Malé Kyklady (Mikres Kyklades) představují zvláštní a opravdu miniaturní souostroví mezi kykladskými ostrovy Naxos a Amorgos. Spravované je z Naxu, ale jako samostatná jednotka, s jakousi mikroregionální autonomií. Je zde takové maličké „Naxijské moře“, východně a jihovýchodně od Naxu, v závěru vymezené Amorgem. Na pobřežích tohoto „Moříčka“ bývalo množství významných sídel. Dost dlouhý pás strmých hor ostrova Amorgu je přirozeným jihovýchodním ohraničením této oblasti a také celých Kyklad, do nedávné doby dokonce i novořeckého státu, prostě pomezí. Z Naxu na Amorgos je to přibližně 30 km a do tohoto prostoru se musí Malé Kyklady vejít. Fraktální struktura kykladské krajiny je zde dovedena k dokonalosti. Jsou to jakési Kyklady v ještě menším měřítku, zmenšenina, která mnohé inzulární efekty přivádí do extrému; přirozená karikatura (v dobrém smyslu slova) povahy Kyklad jako celku. Prostě moc roztomilý kousek světa.

Malé Kyklady z naxijské hory Zás. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Při pohledu z kilometrové výšky naxijské posvátné hory Zás se Malé Kyklady tulí k Naxu jako kuřátka ke kvočně. Blíže k nim je jihovýchodní pobřeží Naxu, plné starokykladských sídel, z jejichž pahorků se na tyto ostrovy nabízejí krásné výhledy.

V rané době bronzové zde bylo sakrální jádro Kyklad, sem se konaly poutě na posvátný Keros. Ten byl náboženským centrem nejen této maličké oblasti. Pokud bychom nálezy kykladských idolů podělili plochou, tak právě tady leží jejich epicentrum, navíc často těch nejlepších a taky největších.

V našem století pronikl turistický průmysl řadou úžin i sem, cestovky této oblasti říkají „Řecký Karibik“ a patří k onačejší nabídce. Je zvláštní, že jim to zní líp než „Posvátné jádro Kyklad“, což kompenzují nášupem duchovna v podobě „pozitivní energie“.

Nečetné zdejší obyvatelstvo vzhlíží k Naxu s láskou a nadějí, neboť „na Naxu je všechno“. Současně si ale žárlivě střeží svoji lokální identitu. Navíc má velmi specifický smysl pro humor.

Epres Skopelitis připlouvá k ostrovu Irakleia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pravidelnou dopravu tu už dost dlouho zajišťuje podivuhodné maličké ferry Expres Skopelitis, „největší, nejrychlejší a nejkrásnější (a jediná) loď Malokykladské plavební společnosti“, jak praví reklama majitele, jehož jméno nese. Pendluje mezi Naxem a dvěma přístavy na Amorgu, mezitím staví na všech ostrovech, které mají aspoň stovku obyvatel. Prostě lokálka. V našem století to ovšem bylo turistům málo. Většina z nich nedoceňuje půvaby této lodi, kolem níž ještě občas skáčou delfíni. Naříkají, že je malá, pomalá a strašně se kymácí, bez klimatizace a internetu, občas jsou cestující od spršek vln docela zasoleni, někdy i úplně celí mokří. Pro jejich pohodlí sem teď jezdí dvě veliká ferry a k tomu rychlé a uvnitř přehlazené placatice (kluzáky) přímo z Pirea, bez romantiky, zato za dostnásobně víc peněz.

Takže si popíšeme jednotlivé ostrovy a nálezy z nich. Dnes prakticky neobydlený Keros a jeho bezprostřední okolí si však pro jeho mimořádný význam necháme na příště. Taky proto, že s ním jsou spojeny četné problémy, výkladové i praktické.

Koufonisa obě

Plurál Koufonisia (foneticky Kúfonisia) označuje dva sousedící ostrovy, které představují cosi jako bránu Malých Kyklad. Opěvují je i naxijské lidové písně. Název těchto ostrovů může znamenat, že jsou drobné, nicotné nebo děravé. Odděluje je úžina široká pouze 400 metrů, ale průjezdná i pro velké lodě. Kdysi tudy vedla frekventovaná dopravní tepna z Naxu na Keros a pak na Amorgos, nyní znovu zažívá hustý provoz.

