Před 130 lety objevil Henri Becquerel radioaktivitu a začala jaderná éra. Henri Becquerel se inspiroval objevem rentgenových paprsků 8. listopadu 1895 Wilhelmem Conradem Röntgenem. Ten při výzkumu katodového záření vznikajícího při elektrických výbojích v plynem plněných trubicích objevil nový typ záření, zmíněné rentgenové paprsky, které proniká pevnými materiály a umožňuje zobrazit skryté struktury. Poprvé se mu podařilo zobrazit kosti živého člověka.
Objev nového neznámého záření měl obrovský ohlas a inspiroval velký počet fyziků k hledání tohoto záření nebo úplně nového v řadě dalších procesů. Jedním z nich byl Henri Becquerel, který studoval fluorescenci a fosforescenci solí uranu, které získal od Henriho Poincarého. Zkoumal, zda v tomto případě nevzniká také rentgenové záření. Vystavil uranové soli slunečnímu svitu a pak je položil na fotografickou desku zabalenou do černého papíru.
Průlom nastal během zatažených dní, kdy nemohl sůl vystavit slunečním paprskům. Ta ležela zavřená v temné zásuvce na zabalené fotografické desce. Když tuto desku vyvolal, zjistil, že silně ztmavla. Vysvětlit se to dalo tím, že existuje intenzivní záření, které uranové soli vyzařují nezávisle na osvětlení sluncem. Dne 2. března 1896 tak publikoval objev, že uran spontánně emituje velmi pronikavé záření.
Marie Curie a radioaktivita
Zde zasáhla další šťastná shoda okolností. V roce 1897 hledala své téma doktorské práce mladá polská studentka Marie Curie-Skłodowská. Ta právě úspěšně dokončila studium matematiky a fyziky na pařížské Sorboně. Zde se seznámila s Pierrem Curie, kterého si v červenci roku 1895 vzala. Spolu vytvořili excelentní pár ve vědeckém zkoumání i v životě. Marie Curie Becquerelův objev velice zaujal a rozhodla se společně s manželem novou vlastnost uranu studovat.
Nové záření, podobně jako rentgenové, ionizovalo vzduch a pomocí elektroskopu bylo možno realizovat kvantitativní měření. Manželé Curieovi zjistili, že intenzita záření je dána čistě množstvím uranu a nezávisí na teplotě, chemickém složení nebo ozáření. Hledali jiné látky, které by měly stejnou vlastnost, a našli podobné vyzařování u thoria. Jde tak o obecnou vlastnost některých prvků. Právě Marie a Pierre Curie jí dali označení radioaktivita.
Postupně se také ukázalo, že existují prvky s ještě větší intenzitou záření. Ukázalo se, že po chemické separaci uranu září zbytek na jednotku množství více, než je tomu u uranu. Zde se do příběhu dostává Česko, konkrétně doly na uran v Jáchymově. Aby mohla Marie Curie chemicky separovat dostatečné množství velmi radioaktivních prvků s extrémně malým podílem v rudě, potřebovala její velké množství.
Uranová ruda smolinec se ve velkém těžila právě v Jáchymově, kde se využívala k barvení skla nebo keramiky. Ze smolince se separoval uran a v okolí továren na uranové barvy byly haldy odpadního smolince zbaveného uranu. Výhodou Marie Curie bylo, že potřebovala právě tento, v té době bezcenný, odpad. Na přímluvu Eduarda Suesse a Vídeňské akademie věd tak dostala velkou zásilku odpadního smolince po separaci uranu jen za náklady na dopravu u první tuny a velmi malý další poplatek u dalšího množství.
Díky tomu se podařilo chemicky separovat a potvrdit existenci dvou nových prvků, kterými bylo radium a polonium. Právě radioaktivita pomohla objevit nové prvky, které mají jen krátkodobě žijící izotopy a na Zemi vznikají pouze v rozpadových řadách uranu a thoria. Vyskytují se tak pouze v malém množství. Právě díky radioaktivitě objevil v roce 1900 Friedrich Ernst Dorn radon při zkoumání rozpadu radia. V roce 1905 byla Jindřichem Machem a Štěpánem Mayerem zjištěna vysoká radioaktivita jáchymovských lázeňských pramenů a začaly se zkoumat léčivé účinky radonových koupelí. V Jáchymově se později otevřely první radiové lázně.
