Je to vlastně docela fascinující paradox, že když máme na severní polokouli nejtepleji (v červenci), jsme od Slunce vlastně vůbec nejdále! Proč je tomu tak? Inu proto, že za střídání ročních období nemůže vzdálenost od Slunce, ale sklon zemské osy! Kredit: Ondřej Bršťák, Wikipedie, CC BY-SA 3.0

V astronomii rozlišujeme dva slunovraty – letní a zimní. Ten letní nastává dnes. Jinak řečeno, máme nejdelší den a nejkratší noc v roce. A oficiálně jsme vstoupili do astronomického léta.

V době, kdy je na severní polokouli léto, je Země od Slunce nejdále: 152,1 miliónů km. Nejblíže je v zimě (3. nebo 4. ledna pouze 147,1 miliónů km). Navíc zemská dráha, po které obíháme kolem Slunce, není neměnná. A i když jsou tyto změny velmi malé, tak do roku 3000 se léto prodlouží o 6 hodin 29 minut a do roku 4000 o dalších 14 minut, tj. celkem o 6 hodin 43 minut. Teprve potom se začne zkracovat.

Dva starověké kůly poblíž Stonehenge byly orientovány tak, aby určovaly letní a zimní slunovrat. Zdá se, že se jedná o objevení starověkého centra náboženských obřadů. Kredit: Marijane Porter, Wessex Archaeology.

Už ale dosti čísel a pojďme se podívat copak to britští paleontologové ve své nejnovější studii tvrdí. V podstatě má jít o to, že dávno předtím, než lidé začali vztyčovat obrovské kamenné menhiry známé dnes jako Stonehenge, naši předkové dělali úplně to samé. Jen s tím rozdílem, že k tomu nepotřebovali mnohatunové kameny z dalekého Walesu a vystačili si k tomu s obyčejnými jasanovými kůly zapuštěnými do země.

Nález je zřejmě pět tisíc let starý dřevěný „prototyp“ pozdějšího monumentálního kamenného Stonehenge. Měl by dokazovat, že lidé v této krajině uctívali letní a zimní slunovrat o půl tisíciletí dříve, než došlo na stavbu svatyně spojenou s přepravou kamenných bloků ze vzdálenosti až třiceti kilometrů, což vzhledem k hmotnosti až třiceti tun, vyžadovalo součinnost stovek lidí.

Lidé doby kamenné se nedaleko dnešního Stonehenge scházeli a slavili slunovrat ještě před tím, než přistoupili k budování této velkolepé svatyně z mnohatunových kamenných bloků. Zdroj: Wikipedia, autor – garethwiscombe, CC BY 2.0

Nynější nález zhruba čtyři metry vysokých dřevěných sloupů, vzdálených od sebe asi 120 metrů poblíž vesnice Bulford, vrhá na několik kilometrů západně umístěné Stonehenge, nové světlo. Už nemůžeme jeho vznik vnímat jako „blesk z čistého nebe“ ale jako něco, čemu předcházela staletí „testování“ a příprav. Polopaticky řečeno, lidé v tamní krajině dokonale rozuměli astronomii dávno předtím, než se začali tahat s obřími balvany.

Phil Harding - vedoucí vykopávek vedoucích k objevu staršího „dřevěného Stonehenge“ u osady Bulford. Zdroj: Wessex Archeology.

Pochopitelně, že archeologové z Wessex Archaeology pod vedením Phila Hardinga neobjevili kůly jako takové. Ty už dávno shnily. Použité dřevo ale naštěstí po sobě zanechalo v kotvících jámách jasné stopy. Žerdě byly od sebe vzdáleny 120 metrů a vytyčovaly linii mířící přesně na místo, kde v té době vycházelo slunce při letním slunovratu (a kde o půl roku později, při zimním slunovratu, zapadalo). I v tomto případě šlo o jakousi pravěkou astronomickou observatoř. To nejlepší na tom je, že radiokarbonové datování organických zbytků po činnosti lidí prokázalo, že jde o 500 let starší nálezy, než v případě slavných kamenných kruhů.

Nález desítek jam naplněných střepy keramiky, opracovaných pazourků a zvířecích kostí dokládá, že se zde lidé nescházeli jen tak. Ale že Bulford byl centrem náboženských obřadů, rituálů a oslav, kde se při sledování pohybu nebeských těles hodovalo. Objev Hardingova týmu tak posunul počátky evropské astronomie o několik století dál do minulosti. Hojnost střepů a zbytků po hodokvasech svědčí o shromáždění lidí byla početná a oslavy slunovratu nejspíš probíhaly hodně bujaře.

Literatura

Wessex Archaeology