Aktivita v mediálním prefrontálním kortexu mozku vykazuje podobné vzorce u optimisticky zaměřených osob. Zdroj: Nature, Mark a Mary Stevensovi, Neuroimaging and Informatics Institute/SPL

Nejnovější počin přijít optimismu na kloub přichází ze země vycházejícího slunce. Japonští psychologové spojili síly s neurovědci a společně se pustili do zkoumání jak moc jsou si podobní ti, kteří vidí věci z té lepší stránky, s těmi co mají sklon vidět vše černě. Respektive, jak se mozky pozitivně naladěných a škarohlídů od sebe liší. A protože se do hlav nahlíží dost špatně, jali se lidskou mysl zkoumat snímáním signálů probíhajících v centrálním nervovém systému. Respektive pátrali ve vzorcích nervové aktivity aniž by tušili, co to vlastně znamená.

Prefrontální kůra a její části zvýrazněné odstíny modré barvy. Kredit: Pancrat CC BY-SA 3.0

Kýžených vzorců mozkové aktivity se vědci svým svěřencům na universitách v Kóbe a Kjoto dobrali pomocí nádobíčka přezdívaného magnetická rezonance. Varianta označovaná jako "fMRI" je poměrně nová a hlavně hodně drahá vychytávka, která původně sloužila jen k vizualizaci anatomických struktur. S vývojem výpočetní techniky se stává nástrojem studia mechanismů vnímání, řízení motoriky a myšlení. To malé „f“ v uvedené zkratce upřesňuje, že nejde o standardní magnetickou rezonanci, ale o detekování dynamických změn signálu souvisejících s lokálním kolísáním poměru oxyhemoglobinu a deoxyhemoglobinu  v průběhu neuronální aktivity. Jde o princip nepřímého měření aktivity (sledování změn v prokrvení  - vzorců), přičemž neokysličená forma hemoglobinu má paramagnetické vlastnosti a chová se jako přirozená kontrastní látka. Laicky řečeno - aktivní oblast mozku spotřebovává více kyslíku a prozradí se silnějším signálem.

Kuniaki Yanagisawa, hlavní autor studie. Kredit:  Kobe University.

Pokusy probíhaly následovně. Svěřencům snímali „mysl“ v době, kdy si představovali budoucí události. Jak ty pozitivní, tak neutrální a pochopitelně i ty negativní (od příjemných představ výhry cesty kolem světa po vyhazov z práce a vmanévrování osoby do myšlenek na smrt). Vyplňování dotazníku posloužilo jako kontrola míry „optimismu“. A protože je mozek svou složitostí často přirovnáván k vesmíru a sledovat v něm vše, je zatím utopií, ze všeho tamního mumraje si vědci vybrali jen oblast prefrontálního kortexu - části mozku, o němž se soudí, že má pod palcem přemýšlení o budoucnosti a zpracovává emoce.

Z toho, co přístroj naměřil, vyplynulo, že optimisté používají sdílený neuronový rámec při organizaci svých myšlenek o budoucnosti. Aby nedošlo k omylu. To neznamená, že optimisté mají identické myšlenky, ale jen, že mají podobný styl mentálního zpracování podnětů. Jinak řečeno - podobně se staví k řešení situací, kterým nás osud vystavuje. Jakoby si optimisté představovali budoucí negativní události v méně živých a konkrétních detailech, než ty pozitivní. Nemilé scénáře se jich pak dotýkají méně. To prý ale nelze chápat tak, že by optimismus byl jakousi formou iracionality nebo zkreslení reality. Optimismus nemění, jak vnímáme věci kolem nás, ale to, jak nás tyto věci ovlivňují.

Formulace poznatků se zdají být logické a vysvětlují řadu již dříve pozorovaných efektů. Například, že optimisté mají spoustu sociálních vazeb. Být „na stejné vlně“ s ostatními a prožívání sounáležitosti dělá našemu „já“ dobře. Ba co víc, jedince v průběhu času tento mechanismus postupně přivádí k podobnému chování i smýšlení. Optimismus se tak jeví být hnací silou orientující lidi směrem ke konkrétnímu společnému cíli. Zdá se, že si toho jsou dobře vědomi politici a nebo alsepoň ti, co je „vybrušují“. Proto se před volbami tolik bazíruje na optimistickém image. Vědci tvrdí, že stejný efekt může za to, proč dav optimistickým slibům tak snadno sedá na lep.

Lev Nikolajevič Tolstoj předběhl psychology z Kobe o stopadesát let. (Autor foto: Pavel Biryukov, volné dílo).

Co se pesimismu týče, tak ten jde ruku v ruce s osamělostí a nižším postavením v sociálních vazbách. Na případy, kdy to nesedí a je třeba ze situace vybruslit, si vědci nechávají otevřená zadní vrátka poznámkou, že - jak optimismus, tak i pesimismus, nejsou vlastnostmi danými nám nadosmrti. A že s věkem se nám postoje rády mění a různé kultury se v trendu „setrvalosti v daném ismu“ dost liší.

Aleey Devittová z Univerzity Waikato na Novém Zélandu má k interpretaci výsledků výzkumu asi tu nejpodstatnější poznámku. A sice, že by bylo chybou optimismus považovat za jakési nezpochybnitelné dobro. Bezbřehý optimismus nemusí být naším dobrým rádcem. I proto, že pod takovým vlivem nečiníme rozhodnutí tak správně, jak si situace vyžadují. Pesimismus je v řadě případů užitečnější vlastnost. Jinak řečeno - defenzivní pesimisté bývají na budoucnost připraveni lépe.

Závěr

Studii japonsko-australského týmu lze shrnout do jedné jediné věty: Optimisté jsou si podobní, ale každý pesimista má svou vlastní cestu.

Dovětek

Pokud vám to zní jaksi povědomě, a jen si nemůžete vybavit, kde jste se prakticky s tím samým již setkali: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobné; každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem.“ Ano, jde o první větu románu Anna Karenina.