Muzeum hlavního města Prahy sídlilo v letech 1900 až 2020 v budově Na Poříčí 52, prostě na Florenci. Vystavovalo spoustu věcí z velice různých dob, příklady si brzy ukážeme. Opět si tedy prohlédneme zrušenou expozici, linky na články o dvou předchozích jsou dole v Souvisejících článcích. Fotodokumentace to umožňuje, zatímco exponáty mizí v depozitářích (v lepších případech). Na Wikimedia Commons jsem dal přes dvě stovky fotek z let 2017 a 2020, stejně postihují jen malou menšinu tehdejší expozice. Nejvíc mě zajímala nejstarší část, nebude to tedy proporční co do sálů a vitrín, spíše co do plynutí času. Časové měřítko sedmi tisíciletí dává nadhled a působí cynicky konejšivě ve srovnání s žabomyšími válkami i hrůzami současné a nepříliš dávné doby. Z kvanta několika tisíc exponátů je ovšem pro článek nutné vybrat jenom ukázky.

Muzeum hlavního města Prahy

Nádoba tzv. šáreckého typu, zdobená rytými liniemi a malováním. Praha Liboc, Šárka, kolem 4700 před n. l. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Lasturový náhrdelník z říčních škeblí. Kultura s vypíchanou keramikou, nález ze Šárky v Praze Liboci. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Prehistorická část expozice začínala neolitem. Nádoba šáreckého typu na fotce vlevo představuje přechod mezi neolitickými kulturami s lineární a s vypíchanou keramikou. Vpravo vidíme náhrdelník z říčních škeblí z podobné kulturní vrstvy. Vystavované příklady různých typů neolitické keramiky a nástrojů by vydaly na článek o neolitu na území dnešní Prahy.

Unikátní náhrdelník z ženského hrobu kultury se šňůrovou keramikou z Prahy Čimic. Je složený z provrtaných zvířecích zubů (hlavně psů) a jejich napodobenin. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Džbán se svislými žebry na těle a s rohatým uchem, keramika, výška 243 mm. Praha Kbely, Hrušovická ul. Řivnáčská kultura, eneolit, 2900–2700 před n. l., inv. č. A0236396/001. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Bohatě byl zastoupen také eneolit. Skupinu kultur se šňůrovou keramikou reprezentuje náhrdelník z Čimic. Řivnáčskou kulturu zase charakteristicky tvarovaný džbán. Byla to velice rozvinutá a dost specifická kultura, příbuzná chamské kultury ve středozápadní Evropě..

Zlaté záušnice z pohřebiště únětické kultury na Jihozápadním městě, Stodůlky, ul. Na zlatě. Inv. č. A0360183. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Amfora mohylové kultury (Tumulus culture) ze střední doby bronzové. Praha Bubeneč, Stromovka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Únětická kultura je u nás přímo standard rané doby bronzové, přibližně od roku 2300 před n. l., a to velkoplošně, v rozsáhlé oblasti střední až středozápadní Evropy. Příkladné jsou zlaté náušnice. Od 17. století před n. l., tedy už ve střední době bronzové, na ni navazuje komplex mohylových kultur. (Představovaná amfora vypadá trochu jako kandily na Kykladách, které jsou ovšem o tisíc let starší.)

Bronzová konvice vysoká 176 mm, inv. č. A0001203. Pánev: bronz a cín, A0001202. Římský import. Bubeneč, Čínská 13. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nálezy ze staroslovanského žárového hrobu ženy, 6. století n. l. Praha Bohnice. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Bohužel jsme museli přeskočit bylanskou kulturu a Kelty, abychom se vešli do článku. Není to až taková škoda, protože zajímavé keltské věci se vystavují spíše v jiných muzeích. Takže tu máme import z římské antiky, nalezený v nynější diplomatické čtvrti. Byla to celá souprava, například k mísení vína. Vyrobena byla v 1. století n. l. v některé římské provincii.