Pano Koufonisi

Doslova Horní Koufonisi. Jenže u ostrovů těžko myslet, že by mohly být Horní a Dolní (Kato), takže spíše Hlavní, prostě důležitější, což beze sporu je, přestože není větší a dokonce je nižší. Má 380 obyvatel na pouhých 3,5 km² plochy, takže je nejlidnatějším ostrovem Malých Kyklad a taky nejhustěji obydleným ostrovem na celých Kykladách. Před polovinou 20. století míval tisíc obyvatel, ale v těžké poválečné době jich většina odešla na jiné ostrovy nebo do Athén. Turistika tady začala v prvních letech našeho století, původně jako rybožravá štace pro mlsné Athéňany, neboť ostrov má nečekaně velkou rybářskou flotilu a vařit tam dokážou znamenitě. Pak přišel těžší turistický průmysl a ostrov byl z větší části repasován, takže není radno se na něj vypravovat o prázdninách. Naštěstí zůstal pěkný, na koupání ho vlastně není moc škoda.

V dávných dobách byl tenhle ostrov mnohem důležitější. Byla to zastávka poutí na Keros a krom toho stálo i přímo zde významné sídlo starokykladské kultury, vlastně několik sídel.

Stylizovaná postava ženy, asi bohyně nebo kněžky, varieta Spedos, mramor, 74 cm, asi z Koufonisi, EC II, 2800 až 2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, NG 282. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Stylizovaná postava ženy, asi bohyně nebo kněžky, varieta Spedos, mramor, 71 cm, asi z Koufonisi, EC II, 2800 až 2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, NG 257. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejspíš odtud pocházejí i dva větší kykladské idoly, které v Athénách vystavují Goulandrisovi.

Na obrázku vlevo je pěkný příklad hojné variety, nazývané podle lokality Spedos na přilehlém pobřeží Naxu. Prostě docela typický „kykladský idol“, akorát že dost velký. Většina podobných figur je násobně menší.

Vpravo vidíme méně typické provedení formálně téže variety „idolu“. Všimněme si další zvláštnosti: Nohy jsou v poměru k trupu krátké a podsadité, nemají kolena a končí jen rudimentálními chodidly. S největší pravděpodobností se původní nohy zlomily na úrovni kolen, do nichž pak umělec vyřezal prsty nohou. Původní výška mohla být 86 cm. Nejspíš vidíme jeden z mála příkladů remodelace ve starokykladském umění. (Něco jiného jsou opravy zlomených částí, většinou hlaviček menších figurek, po kterých zůstaly vrtané dírky, kdysi něčím spojené, viz příklady.)

Pokud je lokalizace těchto figur správná (asi pocházejí z ilegálních výkopů), tak se obě připojují k řadě dokladů paradoxního jevu, že na Malých Kykladách jsou „idoly“ výrazně větší než jinde: Malé Kyklady, velké idoly.

Sídliště a pohřebiště u Kato Mili na Pano Koufonisi, raná doba bronzova, EC II, 2800 až 2300 před n. l. Stav vykopávek v roce 2009. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Část nálezů z Koufonisí, hlavně z pohřebiště Agrilia u Kato Mili na Pano Koufonisi. Archeologické muzeum na Naxu, skříň 12. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Většina spolehlivě lokalizovaných nálezů pochází z tehdejšího hřbitova na místě zvaném Agrilia, nedaleko Dolních větrných mlýnů, kousíček od současného hřbitova, od novodobého centra směrem k úžině s Pano Koufonisi. Valná část z nich se vystavuje na Naxu.

