Spustit animaci

Útok černé smrti v době 1347–1353; České země za vlády Karla IV. byly relativně málo dotčené. Wikipedia,volné dílo.

Epidemie moru známá jako „černá smrt“ řádila v Evropě a Středomoří v období od roku 1347 do roku 1353. Úmrtnost šplhala na 60 % a o život přišly desítky milionů lidí. Mor zamíchal ekonomickými, demografickými, politickými, kulturními i náboženskými poměry v celé postižené oblasti. Kde se ale smrtící morová rána v Evropě tak najednou vzala?

Martin Bauch, Leibniz Institute for the History and Culture of Eastern Europe a Ulf Büntgen, University of Cambridge, Department of Geography, (Kredit: Research Gate).

Martin Bauch z lipského Leibnitzova ústavu pro historii a kulturu východní Evropy a Ulf Büntgen z university v Cambridge nyní ve studii publikované vědeckým časopisem Communications Earth and Environment rozebírají události, jež příchodu „černé smrti“ předcházely. Spouštěč pohromy vidí v silné erupci doposud neidentifikované sopky, po níž došlo k drastickému ochlazení klimatu, neúrodě, hladomoru a společenským nepokojům.

Původcem moru je bakterie Yersinia pestis, jejímž původním rezervoárem byly populace hlodavců žijící volně ve střední Asii. Do Evropy se bakterie dostala přes oblast kolem Černého moře. Traduje se, že klíčovou událostí bylo obléhání krymské Kaffy (dnešní Feodosije) vojsky Zlaté hordy. Při něm měli Tataři metat přes hradby města těla lidí zemřelých na mor. Kaffa byla jedním ze sedmi černomořských přístavů ovládaných Janovany. Ti pak nákazu dovezli přes Černé moře na území dnešní Itálie. Tenhle příběh vychází z líčení Istoria de Morbo sive Mortalitate quae fuit Anno Dni MCCCXLVIII z pera notáře Gabriela de Mussise. Historici ale namítají, že de Mussis prožil 40. léta 14. století v italské Piacenze a o událostech v oblasti Černého moře toho moc nevěděl.

Vulkanická erupce a uvolnění aerosolů jako příčina ochlazení klimatu. (Kredit: M. Bauch).

Co prozradily ledovce a letokruhy

Bauch a Büntgen vycházejí z faktu, že v letech 1345 až 1347 vykazovaly stromy v mnoha oblastech Evropy prakticky nulový růst. Je to jasně patrné na letokruzích dřeva, které se z té doby dochovalo.

Yersinia pestis (původně Pasteurella pestis) je patogenní bakterie přenositelná ze zvířete i na člověka. Infekce se může projevit třemi formami - dýmějovou, septickou (otrava krve) a plicní. Inkubační doba 2–6 dnů. (Kredit: Volné dílo)

V ledu, jenž se ve stejné době vytvářel v ledovcích Grónska a Antarktidy, se nachází zvýšené množství síry vulkanického původu. Dobové záznamy od Francie po Japonsko navíc popisují v období 1345 až 1347 nezvykle zamračenou oblohu.

To vše představuje podle Baucha a Büntgena důkaz o drastickém ochlazení vyvolaném sopečnou erupcí a následným rozptýlením aerosolů v atmosféře. Rok 1347 byl v Evropě nejstudenější za dlouhou dobu. Jeden chladný rok lze ve 14. století považovat za celkem běžnou událost. Tři po sobě jdoucí studená léta jsou ale naprosto výjimečná.

Dýmějový mor. Přenášečem jsou blechy, které se infikovaly na hlodavci. Kousnutí přivodí zánět lymfatických uzlin projevující se boulemi. (Kredit: CDC)

Katastrofální neúroda způsobená chladným létem vyhnala ceny obilí do nebetyčných výšin. Napětí ve společnosti narůstalo a hrozily vzpoury a povstání. Italská města, jako byly Benátky, Janov nebo Pisa byla na podobné krize připravena. Držela značné zásoby obilí a ty neustále obnovovala importem z oblasti Černého moře. Kromě výdajů na armádu představovaly výdaje za obilí nejvyšší položku ve výdejové části jejich rozpočtů.

Boha (domnělého původce moru) mělo usmířit sebemrskačství (flagelantství),  Hartmann Schedel: Norimberská kronika, 1493 (dřevořez, Michael Wolgemut), volné dílo.

Tentokrát ale systém rezerv a importu selhával, protože Janov a Benátky narazily v boji o nadvládu nad oblastí Černého moře na expanzi Zlaté hordy. Válka s Tatary odřízla Janovany a Benátčany od černomořské obilnice. Situace byla kritická. To donutilo italská města uzavřít v roce 1347 se Zlatou hordou mír. Hned na to vypluly z přístavů v Azovském moři lodi naložené obilím. Nevezly jen životadárný náklad. V podpalubí putovaly také blechy nakažené původcem moru Yersinia pestis. Podle Baucha nemusely blechy putovat na krysách nebo na lidech, protože se po určitou dobu mohou živit i prachem z obilí. Jakmile se obilí dostalo do přístavních měst, blechy si rychle našly vydatnější stravu na místních krysách a také na lidech. Původce moru tak měl cestu do Evropy otevřenou.

Pandemie přezdívaná „černá smrt“ (nebo první morová rána)  zabila v polovině 14. století třetinu evropské populace. Na obrázku občané belgického Tournai pohřbívají oběti moru. Detail z miniatury z Letopisů Gillese Li Muisis. (Kredit: volné dílo)

Smrtící souhra událostí

Armády Tatarů devastoval mor už dlouho před tím. Boje o černomořské přístavy ale přivedly tatarská vojska do kontaktu s janovskými a benátskými državami v Černomoří. Obnovení obchodu s obilím pak spustilo katastrofu. Ve prospěch tohoto výkladu historických událostí svědčí i fakt, že mor vypukl v Itálii skutečně nejdříve v přístavech, kam v roce 1347 dorazilo obilí z černomořských přístavů. Města, jako je Milán nebo Řím, tenhle zdroj obilí neměla a mor tam propukl až se zpožděním.

Studie Baucha a Büntgena jen potvrzuje Murphyho zákon, že když se může něco pokazit, tak se to také pokazí. „Černá smrt“ vypukla v roce 1347 v důsledku souhry mnoha událostí, které by asi samy o sobě epidemii takových rozměrů nespustily. Kdyby jsou chyby, ale kdyby Zlatá horda nevtrhla do oblasti Černého moře, kdyby měl Janov, Pisa či Benátky jiný zdroj obilí, nebo kdyby se nepodařilo uzavřít mír s Tatary, odvíjela by se historie možná jinak.

„Souhra faktorů, jež přispěly k propuknutí „černé smrti“, se může zdát výjimečná. V našem globalizovaném světě je ale pravděpodobnost, že náhlý výkyv klimatu vyvolá propuknutí choroby přenosné ze zvířat na lidi, a ta pak přeroste v pandemii mnohem vyšší. Stačí si vzpomenout na nedávnou pandemii covidu,“ varuje Ulf Büntgen.

Pramen

Bauch, M., & Büntgen, U. (2025). Climate-driven changes in Mediterranean grain trade mitigated famine but introduced the Black Death to medieval Europe. Communications Earth & Environment, 6(1), 986.