Je tragédie nedostat Nobelovu cenu?  
Ti, na které se při rozdílení zlatých medailí v portrétem Alfreda Nobela nedostalo, ačkoli si Nobelovu cenu zasloužili, se ocitli v „krásný společnosti“.


 

Keith H S Campbell a Ian Wilmut (vpravo)

Keith Henry Stockman Campbell zemřel v pátek 5. října 2012 uprostřed intenzivní práce práce v laboratořích University of Nottingham. O tři dny později, v pondělí 8. října 2012 byla Nobelova cena za fyziologii a medicínu udělena společně britskému biologovi Johnu Gurdonovi a japonskému výzkumníkovi na poli biomedicíny Šinjovi Jamanakovi. Gurdon dostal „nobelovku“ za to, že počátkem 60. let minulého století naklonoval žábu. Šinja Jamanaka obdržel nejprestižnější vědeckou cenu za to, že dokázal v laboratoři zvrátit osud specializovat buněk a proměnit je na buňky s vývojovým potenciálem embrya. Někomu chyběl mezi oceněnými skotský biolog Ian Wilmut, který zopakoval Gurdonův úspěch na savcích a stál u zrodu ovce Dolly.


Důvodem, proč vyšel Ian Wilmut naprázdno, bylo možná i to, že spolu s ním by si zcela jistě zasloužil Nobelovu cenu i Keith Campbell. Wilmut a Campbell k sobě patřili asi jako Robinson a Pátek nebo Sherlock Holmes a dr. Watson. Jenže Nobelovu cenu – jak známo – lze rozdělit nejvýše mezi tři vědce. Taková jsou pravidla.
„Když nemůžeme dát cenu Campbellovi – jako čtvrtému vzadu – tak ji nedáme ani Wilmutovi,“ řekli si možná členové nobelovského výboru.
Jak to bylo ve skutečnosti, se ti mladší z nás dozvědí za padesát let. To je doba, po které se odtajňují materiály z jednání nobelovských výborů navrhujících jednotlivé Nobelovy ceny. Možná se dozvědí, že Wilmut s Campbellem ve hře o „nobelovku“ vůbec nebyli. Ale možná byli a pak nechybělo mnoho, aby se navlas opakoval scénář, který sepsal osud kolem udílení loňských Nobelových cen za fyziologii a medicínu. Tehdy zemřel v pátek před pondělním vyhlašováním cen jeden z laureátů – Američan Ralph Steinman z Rockefellerovy University – a jeho rodina smrt tutlala až do vyhlášení vědoma si skutečnosti, že posmrtně nikdo Nobelovu cenu dostat nemůže. Nobelova nadace nakonec Steinmanovi cenu a s ní i 1,5 milionu dolarů jeho pozůstalým ponechala, neboť o udělení bylo rozhodnuto ještě za Steinmanova života.

Zvětšit obrázek
Dimitrij Ivanovič Mendělejev


Je jedno, zda Campbellovi utekla Nobelova cena o chlup nebo o parník s velkým komínem. Nedostal ji a už ji nikdy nedostane. Na tom by asi nic nezměnilo, ani kdyby se neodebral na věčnost. Kromě jiného i proto, že nepsané pravidlo klade velké překážky udělení dvou Nobelových cen za výzkum na jednom a témže tématu. Jednou z mála výjimek bylo udělení tohoto prestižního ocenění Carletonovi Gajdusekovi v roce1976 a Stanleymu Prusinerovi v roce 1997 za výzkum na poli prionových chorob. Říká, že pokud někdo objeví na tyto nemoci lék, sáhne Nobelova nadace po zlaté medaili potřetí.


Odchod Keithe Campbella ve věku 58 let uprostřed velmi intenzivní práce je bezesporu tragédie. Je ale tragédie, že mu unikla Nobelova cena? Zřejmě nikoli. Campbell se ocitl – jak to hezky vyjádřil ve své písničce pan Suchý - „v takový krásný společnosti“. Nobelovu cenu z nejrůznějších důvodů nezískali mnozí velikáni vědy.