Kykladská standarta z pohřebiště u Kato Mili na Pano Koufonisi, 2800-2500 před n. l. Archeologické muzeum na Naxu, skříň 12. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Drobné šperky z Agrilia na Pano Koufonisi, polodrahokamy, 2800 až 2300 před n. l. Archeologické muzeum na Naxu, skříň 12. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Jsou mezi nimi docela unikáty. Například kykladská standarta („pánvička“) se spirálou v 9-cípé hvězdě, „ne-ženský“ typ. Vrypy byly vyplněné kaolínem. Na snímku celé vitríny vidíme ještě pokus o rekonstrukci jejího původního stavu, na samostatném snímku je už v novějším restaurování, které odstranilo nově přidaný kaolín, zdobící vrypy, a ponechalo jen zachovaný.

Torzo menšího kúra z Pano Koufonisi, mramor, 29 cm, 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Naxu, galerie I, MN 4556. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Dokladem přetrvávání vyšší kultury i v době řecké antiky je torzo menší sochy kúra, které muzeu na Naxu „věnoval kyrios Nik. Prasinos“, zdejší rodák.

Na ostrově najdeme malé archeologické muzeum, tedy lokální kolekci, vystavuje aktuální nálezy z Keru. Bohužel tam neradi vidí fotografování, zato kromě čerstvých nálezů ukazují také videa z archeologických prací na Keru. Kromě toho je na hlavní třídě hlavního „města“ Ag. Georgios také improvizované folklórní muzeum, jež vzniklo tak, že do bývalé veřejné lázně a prádelny snesli všemožné nástroje z dob, kdy se na Pano Koufonisi ještě pracovalo i jinak než při rybolovu nebo obsluze hostů. Můžete tam spatřit třeba hrábě nebo starý šicí stroj, ale taky docela zajímavé lodní nářadí. Většina hostů se spokojí právě s tímto „muzeem“.

Kostel Panagia na ostrově Kato Koufonisi, s areálem pro poutníky. Se zbytky výzdoby po pouti. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kato Koufonisi

Kopcovitý ostrov má 5 obyvatel. Přes úžinu tam jezdí lodička Marigó. V létě několikrát denně, lidi se tam jezdí koupat, v zimě jednou týdně, plus jak je potřeba. Má tam dvě zastávky: Taverna a Nero. Výletní taverna je úžasná (ceny opravdu mírné, jídlo a pití vynikající a specifické, obsluha mimořádná), vedená je v uměřeně anarchistickém duchu a zvesela. To druhé znamená Voda, je tam pramen a u něho hospodářství.

Ještě před Tavernou, blíže k úžině, stojí kaplička postavená z antického stavebního materiálu na místě starokykladského sídla nebo kultovního místa, možná plodnosti. Dodnes se k ní konají poutě z různých ostrovů, v noci na lodičkách s lampami.

Uprostřed ostrova je na kopci torzo středověkého hradu, „kastra“. A u vzdálenějšího konce ostrova, nedaleko statku, bylo odkryté další starokykladské sídlo.

Jediným suchozemským dopravním prostředkem je zde mula, pohybující se po pěšině mezi hospodou a statkem.

Proslulá hospoda na Kato Koufonisi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohled z Kastra směrem k Nero. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Irakleia (Iraklia)

Irakleia je největší malokykladský ostrov, navíc nejzelenější a výrazně hornatý. Má plochu 18 km², ale na stálo tu žije jen 140 lidí, zato hadů, štírů a pavouků mnohonásobně víc. Leží na okraji této oblasti, jižně od Naxu. Pro čtenáře Osla jsem tento úžasný zapadákov popsal v článku „Kyklopova jeskyně a posvátná jeskyně Ag. Prodromos na ostrově Irakleia“, viz odkaz dole, takže toho tady nebudu víc opakovat.

Schinoussa

Schinoussa (Rákosím oplývající) by byla ostrovem poněkud fádním, alespoň na poměry Malých Kyklad, nebýt její skvělé polohy mezi Iraklií, Kato Koufonisi a Kerem. Ostrov (8 km²) je tradičně těžištěm malokykladského zemědělství, nově zavádí také koupací turistiku. Má asi 220 stálých obyvatel, v létě navíc dost desítek hostů, včetně některých z „nejvyšší“ společnosti.