Marie Curie a radioaktivita jsou celebrity
Podíl na studiu radioaktivity a objevu nových radioaktivních prvků udělal z Marie Curie celebritu, a celebritou se stalo i radium a další radioaktivní prvky. Produkce radia byla velmi náročná a bylo drahé. Lidé mívají pocit, že vzácné věci mají zázračné schopnosti. Vzhledem k tomu, že pro separaci radia byl potřeba smolinec, byl centrem jeho produkce právě Jáchymov a Česko. Stoleté výročí návštěvy Marie Curie v tomto městě jsme slavili v minulém roce.
Radium tak bylo v celé řadě výrobků. Vcelku racionálním zařízením byly domácí jáchymovské lázně. To byla nádrž, do které bylo umístěno určité množství radia, při jehož rozpadu vzniká radon. Ten se vyplavoval do vody. Radonová voda se pak pouštěla do vany a bylo možné si vychutnat radonové koupele v domácím prostředí.
Radium nebo thorium se však přidávalo také do vody pro pití, zubních past, rtěnek i další kosmetiky, a dokonce do očních kapek. Celou řadu ukázek takových použití máme shromážděnu v nedávno otevřeném Jaderném muzeu v areálu jaderných institucí v Řeži.
Máme zde i jeden velice specifický případ. Jedná se o plechovku pro aditiva do benzínu s rádiem, které vyráběl pan J Zástěra. Ten vycházel z úvahy, že jadernou reakci lze iniciovat chemickým výbuchem. Ty probíhají i v motoru. Pokud se do benzínu přidá rádium, výbuchy v motoru spouští jeho rozpad a uvolněná energie zvyšuje výkon motoru. Aditivum bylo poměrně drahé, ale v jeho propagaci bylo přesně popsáno zvýšení efektivity motoru a ukázáno, že se náklady brzy vrátí. V muzeu jsou tak vystaveny různě velké kanystry, ve kterých se aditivum prodávalo a reklamní materiály s jejich popisy. Jistě uznáte, že šlo o výrobek, který by se nám při dnešní ropné krizi velice hodil.
Radioaktivita byla v té době extrémně populární a pro veřejnost i díky marketingu velice atraktivní, i to byl důvod, proč se radium tak hodně využívalo v řadě oblastí.
Ukazují se negativní biologické účinky radioaktivity
Postupně se fyzikové, včetně Marie Curie, začali setkávat i s negativními biologickými účinky radioaktivity. Řada z nich měla nemoc z ozáření, která měla značný vliv na jejich zdraví a v některých případech jim i zkrátila život. Postiženi byli i někteří zákazníci využívající výrobky s radioaktivitou. Extrémním případem je Eben Byers, který po zranění začal intenzivně pít přípravek Radithorn. Šlo o destilovanou vodu s přísadou radia. Americký milionář a průmyslník se stal na pití tohoto přípravku závislým a vypil jej velké množství. Radium se z chemických a biologických důvodů koncentruje podobně jako vápník v kostech. Zde tak začal vlivem radiace rozpad jeho organismu. V roce 1931 se u něj začaly objevovat zdravotní problémy a postupně se mu vlivem nemoci z ozáření začaly rozpadat kosti. Jako důsledek mu odpadla čelist. Zemřel 31. března 1932 na rakovinu v důsledku záření.
Byersova smrt byla pro veřejnost šokem a spolu s dalšími případy zastavila byznys s nekontrolovanými radioaktivními přípravky Ještě větší dopad na postoj společnosti k jaderným aplikacím a radioaktivitě měly některé negativní dopady využití jaderné energie. Cesta k jaderným zbraním a jejich použití ve druhé světové válce je velmi dobře zobrazeno ve filmu Oppenheimer. Srovnání reality a jejího zobrazení ve filmu jsem se snažil popsat v dřívějším článku. Další zhoršení pohledu na jadernou energii pak přinesly jaderné havárie.