Objeviteli periodické soustavy prvku Dimitriji Ivanoviči Mendělejevovi zhatil v roce 1906 šance Svante Arrhenius, který měl na Rusa pifku kvůli odborným sporům. Silou své osobnosti a výřečností dokázal zvrátit původní rozhodnutí o ceně pro Mendělejeva a postaral se o to, že nenáviděný sok ostrouhal. Následující rok Mendělejev zemřel a Arrhenius měl vystaráno. Zvláště když on sám pobral „nobelovku“ už v roce 1903. S odstupem času můžeme konstatovat, že Mendělejevovi to neublížilo a jeho periodický systém užíváme dodnes.


 

Zvětšit obrázek
George Ellery Hale a Henri Alexandre Deslandres (vpravo)

O příslovečný syreček naplacato utekla Nobelova cena za fyziku astrofyzikům Georgovi Ellerymu Haleovi a Henrimu Deslardesovi v roce 1923. Nobelovský výbor je původně navrhl k víceméně formálnímu schválení akademií, ale nakonec jeho členové došli k závěru, že astrofyzika patří více do astronomie než do fyziky a astrofyzici proto nemají na „nobelovku“ určenou fyzikům nárok. Cenu za fyziku proto dostal „plnokrevný“ fyzik Robert Andrews Millikan za objevy týkající se elementárního elektrického náboje. Od té doby dostala Nobelovu cenu celá řada astrofyziků. To však už mohlo být oběma odmítnutým jedno.

 

Zvětšit obrázek
Ralph Alpher (Kredit: AIP)

Nobelova cena za fyziku unikla i Ralphu Alpherovi, který pracoval od roku 1948 na teorii „velkého třesku“. V té době nebyl důkaz teorie technicky proveditelný. K dodatečnému ocenění jeho přínosu byla příležitost přinejmenším dvakrát. Poprvé v roce 1978, když si Nobelovu cenu za fyziku odnášeli Arno Penzias a Robert Wilson za objev zbytkového záření, čímž prokázali správnost Alpherových teorií. V roce 2006 byla Nobelovou cenou za fyziku oceněna další práce na tomto poli. Tentokrát už byly diskuse o ceně pro Alphera bezpředmětné, protože rok předtím zemřel.


 

Zvětšit obrázek
Lise Meitner a Otto Hahn (Kredit: Wikipedia)

Rakušanka Lise Meitnerová pracovala od roku 1907 do roku 1938 s německým chemikem Otto Hahnem na výzkumu atomového jádra. Protože byla židovského původu, musela prchnout před nastupujícím fašismem do Švédska, odkud však nadále s Hahnem spolupracovala. Korespondenčně protáhla Hahna řadou experimentů, jejichž výsledky publikoval Hahn bez uvedení Meitnerové jako spoluautorky, aby si v nacistickém Německu nenadrobil spoluprací se Židovkou. Za objevy Meitnerové a Hahna týkající se štěpení atomového jádra byla udělena Nobelova cena v roce 1944 – ale pouze Hahnovi. Meitnerová byla sice ještě mnohokrát navržena na Nobelovu cenu za chemii i fyziku, ale „své“ ceny se už nedočkala.
Stejně nedoceněn zůstal i genetik Oswald Avery, který jako první prokázal, že nosičem dědičné informace je molekula DNA. Byl za to opakovaně navržen na Nobelovu cenu, ale jeden z členů nobelovského výboru trval na Averym vyvrácené představě, že nosičem dědičnosti jsou bílkoviny. Avery se mohl „svézt“ s Watsonem a Crickem, kteří v roce 1953 jasně ukázali, jak je dědičná informace v DNA uložena. Jejich Nobelova cena z roku 1962 však přišla pro Averyho pozdě. Zemřel v roce 1955.