(V létě tu často kotví obří „jachta“ z chromu a černého skla, bezdůvodně střežená Muži v černém, vypadají tak, prý je v ní šéf odbytu Coca-Coly pro Blízký východ, ale nikdo ho neviděl. Kus nad přístavem v Mersini má chalupu a amfiteátr jakýsi slavný americký herec, prý tam lítá vrtulníkem. Místní mají z toho všeho srandu a vyprávějí těžko uvěřitelné historky, taky o uvíznutí obří Abramovičovy „jachty“ v úžině. Prý má moc velký ponor, protože je mohutně pancéřovaná a všechno uvnitř má ze zlata, takže zadrhne i tam, kde proplula letadlová loď. Toho herce mají docela rádi, ale ty další považují za škodné cvoky. Když tohle vypráví v lidovém kafeniu u stolu z antického mramoru – ten byl totiž po ruce zadarmo – s vyhlídkou na to všechno, působí to jako prolínačka absurdních světů.)

K dalším pozoruhodnostem ostrova patří větrné mlýny na dost vysokém kopci a pět pláží, orientovaných do čtyř světových stran, takže si koupači můžou operativně vybírat podle směru větru. V jedné zátoce se našla nějaká stavba z helénistické doby.

Kykladský „idol,“ ženská postava, varieta Chalandriani, mramor, výška 16 cm, pravděpodobně z ostrova Schinoussa, EC II, 2800-2300 před n.l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, NG 823. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Mramorové nádobky s oušky (sférické pyxidy), zdobené drobnými svislými rýhami, 2800-2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách. Ta vpravo ze Schinoussy má průměr 55 mm. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Nejspíš právě ze Schinoussy pochází idol z kykladské rané doby bronzové, pro změnu variety Chalandriani. A taky malá nádobka, ta víc vpravo na pravém obrázku.

Donoussa a Blažené ostrovy

Keramika z Donoussy, geometrický styl, 830-800 před n. l. Archeologické muzeum na Naxu, galerie V. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Blažené ostrovy z lodi plující z Donoussy, moře je zrovna naprosto mimořádně klidné. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Donoussa je trochu odlehlý ostrov, vystrčený na severovýchodě Malých Kyklad. Je dost kopcovitý a je na něm také jeskyně Spilia tou Tichou s pěknými krápníky. Na ploše skoro 14 km² tady žije 160 stálých obyvatel. Vrcholnou dobou zde nejspíš byla raná řecká antika, soudě dle produkce docela kvalitní keramiky v geometrickém stylu, koncem 9. století před n. l.

Blažené ostrovy (Makares nisia) lákají už svým názvem. Je to skupina neobydlených ostrůvků mezi Naxem a Donoussou. V jejich okolí bývá moře neklidné i tehdy, když je jinde jako rybník. A když jsou i jinde vlny, tak tady moře vaří. Směrem na sever až severozápad se táhnou stovky kilometrů otevřeného moře, takže odtud do klidnějších poměrů Malých Kyklad vtrhává proud. Vůči těmto vodám mají respekt i otrlí rybáři. Expres Skopelitis se tady cestou na Donoussu občas zle potácí.

Naxijská lokální mytologie sem umísťuje zajetí Dionýsa piráty z Ikárie. Ten ovšem jejich loď proměnil v divokou hospodu a cirkus, v doprovodu delfínů obeplul Naxos, až zachytil Ariadnu skákající z útesu Bakchova mysu na ostrůvku Palatia hned vedle Naxijské Chóry.

(Pražská zoologická zahrada na svých stránkách uvádí, že na Blažených ostrovech je poslední doložený výskyt živoucí fosilie, želvovce strašného, Odontochelys haseki, ale činí tak v aprílovém článku, viz tady.)

Literatura

Colins Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Milenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.

Prezenťak (ve verzi PDF) k mé přednášce Co daly Kyklady Evropě a Řecku

Kyklady.pdf

Kapitola Malé Kyklady v mé volně přístupná online knize Pouť na Kyklady

Složky fotogalerií Small Cyclades v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons