Zvětšit obrázek

(a) pradávný osel z pohoří Atlas, (b) nubijský divoký osel, (c) somálský divoký osel. Předpokládaná oblast rozšíření pravěkého afrického osla (oranžově). Uvnitř této oblasti jsou barevně vyznačeny – oblast pravěkého vyhynulého osla z Atlasu (modře), nubijského osla (žlutě), somálského osla (fialově), moderní somálský osel (červeně). Kredit: obr. (a) El Richa, Muzzolini, (b) Powell-Cotton Museum, (c) Tom Pilgram.  Proceedings of the Royal Society B.

Jak vyplývá z výzkumu početného týmu vedeného Connii Mulliganovou z University of Florida publikovaného nedávno v Proceedings of the Royal Society B, zdomácněl osel domácí (Equus sinus) před 5000 roků v severovýchodní Africe a to hned dvakrát.
Muliganová a spol. zaplnili na mapě domestikace osla mnoho bílých míst. Jedna velká bílá skvrna jim však odolala.

Vědci provedli genetické analýzy DNA izolované z oslích kostí z archeologických nalezišť, anylyzovali také DNA divokých afrických oslů (Equus africanus) izolovanou z muzejních exponátů a v neposlední řadě provedli i analýzy DNA současných oslů. Výsledky jsou bezesporu zajímavé.

Zvětšit obrázek

108 haplotypů mitochondriální DNA. Velikost kruhů je proporcionální k holotypové frekvenci. Vzdálenost mezi nimi je úměrná počtu mutací, tedy jak daleko geneticky od sebe zvířata jsou, před jakou dobou měly společného předka). (Kredit:  Proceedings of the Royal Society B)

Potvrdilo se, že dnešní domácí osli spadají do dvou odlišných genetických linií, z nichž každá zřejmě vzešla ze samostatné domestikace. První oslí „rodina“ se po genetické stránce nápadně podobá divokým oslům nubijským (Equus africanus africanus) a z nich také zřejmě vznikla. Jasně to dokazuje analýza DNA z kostí z archeologických nalezišť. Tehdejší domácí osli se od nubijských oslů prakticky nelišili. Domestikace osla nubijského zřejmě probíhala v několika různých lokalitách a po dlouhou dobu. Do zdomácnělých oslích populací byla opakovaně přilévána krev zvířat z volné přírody. To se mohlo dít nechtěně, když se domácí osli „zapomněli“ se svými divokými protějšky, nebo i zcela cíleně, když byla do stád zařazována nová zvířata odchycená v přírodě. Tito osli se stali vítanými pomocníky kočovných chovatelů skotu, kteří začali migrovat před 8 900 až 8 400 roky dnešní Saharou. Osli nosil náklady a pomáhali s životně důležitým transportem vody.

Složitější situace nastala s druhou oslí „rodinou“. Její původ byl často spojován s dnes už prakticky vyhubeným oslem somálským (Equus africanus somaliensis). Ten se však geneticky liší jak od osla nubijského tak i od domácích oslů druhé „rodiny“. Původ druhé oslí „rodiny“ tak zůstává obestřen záhadou. Autoři spekulují, že by předkem těchto oslů mohli být dnes již vyhubení divocí osli žijící původně v oblasti pohoří Atlas nebo na pobřeží Jemenu. Bohužel, z tamějších archeologických nalezišť zatím nebyly získány oslí kosti, z nichž by bylo možné izolovat DNA.

P.S. Pokud chcete vidět vzácného osla somálského na vlastní oči, nemusíte jezdit až do Afriky. Chová je u nás například Zoo Liberec.

Pramen:  Proceedings of the Royal Society B