Škvor se svou nemesis. Kredit: Robert Poulin.

Každý, koho baví biologie, se dříve či později dostane k parazitům nemilosrdně manipulujícím své nešťastné hostitele. Nutí je dělat věci, někdy naprosto šílené, které obvykle vedou k velmi nepěknému konci infikovaného jedince. Když překonáte zděšení, uvědomíte si, jak je super, že lidi, přestože jsme prolezlí spoustou podivných parazitů a patogenů, v podstatě žádní brutální devastující manipulátoři neinfikují.

Škvoři takové štěstí na parazity nemají. Přestože nejsou mezi lidmi příliš populární, jsou to ve skutečnosti užiteční pracanti, kteří lidem nikam nelezou. Ačkoli mnoho druhů škvorů vyhledává vlhké prostředí, otevřené vodě se obvykle vyhýbají a nemají žádný rozumný důvod tam lézt. Před časem se ale ukázalo, že nám důvěrně známé škvory obecné (Forficula auricularia), když jsou napadení parazitickou hlísticí strunicí Mermis nigrescens, voda naopak neodolatelně přitahuje. Až doposud ale není jasné, jak vlastně může strunice škvora k něčemu takovému donutit.

Neil Gemmell. Kredit: University of Otago.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Neil Gemmell z University of Otago na Novém Zélandu, se vydal po stopě genetické procesů, které k tomu strunice využívá. Gemmel se přiznává, že ho už dlouho fascinuje schopnost parazitů manipulovat svými hostiteli a že ho k tomuto výzkumu inspirovaly procházky po Novém Zélandu, na nichž občas narazil na utopené wety, z nichž čouhali masivní paraziti. Autor tohoto textu na tomto místě doporučuje si to raději negooglit, pokud si nechcete narušit spánek. Wety jsou sami o sobě dost démonické a s parazitem je to ještě o dost horší.

Badatelé si nasbírali škvory a zkoumali jedince bez infekce společně s jedinci v časných a pozdních fázích infekce strunicí Mermis nigrescens. Soustředili se na transkriptom, tedy soubor RNA sekvencí, které ukazují, co je zrovna v daném organismu po genetické stránce aktivní. Sekvenovali RNA škvorů i strunic, navzájem je porovnávali a snažili se zjistit, jak strunice donutí škvora jít se utopit.

Logo. Kredit: University of Otago.

Gemmell a spol. zaznamenali aktivitu 12 876 genů škvora a 9 722 genů hlístice. Srovnávání ukázala, že při manipulaci aktivita 673 genů škvora a 2 672 genů hlístice vzrostla, zatímco aktivita 593 genů škvora a 2 293 genů strunice naopak poklesla. U škvorů během manipulace strunicí vzrostla aktivita genů spojených se smyslovým vnímáním a signalizačními drahami. Strunice naproti tomu aktivovaly geny související s transportem a sekrecí. Jak pěkně říká Gemmell, ukazuje to na sofistikovaný molekulární dialog mezi hostitelem a parazitem, který nakonec zavede škvora pod vodu.

Jak je u podobných studií obvyklé, výzkum hned nepřinesl definitivní odpověď. To bude ještě chtít další, detailnější studie. Badatelé prozatím ukázali, že parazit hostitele kompletně neovládne jako bezduchovou loutku. Zdá se, že parazit ovlivňuje chování hostitele mnohem nenápadněji, „pod povrchem,“ prostřednictvím množství koordinovaných molekulárních změn. Fascinující výzkum pokračuje, a týká se to i démonických wet.

Video: Genetic tools for pest eradication and control. Not crazy, just ambitious.

Video: Neil Gemmell - Environmental DNA for Biodiversity, Biosecurity, Global Health and Monster Hunting

Video: Meet the Weta, an Insect as Big as a Gerbil | Absurd Creatures | WIRED

Literatura

Phys.org 26. 9. 2026.

Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences 293: 20261414.