 

Zvětšit obrázek
Oswald Avery  (Kredit: Wikipedie)

Neudělení Nobelovy ceny je v případě nejednoho velikána vědy do nebes volající nespravedlnost. Na tom, co nedoceněný objevitel přinesl lidstvu, to však nic nezmění. A tak mohl objevitel streptomycinu chemik Albert Schatz sice želet Nobelovy ceny, kterou celkem nepochopitelně dostal za objev tohoto antibiotika v roce 1952 jen jeho šéf Selman Waksman. Waksman se pokusil obrat Schatze dokonce i o výnosy z patentů na streptomycin. Tady se ale o průběh spravedlnosti postaral výrokem soud. Jen Nobelovu cenu už nikdy nikdo Waksmanovi neodpáře a Schatzovi nepřišije. Na významu Schatzova objevu to však neubírá vůbec nic. Miliony lidí vděčí za zachráněný život a uzdravení Albertu Schatzovi.
Totéž platí o Campbellovi. Nobelovu cenu nedostal. Lví podíl na naklonování ovce Dolly, prvního klonu prasete, prvního využití klonovací techniky pro cílené vnesení genu do savčího organismu a první cílené vyblokování genů u hospodářských zvířat mu nikdo upřít nemůže. Výsledky této práce zůstaly po Cambellovi na tomto světě například v podobě léku Atryn chránícího pacienty náchylné k tvorbě nebezpečných krevních sraženin, který produkují potomci zvířecích klonů pořízených „metodou Dolly“.


Nakonec nezbývá nic jiného, než potichu zašeptat k podzimnímu nebi: „Sbohem a díky, profesore Campbelle. A poděkujte tam za nás Lise Meitnerové, Dimitriji Mendělejevovi, Oswaldovi Averymu … “

Autor: Jaroslav Petr
Datum: 19.10.2012 14:15
Tisk článku

Cousine K - Khadra Y.
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 184 Kč
cena: 182 Kč
Cousine K
Khadra Y.
Související články:

Co prozradil nejstarší genom z lidské linie?     Autor: Stanislav Mihulka (20.03.2016)
Pazourek - nejstarší kulturní nerost     Autor: Aleš Uhlíř (27.06.2014)
Tvarovalo naše tváře násilí?     Autor: Stanislav Mihulka (22.06.2014)
Neandrtálské retroviry nalezeny v našem genomu     Autor: Stanislav Mihulka (19.11.2013)
Mohou lebky z Dmanisi zlikvidovat čtrnáct druhů lidí?     Autor: Stanislav Mihulka (22.10.2013)



Diskuze:

Právě naopak, Hubble je dobrý příklad

Pavel Brož,2012-10-28 16:34:34

Tvrdit o Hubblovi, že kdyby dostal Nobelovu cenu, tak neprávem, jelikož ve skutečnosti nebyl objevitelem expanze vesmíru, je silně zkreslující tvrzení. Je sice pravda, že laická veřejnost připisuje Hubblovi i objevy, které neudělal, nicméně to neznamená, že by Hubble neměl velký podíl na našem současném obrazu vesmíru.

Laická veřejnost často ztotožňuje Hubbla coby objevitele galaxií, dále jejich červeného posunu, a dále objevitele vztahu mezi vzdáleností galaxií a jejich červeným posunem (běžně známým jakožto Hubblův zákon, dnes někdy referovaným jakožto Lemaitrův zákon). To jsou tři rozdílné objevy, jejichž historie zaslouží podrobnější vysvětlení, abychom si mohli udělat odpovídající představu o velikosti Hubblova přínosu astronomii.

Ad objev galaxií.
Je pravda, že objekty, dnes známé pod názvem galaxie, byly objeveny dávno před Hubblem; první dvě, galaxii v Andromedě a Velký Magelanův oblak, byly popsány už astronomem Al-Sufim v roce 964 (před devítkou nechybí jednička, jedná se opravdu o desáté století našeho křesťanského letopočtu). Byly tehdy známé pod názvem mlhoviny. Známý Messierův katalog z konce 18. století obsahoval přes sto mlhovin (galaxie v Andromedě je v něm uvedena jako Messier 31, krátce M31); zde je k vidění seznam objektů z původního Messierova katalogu:
http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Messier_objects
Nyní se ale dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – galaxie sice byly objeveny velice brzy, ale nebylo jasné, o jaké objekty se jedná. V Messierově katalogu jsou smíchány dohromady jednak difúzní mlhoviny (např. M1 alias NGC1952, což je známá Krabí mlhovina), planetární mlhoviny (např. M27 alias NGC 6853, mlhovina Činka), otevřené i kulové hvězdokupy a také objekty dnes známé jako galaxie. V době jejich objevu samozřejmě nebylo naprosto nic známo jak o jejich původu, tak i o podstatných rozdílech mezi nimi, a hlavně, a to je zde klíčové, o jejich vzdálenostech od Země.
Už celkem záhy po objevu mlhovin se vedly filosofické debaty, jestli náhodou vzdálené mlhoviny nemohou být velice vzdálenými analogiemi naší Mléčné dráhy (tyto úvahy vedl už Robert Wright v roce 1750 či Immanuel Kant v roce 1755). Protože pozorovací technika v té době nedovolovala provést potřebně přesná měření, zůstaly tyto úvahy po následujících 160 let pouze v rovině spekulací. Na začátku 20. století naopak převládal názor, že Vesmír a naše Mléčná dráha jsou synonyma, a že veškeré mlhoviny, včetně tzv. spirálních mlhovin, jsou součástí Mléčné dráhy (dnes je termín spirální mlhovina opuštěn a používá se výhradně termín galaxie).
V roce 1920 byla tato otázka znovu otevřena v tzv. Velké debatě, v níž astronom Heber Curtis zastával názor, že např. mlhovina v Andromedě je vzdálený hvězdný ostrov srovnatelně velký s naší Mléčnou dráhou (pro niž se také používá kratší název Galaxie s velkým G pro odlišení od ostatních galaxií), zatímco astronom Harlow Shapley obhajoval tehdy převládající názor, že všechny jiné mlhoviny včetně mlhoviny v Andromedě jsou součástí Mléčné dráhy.
Dalo by se říct, že Velká debata byla víceméně ukončena důležitým Hubblovým objevem z roku 1924 – Hubble jako první identifikoval ve spirálních mlhovinách Cefeidy, proměnné hvězdy, jež byly používány jakožto tzv. standardní svíčky pro určování vzdáleností v naší Galaxii, jelikož jejich jasnost kolísá mezi dvěma standardními hodnotami. Tím, že našel tyto standardní proměnné hvězdy ve spirálních mlhovinách, mohl Hubble z jasnosti těchto hvězd definitivně určit vzdálenost spirálních mlhovin, a tím rozhodnout Velkou debatu ve prospěch tvrzení, že spirální mlhoviny nejsou součástí Mléčné dráhy, a že tudíž naše Mléčná dráha je jen jednou z mnoha galaxií ve vesmíru.

Tento samotný objev by určitě stačil na odůvodnění Nobelovy ceny pro Hubbla, kdyby ji býval dostal. Nicméně pojďme dále.