Pak už po různých zmatcích přicházejí Slované. Zatím to ovšem neznamená žádný pokrok. Nálezy z nejstarší slovanské vrstvy jsou chudé v každém smyslu slova. Během několika století se to podstatně změní k lepšímu.

Tím končíme s pravěkem. Věnoval jsem mu více místa, ale přesto se řada pozoruhodných věcí nevešla, například hlazené nářadí nebo trepanovaná lidská lebka. Na leccos dalšího se můžete podívat v níže odkazovaných „kategoriích“, kde je i několik celkových pohledů na expozici. Dál už půjdeme rychleji.

Hlava muže z reliéfu Juditina mostu, opuka, kolem roku 1170. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Oplakávání Krista z kostela P. Marie před Týnem. Mistr Týnské kalvárie, lipové dřevo bez polychromie, 1420–1430. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z poměrně velké expozice středověkého umění jsem vybral hlavu muže z Juditina mostu z roku 1170, a pak řezbu oplakávání Krista z kostela Panny Marie před Týnem, z let 1420 až 1430. Byly tu ovšem i fresky z pražských domů a masivní zámky.

Expozice 15. a 16. století v Muzeu hlavního města Prahy. Kredit: Another Believer, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Glóbus (Země), signovaný J. Blaen, 1602. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Další sál byl věnovaný pražským památkám z 15. a 16. století, tedy z konce středověku a z renesance. Zaujal mě patrně nejmladší z těchto exponátů, totiž nečekaně úplně a detailně provedený glóbus z roku 1602.

Vývěsní štít novoměstských pokrývačů, s vyobrazením Jákobova snu. Malované dřevo, řezba, 1770. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Stolní hodiny. Praha, J. Kraus, konec 18. století. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Barokní Praha, to nejsou jenom kostely. V dotyčném sále se kromě soch a obrazů vystavovaly také znaky cechů. Vlevo vidíme vývěsní štít novoměstských pokrývačů. Zobrazuje žebřík mezi nebem a zemí z Jákobova snu. Věrně vystihuje biblický příběh (Genesis 28,12-19), po žebříku sestupují a vystupují andělé, nikoli pokrývači.

Mistrovským kouskem jemné mechaniky byly koncem 18. století stolní hodiny. Tyhle vyrobila pražská firma J. Krause.

Langweilův model Prahy, 1826-1837. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Langweilův model Prahy, 1826-1837. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Míjíme primátorský řetěz a přicházíme k Langweilovu modelu města. Je vyrobený z papíru, na dřevěném podkladě. Prý je velice věrný. Jeho snad jedinou vadou je, že při jeho velikosti není bez nějaké optické pomůcky dobře vidět na všechny detaily, ale to už tak bývá. Zato vnímáme celek, specifickou situovanost města a jeho částí. Je to docela unikát, nicméně není jasné, proč se stal symbolem muzea. Možná proto, že ladí s názvem instituce, a každý pozná, co to je. Někteří z přátel ze srandy říkávali, že tohle muzeum především hlídá a oprašuje tento model. No, uhlídalo jej v tom smyslu, že nebyl odsunut, neuhlídalo však jeho celistvost.

Muzeum Prahy

Nesdílím představu sofistů, že nejdůležitější je, jak se co nazve. Poněkud starosvětsky mě zajímá spíše obsah, který je tím názvem označovaný. Proto jsem si málem nevšimnul změny názvu instituce. Po velkých opravách a dalších stavebních činnostech v bezprostředním okolí byla budova opět otevřena na Mikuláše roku 2025 a sídlí v ní hlavní expozice Muzea Prahy. Jeho slogan U nás se muzeuje jinak působí hodně varovně, ale to jsem připisoval obvyklé inteligenci reklam. Jenže všichni mí známí, kteří to viděli, se shodli, že ono „jinak“ znamená bez potřeby zapojení mozku a především obsedantní strach z exponátů. Řada archeologů, biologů i lidí bez vyššího vzdělání to hodnotila těžce negativně, nejčastěji slovy „muzeum bez exponátů“. To je příliš příkré, neboť jeden tam zůstal, i když poškozený, doufejme, že vratně. Není zřejmé, jak mohlo dojít k odsunu rozsáhlých unikátních sbírek ve prospěch světelné show.