65. výročí havárie ponorky K-19
Nejstarší výročí jaderné havárie, které si letos připomínáme, je spojeno s vojenským využitím jaderné energie. Uplynulo už 65 let od havárie reaktoru na ruské jaderné ponorce K-19. K havárii došlo 4. července 1961 při cvičné plavbě v severním Atlantiku. Nastala kvůli poruše chlazení. Po prasknutí svaru začala pod velkým tlakem unikat voda a dramaticky poklesl tlak v primárním chladícím okruhu. Následně došlo k výpadku chladících čerpadel u postiženého pravého jaderného reaktoru ponorky. Teplota reaktoru začala vlivem zbytkového tepla vznikajícího rozpadem radionuklidů růst a hrozilo roztavení jeho aktivní zóny.
V té době neměla posádka spojení s velením a při řešení problémů musela spoléhat pouze na sebe. Měla také nedostatek prostředků protiradiační ochrany a potřebného nářadí. Hlavní inženýr Boris Korčilov s dalšími námořníky vytvořil plán na realizaci nouzového systému chlazení. Vody sice měli na ponorce dostatečné zásoby, ale bylo potřeba propojit primární okruh reaktoru s těmito zásobami. Opravárenské týmy musely vlézt do extrémně silně radioaktivního prostředí s vysokou teplotou, rozřezat potrubí a napojit je na zmíněné zásoby vody.
Práce úspěšně dokončili a ponorku zachránili, ovšem pro námořníky to mělo smrtelné následky. K této práci neměli odpovídající ochranné pomůcky, používali tak pouze dýchací přístroje, respirátory a gumové obleky. Osm zúčastněných tak dostalo velmi vysokou dávku a zemřeli na akutní nemoc z ozáření.
Oprava byla úspěšná a ponorce se podařilo vynořit. Byli však v zóně, která byla kontrolována loděmi NATO. Jejich posádky nabízely pomoc, ta však byla odmítnuta z obav z možného zajetí. Nakonec se ponorka dovlekla do míst, kde se dokázala spojit s ruskými loděmi. Na pomoc ji připlula klasická ponorka, která ji nakonec odtáhla do přístavu. Posádka byla přepravena na doprovodné lodě a později zasažení námořníci do nemocnice. Později kromě zmíněných osmi zemřela na nemoc z ozáření více než desítka osob. Celkově tak bylo více než dvacet přímých obětí havárie.
Událost je pěkně popsána ve filmu K-19: Stroj na smrt. Jde o hollywoodský velkofilm s Harrisonem Fordem v hlavní roli. Nejde o dokument, film je zaměřen na daného diváka, a navíc je třeba počítat s částečně omezenou znalostí reálií danou utajováním a omezenou možnost spolupráce s účastníky událostí. V každém případě jej však doporučuji ke zhlédnutí.
40. výročí havárie v Černobylu
Havárie jaderného reaktoru v Černobylské jaderné elektrárně dramaticky ovlivnila vývoj jaderné energetiky hlavně v Evropě a USA. Dne 26. dubna 1986 došlo ke katastrofě na jejím čtvrtém bloku. Šlo o důsledek extrémních chyb a nezodpovědnosti posádky na místě i závažných nedostatků v přístupu k jaderné energetice, hlavně utajování důležitých kritických míst, v tehdejším Sovětském svazu. Projevily se i specifika reaktoru RBMK, který navíc nemá kontejnment. Utajování poznamenalo i dny po havárii a průběh likvidace následků.
Černobyl je snad nejznámější technogenní katastrofou, je mu věnováno obrovské množství textů, knih i dokumentárních či uměleckých filmů. Připomeňme jeden z nejznámějších, kterým je seriál HBO Černobyl. V tomto případě nejde o dokument, ale o umělecké dílo. Přesto se tvůrci snažili zobrazit události co nejvíce v souladu s reálným průběhem, a hlavně co nejlépe vystihnout dobovou atmosféru. A podle mě se jim to dokonale podařilo. Svůj názor na seriál, i rozdíly mezi ním a realitou jsem popsal v tehdejším článku.