Ad objev červeného posunu galaxií.
Červený posun galaxií (vlastně tehdy ještě „spirálních mlhovin“) byl také znám už před Hubblem. Změna frekvence nejen světla, ale i třeba zvuku, je způsobena Dopplerovým efektem, kdy světlo či zvuk pohybujícího se zdroje je detekováno se zvýšenou frekvencí v případě přibližujícího se, či sníženou frekvencí v případě vzdalujícího se zdroje. U hvězd či galaxií potom hovoříme o modrém či červeném posunu, v závislosti na tom, jestli se hvězda či galaxie k nám přibližuje či vzdaluje. Dopplerův efekt je mimochodem jedna z dnes stále užívaných metod objevů extrasolárních planet, využívá se toho, že planeta při oběhu s mateřskou hvězdou cloumá jednou směrem k nám, jednou směrem od nás, což se projeví z miniaturních posunech frekvencí světla z oné hvězdy, díky čemuž je možno objevit i planety, které nepřecházejí přes kotouč oné hvězdy a které by byly jinak neviditelné.
Červený posun u hvězd byl už znám dávno z devatenáctého století, a používal se pro určování radiální složky rychlosti hvězd. U spirálních mlhovin byl poprvé pozorován v roce 1912 astronomem Vesto Slipherem.
Nicméně v době objevu červeného posuvu galaxií nebylo vůbec jasné, co to ty galaxie vlastně jsou, debata o jejich podstatě začala gradovat až o osm let po objevu červeného posuvu galaxií (vlastně tehdy „spirálních mlhovin“). Jediné, co se tehdy dalo říct, bylo to, že spirální mlhoviny se na základě měření červeného posuvu pohybují velice velkými rychlostmi, srovnáváno s typickými rychlostmi hvězd v Mléčné dráze. Stále se ale ještě nevědělo, zda tyto spirální mlhoviny nejsou součástí Mléčné dráhy, podobně, jako je její součástí např. Krabí mlhovina. Naopak, v té době převládalo mínění, že Mléčná dráha a Vesmír jedno jsou.
Teprve po Hubblově objevu Cefeid ve spirálních mlhovinách bylo možné umístit spirální mlhoviny do patřičně velkých vzdáleností od Mléčné dráhy, a tím pádem i červený posun těchto galaxií mohl být správně identifikován nikoliv jen jakožto víceméně náhodný pohyb agregované hmoty uvnitř Mléčné dráhy, ale jako vzájemný pohyb vzdálených hvězdných ostrovů vůči sobě.