Tak jsem se šel na vlastní oči podívat, co a jak se tam teď vystavuje. Budova působila po opravách čistě a úhledně, vlídní pokladní nechtěli peníze, prý je to zatím zadarmo. Vybavilo se mi, jak před lety Národní galerie zavřela výstavu Umění starého světa (viz článek „Z funerálního alba české antické“ sbírky dole) s oficiálním zdůvodněním, že nemá na plat pokladní; nakonec byla ta výstava potupně a náhle zrušena, prý z důvodu nedostatku prostor. Taky tam bylo skoro prázdno, jenže to bylo téměř utajené, zatímco tady je vlajkosláva na place před budovou a k tomu rozsáhlý sebechvalný web.

Otevřenými dveřmi sálu vlevo jsem viděl, že jej celý zabírá veliké nafukovací skákadlo, docela pěkné, vypadá jako mraky, nejspíš nejhezčí věc, kterou jsem v té budově viděl. Dokonce tam několik dětí hopsalo. První patro je věnované krátkodobým výstavám, zrovna tam skončila výstava Tělák.

Stálá expozice je nyní jenom v druhém patře. Jmenuje se Město v čase. V srpnové středeční odpoledne jsem v ní byl sám. V prvním velkém sále se pouze promítá. Na webu muzea je popsán jako „imerzní sál“, „reálnější než realita“. Nepochopil jsem, v jakém smyslu je imerzní. Nepohltil mě, jak sliboval, ale dá se v něm v klidu posedět. Pokus o výtvarnou zkratku Prahy z pohledu ptáka na mě působil neurčitě a zmateně. V dalším sále jsou světelné obrazy schematizovaných anonymních postav, trochu pohyblivé. Následuje sálek, kde se promítá video, prý o Langweilovi a jeho rodině, jenže o něm víme příliš málo, takže je to opět spíše (rádoby) fantazijní, dojmové a nejasné. O významu videoprojekcí v moderním muzeu nepochybuji, jenže by měly být o něčem, něco ukazovat. Všechno je tady silně ve stylu AI, velice nápadně, taková vtíravá estetika, jakože trochu snová, spíš halucinující.

A konečně ten jediný přeživší exponát! Langweilův model Prahy, namnožený dělením, tedy rozebraný (doufám, že ne rozřezaný) na 12 kusů. Můžeme obcházet jeho menší části, pokud se ovšem orientujeme, jak k sobě patří, chtělo by to schematickou mapku. Vidíme sice zblízka, ale ne vždy víme, co, není to dost popsané, taková informace by asi rušila ono kýžené „jinak“. Navíc se skleněné válce silně lesknou a brání pohledu na svůj obsah. Celá ta cupanina působí trochu barbarsky, jako když se cirkusáci zmocní klasického sousoší, jehož destrukci se snaží kompenzovat lesklými obaly.

Vrátil jsem se do „imerzního“ sálu, znovu usednul, a pokoušel se přijít na kloub nějakému kompozičnímu záměru toho všeho. Nejspíš světlená show v okolí Langweilova modelu Prahy, bohužel podstatně méně iluzivní, než slibuje. Možná jsem málo zapojil fantazii, jak se tu všude vybízí, i když jindy mám fantazii spíše nezkrotnou. Nezapíná ovšem na povel, nýbrž na zajímavý podnět. Mohli ten model nechat vcelku a kolem promítat jeho detaily, třeba i ve srovnání s dnešní podobou, klidně v 3D projekci a podobných vylomeninách. Fantazie mi nabízí nutkavé představy, jak by tohle muzeum vypadalo, kdyby se celé to „muzeování jinak“ centrovalo na některý jiný z bývalých exponátů. Morbidní by byla ta pradávná trepanovaná lebka a kolem ní pohybující se postavy dávných trepanátorů. Veselejší by byly kontexty vývěsního štítu novoměstských pokrývačů. Andělé by se na žebříku střídali s pokrývači a k tomu by mohla znít píseň o žižkovském pokrývači Tydlitátovi a jeho konci.