Narozdíl od obav, že zasažená území budou na staletí či dokonce tisíciletí pro lidi uzavřena, se již řadu let intenzivně pracuje na revitalizaci zasažených oblastí. Umožnilo to dokončení nového sarkofágu, který vylučuje riziko úniku radioaktivních látek ze zničeného reaktoru. Bylo tak možné zahájit plánované zpřístupňování dosud uzavřených území. Tato oblast Ukrajiny byla vždy málo osídlena a pokryta hlavně lesy. Odchod člověka po havárii přispěl k rozvoji rostlinných i živočišných populací. Největší část území je tak vyhlášena přírodní rezervací, která je největší ukázkou evropského pralesa. Zároveň se v ní otevírají turistické stezky, a to i vodní po místních řekách. Část území se vrací k lesnímu hospodářství i zemědělství, zaměřenému na technické plodiny. V menší části blízko elektrárny se vytváří průmyslová zóna. Budují se zde dlouhodobá přechodná úložiště pro vyhořelé palivo z jaderných elektráren, první je pro to z černobylských reaktorů, druhé pro ostatní ukrajinské reaktory, které jsou typu VVER. Realizuje se zde velká fotovoltaická elektrárna, která využívá možnosti vyvedení elektrického výkonu, v budoucnu by zde mohly být prototypové realizace malých modulárních reaktorů. Ve městě Pripjať a části elektrárny by měl být památník této technogenní katastrofy.
Současný stav revitalizačního úsilí a jeho ovlivnění invazí Ruska na Ukrajinu je popsáno v článku ze začátku tohoto roku. Právě válka, a hlavně okupace Černobylu ruskou armádou, dramaticky ovlivnila průběh vyřazování jaderné elektrárny a postup revitalizace jejího okolí. Zároveň se jasně ukazuje, že takové události, jako byl ekonomický a sociální kolaps Sovětského svazu nebo právě současná válka vyvolaná Ruskem, mají mnohonásobně větší negativní dopady.
15. výročí havárie ve Fukušimě
Havárie ve Fukušimě I byla vyvolána 11. března 2011 bezprecedentní přírodní událostí, zemětřesení a hlavně cunami. Jednalo se o jedno z absolutně největších zemětřesení a cunami. Na druhé straně byly katastrofické dopady dány lidskými pochybeními, ke kterým nemuselo a nemělo dojít. Tím bylo například umístění havarijních dieselagregátů v suterénu, kde byly zaplaveny vodou.
Po zemětřesení se úspěšně zastavila štěpná řetězová reakce a reaktory se odstavily. I po odstavení však palivové soubory produkují teplo, protože se tam rozpadají radioaktivní prvky vzniklé během jeho provozu. Aby se aktivní zóna neroztavila, je nutné ji stále chladit. Vlivem zemětřesení přišla elektrárna o vnější zdroje elektřiny a přešla na záložní dieselagregáty. Stále tak probíhalo dochlazování, když přišla cunami. Voda dieselagregáty zaplavila, elektrárna přišla o téměř všechny zdroje elektřiny a tím i o chlazení.
Narozdíl od Černobylu měly reaktory ve Fukušimě kontejnment. Pracovníci museli zajistit náhradní zdroje elektřiny a obnovit chlazení. Zároveň bylo potřeba zabránit dramatickému zvýšení tlaku v kontejnmentu, které by mohlo ohrozit jeho těsnost. Tepelný výkon odstaveného reaktoru je však jen v jednotkách procenta jeho provozního tepelného výkonu. Pracovníci tak měli k opatřením více času. Dostatek času byl také pro realizaci evakuace okolí elektrárny.
