Zvětšit obrázek

Dnes o poznání zelenější. Povrch Země v roce 2002. Kredit: NASA Goddard Space Flight Center, Reto Stöckli.

Když v 17. století vlámský chemik Jan Baptist van Helmont při experimentování se spalováním dřevěného uhlí v uzavřené nádobě přišel na stopu oxidu uhličitého, kterému tehdy říkal „plyn“ či „divoký duch“ (spiritus sylvestre), určitě netušil jak bolestně nevyrovnaný vztah budou mít s touto substancí jeho následovníci za čtyři století. Tak především se teď oxidu uhličitého bojíme. Což je poněkud problém neboť je to všudypřítomný plyn, který je přirozenou součástí atmosfér planet i molekul v kosmickém prostoru. Je pravda, že když bychom oxid uhličitý vdechovali ve vyšší koncentraci, tak nás nejspíš zabije. Ale zdravotní problémy způsobuje i pokles jeho množství ve vzduchu.

Randall Donohue. Kredit: CSIRO.

Mnozí viní oxid uhličitý z oteplování pozemské atmosféry, ať už dnes či v dávných dobách. Podle jiných se zase množství oxidu uhličitého v atmosféře během historie mění až v důsledku změny teploty. Navíc se z téhle poměrně nevinné odborné otázky stal politický, pro někoho dokonce až  morální problém, takže nám věda momentálně příliš nepomůže. Podle všeho v dnešní době dodáváme do atmosféry mnohonásobně víc oxidu uhličitého, než by se do ní dostalo se sopečnými plyny či při spontánních požárech. Zároveň vkládáme mnoho energie do nápadů, jak tento nadbytečný oxid uhličitý z atmosféry zase dostat. Ve hře jsou podivuhodná technická řešení i brutální sociální inženýrství. Někdy se ale zapomíná, že na Zemi fungují mnohé samovolné mechanismy, které s oxidem uhličitým pracují a které by tudíž měly zareagovat na změny jeho obsahu v atmosféře.

Zvětšit obrázek

Oxid uhličitý jako suchý led. Kredit: Richard Wheeler, Wikimedia Commons.

Už od počátku dohadů o míře zlovolnosti oxidu uhličitého se objevují hlasy, že oxid uhličitý je vlastně také žádoucí surovina pro fotosyntézu rostlin. A že když je oxidu uhličitého víc, tak by na to rostliny měly zareagovat. Nicméně, takové očekávání není dostatečně apokalyptické, takže nebudí tolik pozornosti. Až teď se poprvé objevuje první solidní doklad, že to funguje. Vegetace na oxid uhličitý v atmosféře vskutku reaguje a planeta Země v důsledku hnojení oxidem uhličitým bujně zelená.

Zvětšit obrázek

Pozvolna zelenají díky CO2. Little Sandy Desert, Austrálie. Kredit: WH Peter, Wikipedia Commons.

Satelitní snímky planety ve skutečnosti naznačují bujení pozemské vegetace už nějakou dobu. Zatím ale nebylo úplně jasné, co za tím je. Vegetaci neprospívá jen oxid uhličitý, ale také vyšší teploty, vyšší dešťové srážky a podobné faktory. Randall Donohue z australského národního výzkumného institutu CSIRO v Canbeře a jeho kolegové na to museli jít chytře. Rozhodli se monitorovat vegetaci na okrajích pouští v Austrálii, jižní Africe, jihozápadě USA, severní Africe, centrální Asii a na středním Východě. Tam všude je slunečního záření a horka až moc a o případných změnách pokryvu vegetace tam nejspíš rozhodují buď srážky anebo oxid uhličitý.

Donohue a spol. vystopovali nárůst vegetace ve sledovaných oblastech v letech 1982 až 2010, který nebylo možné připsat změnám v deštích. Jimi pozorované změny vegetace naopak pěkně souhlasí s nárůstem množství oxidu uhličitého v atmosféře. Donohue vnímá výsledky výzkumu jako silný důkaz vlivu zvýšeného hnojení oxidem uhličitým. Pikantní je, že modely chování vegetace v důsledku globálního oteplování předpovídají, že mnohé suché oblasti světa ještě více vyschnou a rozšíří se pouště. Jak se zdá, zjevně to nebude tak horké.

Protože jde o klima, bylo divné, kdyby se závěry Donohuova týmu všichni souhlasili. Například Beth Newingham z Univerzity v Idahu má v ruce data z desetiletého experimentu v Mojavské poušti, kde rostlinám pumpovali dodatečný oxid uhličitý, ale k žádnému razantnímu nárůstu biomasy vegetace nedošlo. Možná něco pokazili, možná se vegetace v různých pouštích chová vůči nárůstu oxidu uhličitého různě. Také jen těžko říct, jak se pozorované bujení vegetace projeví na chování pozemského klimatu. Nějak ovlivní cyklus vody, taky teplotu, uvidíme. Klima je zapeklitá věc. Pokud se ale ukáže, že se Donohue a spol. trefili do černého, tak nás zřejmě čeká zelenější a přívětivější budoucnost, než jak nám obvykle věští klimatičtí modeláři.

Video

Geophysical Research Letters accepted online 15.5. 2013, NewScientist 5.6. 2013, Wikipedia (Carbon dioxide).