Obrovské kvantum exponátů z Muzea Hlavního města Prahy je teď v depozitářích a prý čeká na své příležitosti při jednotlivých tematických výstavách. Snad je nebudou taky fragmentovat. Za jejich vystavení v původní podobě bych vstupné rád zaplatil. Zatím to však ve výhledu není. Pod novým vedením (od roku 2023) a názvem se Muzeum Prahy nejspíš pokouší napřed rázně odstřihnout od vzdálenější minulosti a od nároků na myšlení. Leckde je to na místě, ale zrovna v muzeu je obojí divné.

Napadlo mě, že tomu muzeu možná křivdím, třeba jsem nebyl adekvátně naladěn. Kdyby se to nejmenovalo muzeum, ale třeba galerie současného multimediálního umění, tak bych uvažoval, proč zrovna tato jeho verze není moje parketa. Přátelé z kruhů umění a teorie umění mě však z této blahovůle vyvedli, a odkázané recenze taky. Zdá se, že ta stálá expozice je ostuda ze všech hledisek. Tohle si mohli pro své povyražení udělat virtuálně na webu, pokud je to baví, a muzeum nechat fungovat.

Nicméně je od Muzea Prahy a jeho donátorů záslužné, že v centru města zdarma nabízejí rozsáhlý kultivovaný prostor, kde si lze v klidu sednout, dokonce v bezpečí, za plentou hlídá ostraha. Dole si děti můžou zahopsat v mnohem příjemnějším prostředí než v placených kýčovitých hopsadlech u stanic metra na předměstích. Člověk to ocení, zvláště když kolem se už léta brutálně staví a lavičky zmizely taky kvůli obavám z bezdomovců. Bohužel lidi o těchto možnostech nevědí a nevyužívají je, neboť si myslí, že je tam muzeum, ještě k tomu nějaké „jiné“.

Nakonec mi to nedá, abych nepopsal pomyslný návrh, i když nic podobného nejspíš nemá šanci. Vrátit do opravené budovy původní expozici v mírně znovicírovaném stavu a vyrobit nová videa. V prehistorické části by mohla ukazovat místa nálezů v jejich dnešní podobě, archeologickou práci v terénu i v laboratoři, postupy experimentální archeologie, něco o dotyčné kultuře i mimo Prahu. V historických částech pak interiéry a exteriéry budov, z nichž exponáty pocházejí, něco o použitých technologiích a souvislostech. Web muzea by mohl zpřístupnit i videa, která by se do expozice nevešla. Jenže to by dalo práci, a ještě by se u toho občas muselo myslet. A je otázka, kdo by platil poctivou práci. (Výtvarný ateliér, který má na svědomí současnou podobu, by své výtvory mohl přesunout na svoje stránky.)

Před odesláním článku ke mně došla zvěst, že Muzeum Prahy hodlá vystavit menší vzorek zděděných exponátů v Domě U Zlatého prstenu na Starém Městě. Jenže připravovaný průvodní text k expozici byl prý natolik podivný, že možná neprojde ani v této instituci.

Místo literatury

Kategorie sbírek Muzea hlavního města Prahy (stavu do roku 2020) na Wikimedia Commons.

Oficiální stránky Muzea Prahy (stav roku 2026).

Recenze na nové Muzeum Prahy: Anna Remešová, artalk, Hlavně nikoho nezatížit.

Recenze na nové Muzeum Prahy: Tomáš Svoboda, artalk, Muzeum Prahy: Maj tam stroj času.