Pracovníci pracovali v extrémně náročném prostředí, areál elektrárny byl poničen vlnou cunami, a zvláště ve tmě zde byl pohyb i velmi nebezpečný. V pozdější době začalo být prostředí radioaktivní a dávkový příkon postupně rostl. Jejich výhodou bylo, že měli více času se na zmíněná rizika připravit a měli dostatek dozimetrického vybavení. Právě díky tomu se jim podařilo dosáhnout toho, že během havárie i následné likvidace jejich následků nebyla žádná nemoc z ozáření a žádná přímá oběť této havárie mezi pracovníky. Jedinými oběťmi byli dva zaměstnanci, kteří byli v době příchodu cunami na kontrole v suterénu reaktorových budov.
Havárií ve Fukušimě I sleduji kontinuálně od počátku již patnáct let v cyklu článků na Oslovi, od prvního, který vyšel třináct dní po cunami, až po zatím poslední v tomto roce. Je tam podrobně popsán průběh havárie i snaha o stabilizaci situace v elektrárně, která vyvrcholila uvedením všech reaktorů do stavu studeného odstavení 16. prosince 2011. Poté bylo možné začít pracovat na likvidaci následků havárie a dekontaminaci i revitalizaci zasažených oblastí. Bylo možné postupně realizovat i návrat evakuovaných obyvatel. I zde se neobjevily žádné zdravotní dopady radiace. Naopak sociální a psychologické dopady byly v některých případech značné a vedly i k nepřímým obětem havárie.
Průběh reakce na havárii ukazuje, že právě racionálnější přístup k rizikům radioaktivity a záření by mohl v budoucnu tyto dopady snížit. Při evakuaci některých nemocnic a domovů pro seniory bylo možné počkat na zajištění potřebné logistiky a servisu. Pár dní, které by si to vyžádalo, by nevedlo k signifikantnímu zdravotnímu ohrožení, u seniorů by se navíc případné zvýšení rizika rakovin v budoucnu nemělo vůbec čas projevit. Nedostatečné zajištění podpůrných prostředků naopak vedlo i k předčasným úmrtím a tím i nepřímým obětem havárie. Personál by nebyl pozdržením evakuace v takových případech vystaven dávkám vyšším než jiní profesionálové, kteří pracují například na radiačních pracovištích nemocnic.
Pro farmáře nebo staré lidi ze zasažených oblastí neměla být povinnost evakuace tak striktní. V řadě případů byly sociální a psychologické dopady evakuace mnohem vyšší, než by byla případná zdravotní rizika z pobytu v daných místech. Zde se projevila obava úřadů z kampaně postavené na tom, že se civilisté nechávají v zasažených evakuovaných místech.
Ukázalo se také, že nesmírně důležitá byla otevřenost a co největší informovanost obyvatelstva. Zde paralelně s odpovědnými úřady prováděla měření radioaktivity v různých místech celá řada občanských iniciativ. Občané si mohli na celé řadě míst zkontrolovat nakoupené potraviny či produkty ze svých zahrádek. Proběhla a probíhá řada studií zdravotního stavu, například štítné žlázy u dětí a mladých lidí v zasažených oblastech. Ukazovalo se, že zjištěné výsledky se mezi sebou velice dobře shodují. Při řešení problémů s kontaminovanou vodou v areálu elektrárny se intenzivně jednalo s rybářskými organizacemi a ty jsou zapojeny do kontroly těchto procesů. Podrobně se vše sleduje ve zmíněném cyklu článků.
I ve Fukušimě dramaticky postoupily práce na likvidaci následků havárie. V Japonsku je na rozdíl od Ukrajiny velký nedostatek území, které je vhodné k osídlení a zemědělství. Proto se rozhodlo, že se realizuje dekontaminace a revitalizace všech zasažených území a lidé se vrátí i do těsné blízkosti elektrárny. Život a obyvatelé se vrátili do všech evakuovaných území, kromě těch nejvíce zasažených. I zde už však intenzivně probíhá dekontaminace a revitalizace, začíná tak návrat obyvatel i do měst Futaba a Ókuma, ve kterých leží elektrárna. Podrobněji v posledních částech našeho cyklu článků.
Také havárie ve Fukušimě je zobrazena ve filmových dílech. Velice dobře je realizován seriál Netflix s názvem Den po dni. Japonský film Fukušimských 50 je typický japonský film, který ukazuje zároveň kulturní i společenská specifika japonské společnosti. V obou případech je snaha co nejlépe zobrazit realitu. Nejde však o dokumenty, ale o umělecké filmy, které se snaží ukázat atmosféru a ducha události. Tento cíl podle mého názoru naplňují velmi dobře. Nedávno vznikl dokument Fukushima: Nuclear Nightmare, který se společně s účastníky událostí zaměřuje na první dny havárie do doby, než se podařilo obnovit vnější dodávky elektřiny. Jeho promítání proběhne v kině Lucerna v Praze 2. září večer.
Příští rok – 40. výročí radiační nehody v Goiânia
Zatímco havárie v jaderných elektrárnách Černobyl a Fukušima znají téměř všichni, povědomí o radiační nehodě v brazilském městě Goiânia je velmi nízké. Došlo k ní rok po událostech v Černobylu.
V roce 1985 se klinika v Goiânia přemístila do nových prostor. Hlavně kvůli sporu provozovatele nemocnice a vlastníka nemovitosti zde zůstal opuštěný cesiový ozařovací přístroj. Velmi negativní dopady mělo to, že se jednalo o starší typ, kde bylo cesium v práškové podobě. Do areálu vnikly 13. září 1987 dva sběrači kovů, kteří ozařovací jednotku kvůli olovu a dalším kovům rozebrali a odvezli k sobě. Zde se pokusili dostat do nitra ochranného kontejneru a šroubovákem narušili i samotnou kapsuli s cesiem.
Jim i majiteli šrotiště, kam svůj nález dopravili, se prášek, který ve tmě modře zářil, moc líbil. Rozdávali jej příbuzným a známým a nanášeli si je na tělo. Některým, jako byla šestiletá neteř majitele sběrny šrotu, se prášek dokonce dostal do jídla.
Těmto lidem začalo být špatně a postupně se dostávali do nemocnice. Zde však nedokázali nemoc podle příznaků identifikovat. Teprve po patnácti dnech přinesla manželka majitele šrotoviště i přes odpor manžela na místní hygienickou stanici zbytky ozařovače. Její pracovník pojal podezření, že by mohlo jít o něco spojené s radioaktivitou. Věděl, že v daném čase je na návštěvě ve městě fyzik Walter Mendes Ferreira , který se zabývá právě dozimetrií a ochranou před zářením. Společně si na univerzitě půjčili dozimetry a zjistili extrémně vysokou radioaktivitu.
Byl tak vyhlášen radiační poplach. Celkově muselo být zkontrolováno okolo 130 000 lidí. U 249 z nich byla potvrzena přímá kontaminace cesiem 137 a u desítek pak i akutní nemoc z ozáření. Během října 1987 zemřeli čtyři lidé, mezi nimi i zmíněná holčička. Řada dalších si odnesla trvalé následky a v následujících letech někteří z nich zemřeli na rakovinu nebo na další následky radiačního ozáření. Řada kontaminovaných budov musela být úplně likvidována.
Nedávno byly tyto události velmi dobře zobrazeny v seriálu společnost Netflix s názvem Radiační poplach. Opět je třeba připomenout, že jde o umělecké dílo a nejedná se o dokument. Proto jsou zde odchylky od reality, které umožňují lepší pochopení podstaty události běžnému divákovi a zvyšují umělecké vyznění díla. Podle mého názoru se seriál povedl a každému jej doporučuji.
Velice dobře je v něm zobrazeno obrovské dilema odborníků, kteří musí přikázat a realizovat i velmi drastická opatření, aby případně zachránili jejich životy a ochránili velký počet dalších. A musí je realizovat velmi rychle, kdy je čas na vysvětlení podstaty dějů a důvody opatření nedostatečný. S podobnou situací se setkávají lékaři v případě šíření nebezpečných infekčních chorob.
Ve světě se stala řada dalších radiačních nehod v souvislosti s využitím radiace v medicíně. Jedna z nich se týkala například kobaltového zářiče v thajském Samut Prakan. Řada nehod proběhla při ozařování, kdy došlo k poruše nebo špatné kalibraci či nastavení zářiče. V tomto případě může následky zhoršit to, že pacienti se ozařují ve skupině, kdy může být postižen jejich větší počet.
To, že je v souvislosti s medicínským využitím více obětí nemoci s ozářením, než je tomu v případě energetického využití jaderné energie, neznamená, že bychom s ním měli přestat. Rizika využití radiace v diagnostice i terapii jsou zanedbatelná ve srovnání s jejich zdravotním přínosem. Přesto i zde je nezbytné velkým důrazem na bezpečnost a racionálním přístupem při posuzování rizik negativní dopady snižovat.
Nutnost racionálního přístupu k radioaktivitě
Z předchozího textu je vidět, že v přístupu k radioaktivitě je problémem nekritický obdiv a podceňování rizik i iracionální strach před ní. Radioaktivita je od samého začátku existence Země přirozenou součástí našeho životního prostředí. Evoluce živých organismů probíhala v prostředí s radioaktivitou, která byla na jejím počátku podstatně vyšší. Dávkové příkony srovnatelné s hodnotami přirozeného pozadí nevedou ke zdravotním rizikům a jak vidíme v případě Jáchymovských lázní, mohou mít i léčebné účinky. S radioaktivitou a bohužel i radiačními haváriemi se společnost bude potkávat i v budoucnu. Je tak třeba k ní přistupovat co nejracionálněji. Střízlivý pohled založený na znalostech si můžete vytvořit i při návštěvě našich zařízení, a hlavně muzea v areálu jaderných institucí v Řeži, nebo například návštěvou stránek Žhavá místa.
Abychom se neusmívali jen nad našimi předky, kteří podléhali marketingu propagujícímu výrobky s rádiem, připomeňme si jeden zajímavý aspekt naší současnosti. V současné době jsou u některých skupin velice populární pojmy jako bioenergie či biozáření. Můžete si pořídit řadu bioamuletů, bionáramků, biovložek do bot nebo biofólií na mobily. Ty mají vyzařovat bioenergii, která vás nabíjí a chrání před nemocemi. Zároveň by vás měla chránit před radioaktivitou a radiací třeba z mobilních 5G sítí. Prodejci musí zákazníkovi ukázat, že jejich výrobek opravdu nějaké záření a energii vyzařuje. Řeší to tak, že do svého výrobku přidají radioaktivní thorium. Normální dozimetr pak označí jako detektor bioenergie. Spokojený zákazník pak vidí, že při přiblížení detektoru biozáření ke kupovanému výrobku se ozývá požadovaný signál. V realitě tak výrobek nejen uživatele před radioaktivitou a zářením nechrání, ale naopak jej díky své radioaktivitě ozařuje. Nejen v internetových obchodech můžete najít velký počet takových výrobků. Jejich ukázky můžete také najít v našem muzeu, kde si je také můžete proměřit nezapíranými dozimetry.
Video: Srovnání reality s filmem Oppenheimer
Video: K výročí vzniku kvantové fyziky, která je klíčovým nástrojem pro popis mikrosvěta, atomů a jader
Video: Rozdíl mezi realitou a seriálem Černobyl
Video: V Česku snad opravdu začíná renesance jaderné energetiky
Co reálně víme o výbuchu ve vojenském polygonu v Archangelské oblasti
Autor: Vladimír Wagner (17.08.2019)
Kolik stojí likvidace vysloužilé jaderné elektrárny?
Autor: Vladimír Wagner (25.02.2020)
Budeme spalovat jaderný odpad urychlovačem řízeným transmutorem?
Autor: Vladimír Wagner (04.06.2020)
Fukušima I na prahu roku 2025
Autor: Vladimír Wagner (29.12.2024)
Čína vyvíjí systém rychlé reakce proti radioaktivnímu spadu
Autor: Stanislav Mihulka (11.11.2025)
Diskuze:
