto souostroví. Znám dost lidí, kteří je pomyslně řadí hned za obě slavná muzea ve Fiře na Santorini, i když mojí srdeční záležitostí jsou muzea na Naxu a na Délu.

Takto relativně velké muzeum je v jednom článku možné představit jen na příkladech, které mají ilustrovat charakter sbírky a tím pádem i ostrova. Půjde totiž o místní nálezy, ze sídel a svatyní na Paru (Parosu). Zkusíme to jako virtuální prohlídku v pořadí jednotlivých expozic. Tedy napřed větší sochy a reliéfy chronologicky i podle lokalit, pak znovu v přibližně časové řadě keramiku a jiné drobnější objekty. Skončíme u mozaiky v lapidáriu, v docela půvabném parkovém atriu. Nakonec něco poznámek o povaze kykladských muzeí.

Větší sochy a reliéfy (archaické a klasické)

Gorgó z poloviny 6. století před n. l. a menší archaické plastiky z různých míst Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Gorgó nalezená v Parikii, parský mramor. Archeologické muzeum na Paru, A 1284. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V prvním oddělení velkých plastik (místnost A1) nás vítá strašlivá Gorgó. Když se v přítmí rozkoukáme, vidíme, že je zde doprovázena řadou menších plastik. Samotná Gorgó působí vskutku strašlivě. Tváří se trochu jako vodník, tělo má šupinaté, ale je okřídlená, navíc je přepásaná dlouhým hadem, na uzel. Její podoba odpovídá mytické představě, že při pohledu na ni cokoli živého zkamení. Toho vtipně využil Perseus, když ji zmrtvil odrazem jejího pohledu na svém lesklém štítu a její hlavu pak šikovně používal. Plastiky Gorgony mívají apotropaickou funkci, mají odvracet nepříznivé působení.

Část sálu s nálezy z parského Archilocheia, kolem roku 500 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velká socha v pozdně archaickém stylu byla zhotovená z parského mramoru v době kolem roku 550 před n. l. Našla se v místech, kde dnes stojí budova muzea. Ještě se k ní někdy vrátíme, výklad mýtu i detaily sochy za to stojí. Je to snad jedna z nejpůsobivějších Gorgón.

Pokud jsme nezkameněli, můžeme pokračovat do světlejších a prostornějších částí expozice. Přejdeme rovnou k nálezům z Archilocheia (místnost A2).

Archilochos z Paru (680 až 645 před n. l.) byl jedním z nejvýznamnějších lyrických básníků archaické doby. Občané Paru ovšem některé jeho básně považovali za krajně nemravné. Následovala pohroma v podobě neúrody a „blbé nálady“. Tázali se v Delfách a dostali odpověď, že urazili básníka a mají to odčinit. Postavili mu tedy památník na způsob svatyně, Archilocheion.

Na velkém reliéfu si Archilochos, už po smrti, hoví na lehátku, vlevo sedí jeho žena, zprava obsluhuje chlapec. Kolem reliéfu zde stojí torza soch kúrů (viz článek Kúrové – sochy mladíků z řecké archaické doby) a další plastiky. Všechno je to zhotoveno samozřejmě z parského mramoru. Řadu detailů jsem už ukázal v článku Básníci života i nouze, protože tam byl Archilochos hlavní postavou.

Archaická koré z Naousy, mramor, 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, 802. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Níké, torzo velké sochy z parského mramoru, asi 470 před n. l. Archeologické muzeum na Paru, A 245. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z městečka Naoussa na Paru pochází torzo koré (viz článek Korai – sochy dívek z řecké archaické doby), vysochaná v 6. století před n. l. Na sobě má chiton s páskem a himation. U ní se loučíme s archaickými sochami a přejdeme ke klasickým (oddělení A3), aspoň názorně uvidíme ten rozdíl.

Čeká nás tu velké mramorové torzo bohyně Níké, Vítězství. Toto dílo se většinou považuje za vrchol parského sochařství. Pochází z let mezi 480 až 460 před n. l. a nejspíš představuje oslavu nečekaného vítězství Paru nad Athénami přibližně roku 480 před n. l., tedy úspěšného odražení athénského útoku. Stála v centru města u chrámového komplexu Athény Vítězné, z něhož bylo ve středověku postaveno Kastro v Parikii.

Mramorový disk, s malbou diskobola, z pohřbu atleta, polovina 5. století před n. l., A 1168. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Menší socha Artemidy, kolem roku 360 před n. l. Archeologické muzeum na Paru, A 802. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zvláštností je mramorový disk, na kterém je diskobolos namalovaný červeně, vlasy měl zlaté. Disk sloužil jako víko urny s popelem vítěze. Jiné malby než na keramice jsou hodně vzácné.

Standardem je naopak mramorová soška Artemidy. Do svatyně Apollóna Délského na Paru na vršku nad Parikií ji věnovala jedna zdejší dívka. Pro účely kultu se Artemidu slušelo zobrazovat v takto mírně archaizujícím pojetí. Originály soch z klasické doby jsou vzácnost, i slavná světová muzea je často mívají jen v helénistických a římských kopiích.

Drobné věci, hlavně keramika (od rané doby bronzové do konce antiky)

Teď začínáme v dobách dávno před Řeky. Vstupujeme do sálu, který je exponáty doslova napěchován (místnost C). Mám tenhle kompresní způsob vystavování drobnějších věcí rád, aspoň se neztrácejí v prázdném prostoru a vytvoří si svou atmosféru, ale pro organizované výpravy to není nejlepší. Naštěstí tu nebývají často. Přeskočíme teď velkou skříň s nálezy z dob neolitu, mám s nimi pro čtenáře Osla určitý záměr. Podobně teď pomineme i pozdější nálezy z ostrůvků jihozápadně od Paru (Saliagos, Antiparos, Despotiko).

Ranou dobu bronzovou tu reprezentuje další velká skříň (no, na Naxu nejeden sál), ale omezím to na dvě ukázky.

Větší mramorové nádoby, kandily, 3200 až 2300 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kykladská standarda („pánvička“), 2800 až 2700 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Nutno ukázat kandily, tedy závěsné lustry z průsvitného mramoru. Jsou dílem některé z předřeckých starokykladských kultur rané doby bronzové, nejspíš kultury (skupiny) Grotta-Pelos. Aspoň vidíme, že jsme na Kykladách, jsou to hodně specifické předměty a tady je mají pěkné. Neukazuji kykladské idoly, protože těch pár zdejších by nepůsobilo moc reprezentativně, síla tohoto muzea je v jiných věcech.

Kykladskou specialitou jsou také tzv. „pánvičky“, na kterých se ale nesmažilo. Pravděpodobně jde o kultovní předměty, odborná literatura jim raději říká „kykladské standardy“. Tato je zdobena rytým koncentrickým vzorem s propojenými spirálami a je neobvykle vysoká. Viz článek Tajemné „kykladské pánvičky“.

Menší nádoby, prehistorická Parikia, 2300 až 1600 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Středně kykladský pithos, 2000 -1600 před n. l., inv. č. 1410. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ze skříně střední doby bronzové nutno ukázat zvláštní nádoby. Na obrázku vlevo to jsou poměrně neobvyklé menší nádoby, a vpravo větší zásobnicová nádoba s malovaným i rytým dekorem. Pocházejí z prehistorické Parikie, z okolí dnešního Kastra. Podobné potkáme nejspíš tak na ostrově Mélu (Milosu). Může to souviset s překryvnou minojsko-kykladskou kulturou typu Fylakopi, trochu podobnou té ještě noblesnější v Akrotiri na Santorini.

Skříň plnou památek na začátky řecké civilizace, tedy na zdejší mykénskou kulturu pozdní doby bronzové teď přeskočíme, protože jinde mají hezčí.

Teď to totiž teprve pořádně začne, neboť přijde na řadu řecká keramika počínaje obdobím geometrického stylu. (Viz článek Řecká keramika období geometrického stylu.) V ní je hlavní síla muzea. Několik větších a docela slavných váz je vystaveno solitérně, ostatní v mnoha narvaných vitrínách.

Amfora v geometrickém stylu se zobrazením válečné scény, 8. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nádoba v geometrickém stylu z pohřebiště u Parikie. Konec 8. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mají tu dvě středně velké amfory s vyobrazením válečných a pohřebních scén. Vlevo je jedna z nich.

Na obrázku vpravo je nádoba v jiné verzi geometrického stylu, podstatně jednodušší.

Poklidnější detail z válečné scény. Amfora, geometrický styl, 8. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Z pohřebních výbav ze hřbitova ve Vitzi v Parikii na Paru, 8. až 6. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Vlevo vidíme detail z válečné scény na amfoře představené výše, s pozoruhodným zobrazením vztahu koní a vojáka.

Vpravo je jen pro představu jedna z četných skříní další keramiky v geometrickém stylu. Tahle obsahuje pohřební výbavy z antického hřbitova v oblasti Vitzi v Parikii, z 8. až 6. století před n. l. Takových tu mají spoustu.

Velká amfora v kykladském stylu, 7. století před n. l. Na těle vázy je sedlák, který oře s pluhem, taženým dvěma voly. Inv. č. B 2653. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velká amfora v kykladském stylu z dílny na Paru, 7. století před n. l. Na těle vázy je svérázně pojatá mytologická scéna. Inv. č. A 2652. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Následuje keramika ve stylu, kterému se dříve říkalo „krásný“, pak „mélský“ a nyní kykladský. Je to ostrovní verze tzv. orientalizující keramiky, tedy inspirované stylem východního Řecka, Iónie a Rhodu. (Viz článek Keramika „krásného stylu“.) Jejími hlavními producenty byly Paros, Naxos a Mélos (tam ji novodobí učenci prvně potkali). Je to vlastně lokální podoba všude tak časté černo-figurové keramiky.

Vlevo je velká amfora v kykladském stylu ze 7. století před n. l. Našla se na antickém pohřebišti, byla užita k pohřbu dítěte. Na těle nádoby je scéna z každodenního života, sedlák oře pluhem, taženým dvěma voly. Na hrdle je lovec s lukem a toulcem. Je to bohužel málo čitelné, stálo by za to se k tomu někdy vrátit s pomocí dostupných překreseb.

Vpravo je slavná velká amfora v kykladském stylu, nejspíše z dílny na Paru ze 7. století před n. l. Na těle nádoby je svérázně pojatá mytologická scéna: Tři bohyně následují okřídlenou mužskou postavu, která drží žezlo a na řetězu mytické monstrum nebo lva. Tyto čtyři postavy vítá mladý muž s kopím. Podle některých je to Paridův soud, jsou však i jiné výklady. Na hrdle je zobrazen jezdec s kopím a štítem. Tohle by stálo za detaily.

Všechno nebo aspoň valná většina toho, co jsme viděli, byla místní produkce. Vystavují se zde ovšem také importy. Často jde o luxusní obaly na kosmetiku z Korintu nebo zase z druhé strany, ze Rhodu. Ukázky této pěkné a mnohdy rozverné keramiky necháme na jindy.

Paros však více zajímavých výrobků vyvážel, než dovážel. Ostrov musel dovážet vekou část surovin a základních potravin, což pokrýval exportem technologicky náročných a umělecky zpracovaných produktů a luxusních potravin. Krom toho se ostrované rádi prezentovali, zvláště svými dary na Délu.

Zvláštní je, že červeno-figurová keramika, která bývá leckde tak hojná, je zde zastoupena jen několika střepy. To je pro značnou část kykladských muzeí příznačné. Zčásti za to může úpadek Kyklad v klasické době, tedy téměř opačný vývoj než třeba v Athénách a leckde jinde, odkud se bere mustr na pojetí pokroku nebo úpadku. Kyklady se pak znovu nadechnou v helénistické době.

Votivní reliéf z 4. století před n. l., zažehávání oběti u oltáře. Inv. č. 256. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Bohyně Baubó, drobná terakota z helénistické nebo římské doby. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo je votivní reliéf z přelomu klasické a helénistické doby. Červeně nabarvená menší mramorová deska byla zazděná v jednom domě v Parikii. U oltáře stojí žena, pravděpodobně samotná Artemis, na oltáři je její soška. Obětuje, právě pochodní zažehává oheň.

Vpravo je drobná terakota bohyně Baubó, tedy personifikované ženské pohlaví v těhotenství. Nález z Délia na Paru. Téma možná souvisí s eleusinským mýtem.

Nevešla se nám sem řada zajímavých věcí, třeba další drobné terakoty nebo sklo z římské doby. A záměrně jsem pominul slovutný Parský mramor, tedy kalendářní stélu, protože s ním mám ještě jakési úmysly.

Takže jdeme ven, podívat se alespoň letmo na pěkné lapidárium.

Lapidárium muzea s přilehlým portikem. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Stavební článek se lvími hlavami a listy, inv. č. A 119. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Bok lapidária je zastřešen portikem, vystavují zde i docela cenné plastiky, např. torza obřích soch z parského Délia. Pohledný je mramorový stavební článek z tohoto chrámu Apollóna Délského na Paru, možná chrlič, se lví hlavou (bývaly dvě) a listy, 420 až 400 před n. l.

Héraklovy práce. Mozaika z 3. století n. l. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Návštěvníci bývají rádi, když poznají, co vidí, takže se u této mozaiky z pozdní římské doby shlukují.

Je jasné, že věci se nevystavují vždy tam, kde byly vyrobeny. Například Archeologické muzeum na Délu vystavuje hlavně dary poslané kdysi na Délos z Naxu, Paru, Athén a odjinud. Zčásti se to týká i muzea na Mykonu, když jde o nálezy z nedalekého Délu nebo o věci, které byly původně určené pro Délos, ale nějak se tam zadrhly. Jiným jevem je ovšem novodobý muzejní kanibalismus. Například Paros je prostě jenom okres, takže hodně věcí odtud a z přilehlých menších ostrovů je k vidění v Národním archeologickém muzeu v Athénách, ale i jinde po Evropě a USA, zvláště když jde o starší nálezy, zhruba před rokem 1970, odkdy už občas platí jakési dohody.

Na Kykladách je 26 archeologických muzeí, pokud započítáme i „lokální archeologické kolekce“ (nižší rang než okresní), které jsou mnohdy velice zajímavé. I bez tohoto spíše administrativního rozlišení platí, že jsou to muzea velice různá, a to v každém smyslu slova. Od velkých a slavných institucí po téměř neznámé špeluňky. A opět platí, že zajímavost exponátů nemusí být v úměře s honosností budovy ani slávou instituce. Liší se i strukturou svého obsahu, ta je totiž daná místní nabídkou a jednotlivé ostrovy tohoto souostroví jsou často docela svérázné. Společným rámcem jsou různé podoby starokykladské kultury rané doby bronzové a v řecké antice pak obvyklý sled žánrů a stylů, opět s lokálními zvláštnostmi. Místy se mezi to ve střední době bronzové míchají Mínojci z Kréty. V řecké antice zde často překvapí propad v klasické době. Kromě toho je na souostroví více než 40 jinak zaměřených muzeí (byzantské, národopisné i jiné) a v některých z nich potkáme taky něco z antiky.

Do „Souvisejících článků“ tentokrát dávám kromě souvislostí s Parem hlavně články, ve kterých dominují exponáty kykladských archeologických muzeí.

Literatura

Archeologické muzeum v Parikii pojednané v mé volně přístupné online publikaci Pouť na Kyklady.

Fotogalerie Archaeological Museum of Paros v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.