Ad Hubblův alias Lemaitrův zákon.
Nyní se konečně dostáváme k objevu expanze vesmíru. Zde je nutné rozdělit teoretickou předpověď a skutečný experimentální objev. Nejprve tedy k oné teoretické předpovědi, resp. jejím objevitelům.
Prvním teoretickým objevitelem expanze vesmíru mohl být sám Einstein, ale nestal se jím. V roce 1917 aplikoval rovnice své nově objevené obecné teorie relativity na celý vesmír s následujícími zjednodušujícími předpoklady – vesmír byl homogenně vyplněn hmotou, byl izotropní (stejný ve všech směrech), a byl statický (což korespondovalo s tehdejším všeobecným přesvědčením, že vesmír existoval věčně, a že se za celou věčnost v dostatečně velkých měřítcích neměnil). Velikým Einsteinovým překvapením bylo, když zjistil, že rovnice obecné teorie relativity žádné takové řešení nepřipouštějí – proto tyto rovnice zmodifikoval zavedením tzv. kosmologické konstanty, projevující se jako dodatečná nepatrná odpudivá síla, která se ale podstatněji projevuje až na kosmologických vzdálenostech, a díky které je možno vybalancovat gravitační síly ve vesmíru tak, aby teoreticky mohl být statický.
Později se ale stejně ukázalo, že takto získaná statičnost vesmíru by byla nestabilní vůči malinkým nehomogenitám v distribuci hmoty (které ve vesmíru pochopitelně jsou, máme zde hvězdy, planety, galaxie…), tzn. vesmír by se stejně začal spontánně hroutit do sebe, anebo naopak rozpínat. Einstein později označil zavedení kosmologické konstanty za největší omyl svého života – ironií osudu, po relativně nedávném objevu zrychleného rozpínání vesmíru bylo nutno vzít kosmologickou konstantu opět na milost, a tak se z největšího omylu Einsteinova života dost možná stal největší objev Einsteinova života.
Prvním teoretickým objevitelem expanze vesmíru se tak stal Alexander Alexandrovič Friedmann, ruský fyzik a matematik, který v roce 1922 poprvé odvodil expandující řešení původních Einsteinových rovnic ještě bez kosmologické konstanty. Svůj objev konzultoval s Einsteinem, který zprvu jeho teorii odmítl, nicméně po další debatě uznal správnost Friedmannových výpočtů, ačkoliv stále nebyl přesvědčen o tom, že Friedmannovo řešení popisuje reálný vesmír.
Friedmannova práce se nedočkala nijak velké publicity (Friedmann navíc zahynul v balónu již v roce 1925), a tak mohl o pět let později belgický kněz Lemaitre vlastně znovuobjevit teoretické rozpínání vesmíru. Lemaitrův model, na rozdíl od modelu Friedmannova, vycházel z věčně existujícího vesmíru, který však nebyl statický, ale rozpínal se z nějakého počátečního poloměru, který měl v čase t=minus nekonečno. Lemaitre publikoval svůj článek v roce 1927, v ročence Bruselské vědecké společnosti (Annales de la Société Scientifique de Bruxelles), časopise, který opravdu nemohl aspirovat na to, aby v něm astronomové hledali aktuální vědecké trendy. Mimochodem, tady je k vidění originální francouzské znění Lemaitrova článku z roku 1927:
http://articles.adsabs.harvard.edu/cgi-bin/nph-iarticle_query?1927ASSB...47...49L&defaultprint=YES&filetype=.pdf
a zde je k vidění anglický překlad z roku 1931:
http://articles.adsabs.harvard.edu/cgi-bin/nph-iarticle_query?1931MNRAS..91..483L&data_type=PDF_HIGH&whole_paper=YES&type=PRINTER&filetype=.pdf
Už ve francouzském originálu z roku 1927 se Lemaitre odvolává na dílčí Hubblovy odhady, které využívá k nafitování některých svých numerických veličin. Mimochodem, jedním z výsledků Lemaitrova článku je poloměr vesmíru, který vyšel na 900 miliónů světelných let, a který měl být dvacetkrát větší, než poloměr vesmíru v čase t=minus nekonečno (předpokládal se věčně existující vesmír). Moderní kosmologická řešení počítají s inflačním rozpínáním a nekonečně velkým vesmírem, přičemž délková škála ve vesmíru se od během inflační fáze ukončené před cca 13,7 miliardami let měla nafouknout minimálně 10 na 28krát (jednička následovaná 28 nulami) či spíše ještě mnohem více – to není kritika Lemaitrova výsledku, to je pouze poukaz na to, jak hodně se kosmologie od těch dob posunula.
V Lemaitrově článku je také výsledek uvádějící souvislost mezi rychlostí vzdálených galaxií způsobenou rozpínáním vesmíru (kromě této rychlosti zde je i vlastní relativní pohyb galaxií vůči sobě, tzn. že rychlost rozpínání může být získána až na základě statistického průměrování rychlostí galaxií) a mezi jejich vzdáleností – jedná se o vzorečky 22, resp. 23 v Lemaitrově článku. Protože radiální rychlost galaxií se dá měřit velikostí jejich červeného posuvu, tak se vlastně tyto vzorečky dají převést na vztah mezi červeným posuvem a vzdáleností galaxií, kterýžto vztah známe jako Hubblův zákon (nicméně dlužno podotknout, že v této podobě se v Lemaitrově práci nevyskytuje).
Hubble publikoval výsledky svých měření červených posuvů u galaxií v roce 1929, tj. dva roky po Lemaitrově článku publikovaném v Annales de la Société Scientifique de Bruxelles. Hubbla lze opravdu stěží podezřívat, že by inspiraci pro svou práci hledal v naprosto neznámém belgickém časopisu. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, tak je nutné podtrhnout jednou zásadní věc: Lemaitrův výsledek byla teoretická předpověď, zatímco Hubble experimentálně proměřil 46 nejbližších galaxií, a na základě svých měření experimentálně objevil statistický vztah mezi velikostí červeného posuvu a vzdáleností galaxií. K získání těchto výsledků mu posloužil dvouapůlmetrový dalekohled na Mount Wilson, v té době největší na světě. I přesto byly jím získané výsledky na hranicích tehdejších možností, čemuž odpovídá i hodnota Hubblovy konstanty, která mu tehdy vyšla na 500 km na sekundu a megaparsek (dnešní hodnota je cca 75 km za sekundu a megaparsek), tzn. objevil tu závislost, ale numerická hodnota výsledku nebyla nijak excelentně přesná. Ve srovnání s ním ale Lemaitre nedělal vůbec žádná měření, a ani neporovnával velikosti červených posuvů ve srovnání s jejich vzdáleností – Lemaitrově předpověď byla ryze teoretická.

Když si tedy výše uvedená fakta srovnáme ve chronologické zkratce, dostáváme něco takového:
- Rok 964: objev prvních galaxií, mlhoviny v Andromedě a Velkého Magellanova oblaku
- 1771: Messierův katalog mlhovin, obsahujících mj. spirální mlhoviny (dnes nazývané galaxie)
- 1912: objev červeného posuvu spirálních mlhovin astronomem Vesto Slipherem
- 1920: zahájena Velká debata mezi astronomy, na jedné straně je většinový názor, že Mléčná dráha je celým vesmírem a spirální mlhoviny jsou její součástí, na druhé straně je menšinový názor, že spirální mlhoviny jsou samostatnými hvězdnými ostrovy ekvivalentními k Mléčné dráze, která je jen jedním z mnoha takových ostrovů
- 1922: Alexander Friedmann nalézá první řešení Einsteinových rovnic obecné relativity, které popisuje rozpínající se vesmír; jeho myšlenky ovšem i přesto, že byly Einsteinem uznány jako matematicky korektní, nedosahují většího rozšíření
- 1924: Edwin Hubble objevuje Cefeidy v blízkých spirálních mlhovinách, a díky tomuto svému objevu definitivně rozhoduje Velkou debatu ve prospěch menšinového názoru; spirální galaxie jsou od té doby chápány jakožto samostatné hvězdné ostrovy a Mléčná dráha jakožto jeden z nich (zjednodušeně řečeno, tento Hubblův objev dramaticky zvětšil odhad velikosti tehdy viditelného vesmíru z velikosti cca 100 000 světelných let, což je rozměr Mléčné dráhy, na cca pětisetnásobek)
- 1927: Georges Lemaitre znovuobjevuje teoretické řešení Einsteinových rovnic pro rozpínající se vesmír, a mj. odvozuje vztah mezi rychlostmi vzdálených galaxií a jejich vzdáleností. V práci používá dílčí odhady z Hubblových pozorování, ovšem neporovnává konkrétní data pro jednotlivé galaxie, aby ověřil, jestli vyhovují jeho rovnici – jeho výsledek je ryze teoretický. Svůj článek publikuje v bruselské ročence s prakticky nulovým dopadem
- 1929: Edwin Hubble uveřejňuje výsledky svých praktických měření provedených na tehdy největším světovém dalekohledu pro 46 nejbližších galaxií, a odvozuje experimentálně změřený vztah mezi velikostí červeného posuvu a vzdáleností galaxií – vztah, ač formálně správný, vykazuje dosti odlišnou hodnotu konstanty úměrnosti (Hubblovy konstanty), jelikož v Hubblově době nebylo možno proměřit mnohem vzdálenější galaxie, a díky nerovnoměrnosti v jejich rozdělení vznikla velká statistická chyba.

