Národní archeologické muzeum v Athénách bylo v 19. století založeno s myšlenkou na reprezentativní celkový přehled zachovaných památek. Sídlí ve velké neoklasicistní budově na adrese 28. Oktovriou (Patission) 44 a vystavuje přes 20 tisíc exponátů. Počítalo se s tím, že jednotlivé regiony i významnější lokality mají a budou mít svá muzea, včetně významných athénských areálů (Akropole, Stará agora, Kerameikos), zatímco tady má být ucelený přehled, většinou toho nejlepšího. Sbírky se rozšiřovaly o nové nálezy, včetně návratů nelegálně odvezených předmětů; v dnešní podobě zabírá přibližně 60 místností, přitom mnohé z nich jsou docela velké sály. Obecně vzato je zdejší expozice bezkonkurenční, i když z některých zvláštních hledisek jí úspěšně konkuruje několik jiných muzeí v Řecku. Mediálně je toto muzeum bohužel poněkud ve stínu Muzea Akropole, které bývá mylně představováno jako hlavní řecké muzeum, neboť je v centru turistického ruchu a chová se asertivněji národovecky.

Teď si ukážeme jenom příklady určitých skupin žánrů a období. Souvislejší popis toho, co je zde k vidění, by vydal na desítky článků.

Náhrdelník z Tróje, zlato. Raná doba bronzová, 2500-2300 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, inv. č. 4331. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Některé už OSEL publikoval, v textu na ně odkazujeme. Časem představíme některá další témata. Stejně odtud mnohdy vybíráme příklady k různě zaměřeným pojednáním.

Expozice začíná neolitem a pokračuje ranou dobou bronzovou, které dominují památky starokykladské kultury. Té jsem v nedávné minulosti věnoval řadu článků, takže teď začneme sice ve stejné době, leč na severovýchodě egejské oblasti. Vystavují se zde památky z dnes řeckého ostrova Lémnu (Limnosu), ale také z maloasijského pobřeží, tedy z dnešního Turecka.

Pozornost si zaslouží zlatý náhrdelník z Tróje. Pochází z rané doby bronzové, je tedy o více než tisíc let starší než doba vládce Priama, než trojská válka v raném 12. století před n. l. Heinrich Schliemann pracoval málem jako zlatokop, takže se prokopal až do 3. tisíciletí před n. l., a tuto vrstvu mylně prohlásil za homérskou Tróju. Nalezené kvantum zlata prohlásil za Priamův poklad, nějaký čas jej vystavoval v Londýně a pak přivezl do Berlína. Turkům klidně zaplatil pokutu. Roku 1945 ovšem poklad zmizel, pak byl s velkým časovým odstupem prohlášen za sovětskou válečnou kořist a náhradu škod, a vystavuje se v Puškinově muzeu v Moskvě. Tento náhrdelník však Schliemann už kdysi pověsil na krk své ženě Sofii, a ta jej věnovala řeckému státu.

Teď přeskočíme to málo, co se zde vystavuje z minojské Kréty. Velká většina minojských památek totiž zůstala v okolí míst svých nálezů, v řadě krétských muzeí, nejvíc jich vystavuje Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleonu). Leccos je také v Britském muzeu. Zato díla smíšené minojsko-kykladské kultury v Akrotiri se vystavují nejen na jejich mateřském ostrově (Théra, Santorini), ale také zde, v sále 48.

„Jarní freska“. Nástěnná malba z Akrotiri, 17. století před n. l., část místnosti D1. Národní archeologické muzeum v Athénách, BE 1974.29. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Létající ryby. Fragment nástěnné malby z megara ve Fylakopi na Mélu. Vrstva Fylakopi III/1 (Late Cycladic I), 17. století před n. l. NAMA 5844. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo vidíme tzv. Jarní fresku z Akrotiri, ze začátku pozdní doby bronzové. Musela být hotová před explozí Théry, která nastala nejspíše kolem roku 1628 před n. l. (Kvantum iniciačních fresek z muzea na Théře představil článek Sběr šafránu a iniciační rituály na freskách z Akrotiri.)

Vpravo vidíme Létající ryby z trochu analogické kultury ve Fylakopi na Mélu (Milosu).

Čepel dýky. Bronz intarzovaný stříbrem a zlatem, 16. století před n. l. NAMA 394. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zlaté pohár s reliéfem. Vafio (Vafeio) u Sparty, 1500–1450 před n. l. NAMA 1759. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Expozice mykénské kultury je fascinující. Kvantum úžasně zpracovaného zlata odpovídá tradičnímu označení „Zlaté Mykény“. Nejsou tu jen zlaté masky a kamenné nádoby (viz článek Ještě k mykénským zlatým maskám (a dalším pokladům), ale také řada dalších věcí. Na obrázku vlevo je luxusní lovecká dýka vykládaná stříbrem a zlatem. Pochází z rané fáze achájské kultury. Vpravo vidíme jeden ze zlatých pohárů z Vafia se zobrazením lovu býka. Býk už je chycený, člověk ho uvázal za nohu.

Model domu, votivní terakota z Heraia v Argu. Dílo řemeslníka v Argu, 700 až 675 před n. l. NAMA 15471. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Artemis jako Paní zvířat. Boiótská raně orientalizující amfora, ještě se znaky geometrického stylu. NAMA 220. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Opouštíme dobu bronzovou, přeskakujeme submykénskou kulturu a takzvaná temná staletí a ocitáme se v období geometrického stylu malby na keramice. Různé jeho podoby, včetně velikých a zdobných nádob, jsem už představil v článku Řecká keramika období geometrického stylu, takže pro změnu nabízím dobový pohled na to, v čem tehdy lidé bydleli.

Zajímavý přechod k následujícímu stylu orientalizují keramiky reprezentuje amfora s malbou bohyně Artemis jako Paní zvířat (Potnia therón). Tento pradávný motiv prochází různými výtvarnými styly. (Více o orientalizující keramice viz v článku Keramika „krásného stylu“.).

Níkandra z Naxu, vysoká 180 cm, plochá stylizace. Raná naxijská práce kolem r. 650 před n. l. NAMA 1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kúros z Mélu, vysoký 214 cm, kolem r. 550 před n. l. Naxijský mramor a nejspíš i práce. NAMA 1558. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pokročilejší archaickou dobu reprezentují sochy mladíků a dívek. Začínáme Níkandrou z Naxu, v inventáři má číslo 1. Mramorová socha dívky pro svatyni na Délu je specifická svou plochou stylizací, navazující na starší dřevěné plastiky zvané xoana. (Více o řeckých archaických sochách dívek je v článku Korai – sochy dívek z řecké archaické doby.)

Náhrobní kúros z Mélu (Milosu) je o sto let pozdější, představuje jeden z vrcholů tohoto stylu zobrazování mladých mužů. (Viz článek Kúrové – sochy mladíků z řecké archaické doby.)

Pozdně orientalizující černo-figurová váza, vysoká 122 cm, 620-600 př. n. l. NAMA 1002. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jedna z nádob ve tvaru hlavy Afričana, pozdní 6. století před n. l. NAMA 11725. Kredit: Gary Todd, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Pro pokročilejší řeckou archaickou dobu je typická černo-figurová keramika. Velká amfora na obrázku vlevo prozrazuje ještě zbytky vlivu orientalizujícího stylu. Na hrdle vázy je zobrazen Héraklés, jak zabíjí kentaura Nessa, dole běží gorgóny. Hlavní postavy jsou pro jistotu popsané archaickou alfabetou: ΗΕΡΑΚΛΕΣ, ΝΕΤΟΣ. Dnes se autorovi této malby říká Nettos Painter, případně Chimaira Painter.

O sto let pozdější je menší keramická nádoba ve tvaru hlavy Afričana. Na sklonku archaické doby se antropomorfní nádoby občas dělaly, avšak zpodobnění subsaharských Afričanů se z tohoto období zachovalo jenom několik. Jsou to patrně nejstarší kvalitně provedené podoby černých Afričanů na evropské pevnině. Důvodem jejich zobrazování je nejspíš estetická zajímavost. Později se budou občas dělat i jejich kamenné sochy.

Bůh od mysu Artemision, Poseidón nebo Zeus. Bronz, 209 cm, 460 před n. l. NAMA X15161. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Slavný votivní reliéf z Eleúsiny. Pentelský mramor, 220 cm × 152 cm, 440 až 430 před n. l. NAMA 126. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Jedním ze znaků počátků řecké klasické doby je takzvaný přísný styl rané klasiky. Kromě známé sochy Vozataj delfský (viz článek Vozataj delfský) vystavované v Delfách ji reprezentuje i tento bůh, jehož socha se našla v moři u mysu Artemision. Bohužel nevíme, jestli máme co do činění s Diem nebo Poseidónem. Snad je to spíše Poseidón, ale jasné to není.

Krásným příkladem mramorových klasických reliéfů je votivní reliéf z Eleúsiny. Vlevo stojí Démétér, uprostřed Triptolemos, vpravo Koré alias Persefoné. (Více o nich naleznete v článku Eleusinská mystéria.)

Atická černo-figurová peliké, 430 před n. l. Apollón mezi múzami. NAMA 1467. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Diadúmenos, tedy ověnčený atlet, 420 / 100 před n. l. NAMA 1826. Kredit: Benjamín Núñez González, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Už koncem archaické doby se objevila také červeno-figurová keramika, která je pak typická pro klasickou dobu. Z ní pochází i představované dílo malíře, zvaného dnes Cassel Painter. Na straně A nese jedna múza obětní misku, Apollón drží větev vavřínu, vpravo stojí múza s lyrou.

Řecké klasické sochařství mnohdy známe spíše z římských kopií helénistických replik originálů. Někdy máme štěstí na kvalitní kopii klasického díla. Vpravo vidíme výjimečně dobrou římskou kopii slavné Polykleitovy sochy ověnčeného atleta z doby kolem roku 420 před n. l. Kopie byla udělaná z ostrovního mramoru někdy kolem roku 100 před n. l. a našla se na Délu. Více o originálu je v článku Polykleitos a jeho kanón, česky spíše kánon.

„Marathon Boy“. Pozdně klasická bronzová socha z let 340 až 330 před n. l. NAMA X15118. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Síťka na vlasy s reliéfem Afrodity, zlato a granáty, 3. století před n. l. NAMA, místnost 43. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sochařství konce klasické doby reprezentuje Mladík od Marathónu. Bronzová socha vysoká 130 cm byla nalezena v zálivu u Marathónu. Nejspíše představuje vítězného atleta. V jiném výkladu to může být věštící eféb, nebo dokonce Hermés v podobě slavného běžce od Marathónu. Přehnaný kontrapost svědčí o dědictví praxitelovské školy, socha se málem nakrucuje. Podobné manýry se pak objevují i v sochařství následující helénistické doby.

Z té si ukážeme alespoň šperk pro aristokratickou dámu. Síťka na vlasy je ozdobená reliéfem Afrodity s vějířem a malým Erótem. Materiálem je zlato, granáty a smalt. Ten maličký Erós je zatím skoro novinkou, kdysi býval zobrazován jako dospělý mladík. Nejspíš to souvisí i s posunem chápání od primordiálního božstva, staršího než Úranos a Gaia, k rozvernému synkovi Afrodíty.

Jezdec od mysu Artemision, z vraku, bronz, výška 210 cm, délka 290 cm, 140 před n. l. NAMA X1507. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Bronzová socha mladíka, asi představuje atleta. Klasicizující práce. Neznámé místo nálezu, z moře. NAMA 26087. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Přejděme k nálezům z různých lodních vraků z trochu pozdější antiky. Vlevo máme bronzové sousoší jezdce na koni. Je ovšem otázka, zda je dobře sestavené, zda malý jezdec a velký kůň opravdu patří k sobě, snad ano.

Vpravo vidíme bronzovou sochu mladíka, nejspíše atleta. Pochází z rané římské doby, avšak jde o klasicizující práci, tedy o napodobení řecké sochy z klasické doby. Dílo z ilegálního nálezu bylo zkonfiskováno v Německu roku 1998 a pak navráceno do Řecka.

Mechanismus z Antikythéry, NAMA 351. Kredit: Vislupus, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Končíme Mechanismem z Antikythéry. Tento velesložitý jemný mechanismus byl vyrobený nejspíše v 2. století před n. l. někde v Řecku a v následujícím století měl být přepraven do Říma, asi jako vzácný dar, získaný (nejspíš uloupený) někde na řeckém jihovýchodě. Roku 1902 byl vyloven z vraku římské lodi v okolí ostrova Antikythéra, mezi Peloponésem a západní Krétou. Dva tisíce let ležel na dně moře, takže podle toho vypadá. Vidíme torza různých částí přístroje. Jejich detaily a také rekonstrukce celku jsou k vidění v závěru článku Kalendářní astronomie ve starší řecké antice II, dokonce s 13. měsícem.

Přístroj fungoval jako mechanický analogový počítač, který při otáčení klikou ukazoval fáze Měsíce a pozice planet. Složitý mechanismus s množstvím bronzových ozubených koleček a úhloměrnými stupnicemi byl adjustovaný ve skříňce z kvalitního dřeva.

Mechanismem z Antikythéry sbírky muzea nekončí. V chronologickém sledu se tu vystavují ještě sochy z římské doby, samozřejmě také nádobí, sklo a šperky, některé i z raně byzantského období.

Během své dlouhé existence bylo muzeum několikrát rozšiřováno. Sbírky rostou díky novým nálezům i akvizicím. Přitom zde pořádají také tematické výstavy, díky zápůjčkám z řady evropských muzeí. Už dost dlouho však nové přírůstky vedou k dalšímu zahušťování výstavních prostor a rozšiřovat už není kam. V roce 2023 byl schválen ambiciózní projekt ateliéru Davida Chipperfielda, jak využít prostor před budovou a vybudovat zde rozsáhlé podzemí. Dokonce prý za provozu, i když trochu omezeného, což se už projevuje. Uvidíme.

Z jiného soudku je změna statutu muzea. Nerozumím právním formulacím a neumím posoudit, do jaké míry je reakce na tuto změnu jen hysterií, a v čem jsou obavy oprávněné. Vím jenom, že je sdílí i řada renomovaných odborníků. Ono je asi vedlejší, jestli je muzeum státní nebo soukromé, případně nadace. Každé z toho má své výhody i nevýhody, v praxi závisí spíš na tom, jací lidé se tam naskytnou a jak funguje jejich okolí. To je otázkou motivace a tradice. Jiným problémem je ovšem privatizace, byť třeba nějak částečná. Ta může státní (nebo „národní“) sbírky dostat pod vliv lidí, kteří by s nimi zacházeli jako s běžným obchodním artiklem, málem jako s kořistí. V daném případě jde spíše o podřízenost správní radě jmenované politicky. Naštěstí to nevypadá, že by se muzeum chystalo omezit vystavování exponátů, naopak, prý jich má vystavovat víc. K opatrnosti ovšem vybízí zkušenost s „muzeováním jinak“. Také v Řecku už místy potkáme tendenci k omezení počtu vystavovaných exponátů ve prospěch těch turisticky slavných, například na Mélu (Milosu). Je to další podoba principu „zkrať to, zjednoduš to, zvítězíš“. Vychází se vstříc vkusu a zájmům řadových turistů na úkor šíře expozice, místo aby se jim snažili nabídnout bohatější pohledy; někteří by možná pochopili, že antika je mnohem pestřejší než její běžný mediální obraz.

Tak držme palce, těchhle sbírek by bylo opravdu škoda, snad se to celé vyvine dobře!

Literatura

The Hellenic National Archaeological Museum.

National Archaeological Museum na oficiálních stránkách řecké památkové správy.

Rekonstrukce Archeologického muzea v Aténách.

Velká fotogalerie (zatím nedokončená) v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Spiros Meletzis, Helen Papadakis: National Museum. (National Archaeological Museum of Athens). Athens, Munich, Zurich 1963.