Já teda nevím, ale mě to vychází, že kdyby Edwin Hubble to Nobelovu cenu dostal, tak by to určitě nebylo neprávem.

Odpovědět

Hubble není dobrý příklad

Jaroslav Petr,2012-10-23 10:12:33

No, zrovna Hubble není nejlepší příklad, protože navzdory obecnému mínění není objevitelem expanze vesmíru. Těžko ho řadit mezi opomenuté. Pokud by dostal Nobelovu cenu, pak by reprezentoval spíše ty neprávem odměněné.

Odpovědět

NC je udelovana za

Jiri Hasek,2012-10-22 18:54:18

zakladni vyzkum. Vyjimek je malo a hranici to s porusenim stanov NC. Einstein ale nedostal NC za specialni teorii relativity ackoliv je povazovana za jeden z nejvetsich objevu historie,a byla za jeho zivota velmi dobre proverena a stala se soucasti mnoha ucebnic a monografii.

Odpovědět

Murgaš - Marconi

Miloš Trnavský,2012-10-21 03:23:50

niečo podobné sa stalo aj v našej histórii, keď Nobelovu cenu dostal človek (Marconi), ktorý bol možno dobrý manažér a vedel šikovne okopírovať a zdokonaliť vynálezy iných objaviteľov ale vedcom bol ťažko. V kauze s pánom farárom Murgašom je to o to horšie, že si neváhal vypomôcť svojimi stykmi s mafiánskym podsvetím. Na celej tejto histórii nás môže tešiť len to, že Murgaš stihlol previesť prvé pokusné bezdrôtové prenosy hlasu ešte prv než mu "niekto" zničil laboratórium a prvým hlasom v étery bola pravdepodobne slovenčina (na túto tému vznikla vynikajúca hra Radošínskeho naivného divadla "Počujeme sa"). Že túto históriu nepoznajú američania alebo západná európa ma neprekvapuje (veď históriu nakoniec píšu víťazi aj na poli vedy), ale ma mrzí že tento omyl sa uvádza aj v čechách

Odpovědět

Záleží

Mojmir Kosco,2012-10-20 11:44:50

Záleží na vnitřní motivaci vědce jak se k udělení neudělení Nobelovi ceny postaví. Spíš je zajímavá reakce okolí která se neřídí na základě výsledků a přínosu ale na základě pořekadla že šaty dělaj člověka a to je největší tragedie..

Odpovědět

Rosalind Franklinová

Jaroslav Petr,2012-10-20 04:20:50

Seznam lidí, kteří si Nobelovu cenu zasloužili a nedostali ji, je velice dlouhý. Rozhodně nebylo účelem tohoto textu vyjmenovat všechny. Rosalind Franklinová byla v době udělení Nobelovy ceny Watsonovi, Crickovi a Wilkinsovi po smrti. Cenu tak objektivně dostat nemohla, protože ta se neuděluje "in memoriam". Otázka je, zda by by ji dostala, i kdyby se udílení ceny za dvojitou šroubovici DNA dožila. Podle mého nikoli, protože především Watson udělal všechno pro to, aby Franklinovou jednoduše "vymazal" jako "hloupu ženskou". Ale to už je jiný příběh. Lise Meitnerová byla v roce 1944 stále na světě a když se udělovala Nobelova cena za její objevy, tak u toho nebyla. Myslím, že to je přeci jen trochu rozdíl a o poznání větší "faul".

Odpovědět

Rosalind Franklinová

Nicol Askini,2012-10-19 20:23:28

Překvapuje mne, že ve článku nebyla zmíněna Rosalind Franklinová.

Odpovědět


...alebo trebars E. Hubble

Peto G,2012-10-22 21:43:01

ved nie kazdy den sa dozvieme, ze vesmir mal zaciatok.

Odpovědět

Dneska je spíš tragédie

Barak Obava,2012-10-19 17:04:00

dostat Nobelovu cenu za mír. Z toho udělali opravdovou frašku.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni