Sublimace erotiky podle Platóna, alias filosofie  
Co je to filosofie? Možných odpovědí je mnoho a teď se zaměříme na ty, které najdeme u Platóna. Kupodivu půjde taky (a vlastně především) o sublimaci erotiky v podobě zvláštního obratu od „těla“ k „duši“, k „péči o duši“.

Platón rozhodně nebyl žádný asketa, na rozdíl od mnohem pozdějších novoplatoniků, spíš kultivovaný bonviván. Kde se u něj tedy vzala představa o tom, že lidské tělo je jen jakousi schránkou člověka? Nepůjdeme do Platónova soukromí, ale do jeho psaných dialogů a do kontextů v dobové kultuře. Pohrdání vůči všemu časnému a tělesnému je typické pro různá menšinová náboženská hnutí té doby, které obvykle souhrnně označujeme jako „očistné kulty“ (orfici, pythagorejci...). Kromě nízkého statutu těla se často vyznačují taky reinkarnační naukou a pocitem cizoty světa. Právě v těchto kruzích se možná objevilo samo slovo filosofie, soudě podle Hippokratovy kritiky, a teprve později byla tímto slovem označena i díla řady jiných dávných mudrců, hlavně díky Platónovi a Aristotelovi.


Platónův podíl na definitivním ustavení filosofie je rozhodující. Svéráznou reflexí této skutečnosti je výrok Václava Bělohradského, že Platónovy dialogy neměly být nikdy napsány. Chápu, sofisté nemají Platóna rádi, a nedivím se jim, když je tak pomluvil. (Soukromě si dokonce myslím, že kdybychom od Míléťanů a Hérakleita skočili rovnou ke Galileimu, Darwinovi a kvantové fyzice, tak bychom si ušetřili mnoho balastu, např. jsoucna, podstaty, subjekt, vědomí a svobodnou vůli, ale to je nejspíš můj problém a nechci teď znevažovat ikony intelektuálů.) Zrovna tak se ovšem nedivím Platónovi, že před rétorickým eskamotérstvím řady sofistů dal přednost erotické umanutosti Dobrem a Krásou. Pozoruhodný je i jiný Bělohradského výrok: „Platónovy dialogy jsou rozpravy athénských gayů při pitkách“. Nic proti gayům ani pitkám, ale toto záměrně dehonestující zjednodušení pramení z (patrně jen hraného) naivního (ne)pochopení žánru literárního dialogu, zvláště pak platónského, a z podobného zjednodušení Platónova pojetí vztahu filosofie a homoerotiky (paiderastiá). Přesto v něm zaznívá často opomíjený motiv. Řada Platónových textů má výrazně libidinózní charakter. Platón si pohrává s libidem (vlastním, svých postav i čtenářů), někdy si přímo zahrává, občas s tímto motivem záměrně pracuje. Je slovutným filosofem Eróta a erotiky, její totální sublimace bude dokonce jedním z Platónových určení filosofie.

 

Erós v letech 500–490 před. n. l. Cleveland Museum of Art. Kredit: Dúris (via Daderot), Wikimedia Commons.
Erós v letech 500–490 před. n. l. Cleveland Museum of Art. Kredit: Dúris (via Daderot), Wikimedia Commons.

Sublimace jako funkce society

Rozumný člověk se na oběť své touhy většinou nesápe rovnou. Vždyť i u jiných živočichů, třeba zvířat (savců) a ptactva, předchází sexu námluvy a dvoření, někdy dost složité, a tomu zase souboje mezi samci nebo soutěž mezi nimi v prezentaci před samičkami. Oddálení sexu vytváří prostor pro funkční pohlavní výběr a pro sociální kulturní formy. Tento kulturní prostor je do značné míry konfigurován erotickým napětím, ale může se vyvíjet i dost nezávisle na něm. My lidé jsme na oddalování prostřednictvím kulturních forem mistři, což asi souvisí s obecně pozdržující rolí intelektu, kterým se nad ostatní živáčky vytahujeme (viz článek Jak člověk k adjektivu „moudrý“ přišel). Do dobrodružství se nevrháme vždy po hlavě a slepě, nýbrž s rozvahou, čímž předcházíme řadě problémů. To neplatí jenom v sexu, ale třeba i v jídle, dokonce i pití si našlo kulturní formu symposia. Jindy ovšem právě svou pozdržující rozvahou vytváříme nové problémy, zatímco nám příležitost mezitím uteče. Někdy se kulturní pozdržení zvrhle odpoutá nejen od erotiky, ale i od svého kulturotvorného cíle. Například školství je zamořené přednáškami a předměty typu úvody do úvodů. Jako sublimaci Eróta ale většinou označujeme jen ty případy, kdy touha najde své vyvrcholení v úplně jiné oblasti než v sexu, často díky zásadní proměně kontextů v průběhu kulturního oddalování.

 

Filosofie podle Platóna

Filuta Platón nikde nepodává žádnou výslovnou definici filosofie. Nabízí však řadu rozličných pochopení, co že to ta filosofie má být. Například:

Filosofie je prý opakem činnosti sofistů, přitom však používá jejich prostředky: přiznaně logiku, nepřiznaně rétoriku.

Filosofické poznání se podobá křesání ohně. Z kolize různých mínění může vylétnout jiskra, která se pak sama živí jako oheň, když dopadne do příhodné půdy. Tady asi není na místě přivolávat erotickou metaforu křesání, spíš je to reminiscence na Hérakleita.

Filosofie je láska (nebo aspoň náklonnost) k moudrosti, což je prý totéž jako láska k idejím.

Filosofie je theórie, tedy nezúčastněné pozorování, diváctví. Z toho pak povstane pojetí filosofie jako „teoretického (nazíravého) způsobu života“.

Erós v letech 470–450 před. n. l. Louvre. Kredit: Painter of London (via Marie-Lan Nguyen alias Jastrow), Wikimedia Commons.
Erós v letech 470–450 před. n. l. Louvre. Kredit: Painter of London (via Marie-Lan Nguyen alias Jastrow), Wikimedia Commons.

Erotika vstupuje do hry tam, kde bychom to nejméně čekali, totiž v pochopení filosofie jako péče o duši, jako výchovy. Filosofie je prý totální sublimace erotiky, dokonce homoerotiky.

 

Erós v Platónově dialogu Symposion

V dialogu Symposion Platónův Sókratés slibuje erotické zasvěcení, naprosto doslova, získané prý od kněžky v arkadské Mantinei. Kdo zná Platónovy spisy, tak si dá pozor; ví, že „když ptáčka lapají...“ Tentokrát však ani tak moc nepůjde o cvičení ve formální logice na úkor slíbeného tématu. Sókratova řeč opravdu vyjeví erotické zasvěcení, byť zvláštní; s úchvatným začátkem, i když už předběžně cinknutým volbou slov, s poněkud zarážejícími souvislostmi a s ještě zvláštnějším závěrem.

Před Sókratem oslavují Eróta jiní řečníci. Každý z nich tak činí podle svého oboru a své pověsti. Faidros říká, že Erós je veliký bůh, z nejstaršího božského rodu. Pausaniás rozlišuje obecného Eróta, vnuka Diova, který působí „náhodnou“ tělesnou lásku k ženám a někdy i k mužům, a Eróta, vnuka Úranova, zdroj „ušlechtilé paiderastie“. Lékař Eryximachos mluví po vzoru Hippokrata také o záležitostech celé přírody. Dokonce parafrázuje Hérakleita: „Jedno se sebou zůstává ve shodě, i když obsahuje různost, jako soulad u luku a lyry.“ Komik Aristofanés modifikuje Empedokleova Androgyna: Prý si svými osmi končetinami moc vyskakoval, takže byl bohy rozkuchán a porůznu přeoperován, aby i v této polovičatosti zůstal nějak funkční. Různé erotické preference lidí vysvětluje různými kombinacemi pohlaví toho kterého z Androgynů. Od té doby lidé hledají svou „druhou polovičku“ a tak moc si nevyskakují. Agathón oproti tomu všemu říká, že Erós nemůže být nijak starý bůh, když je sám mladý a nejčastěji se stýká s mladými lidmi. A nejde jen o sex: „On nás zbavuje cizosti, naplňuje družností, svádí všecky takovéto přátelské schůzky...“ Pak teprve promluví Sókratés, který se už představil jako odborník ve věcech lásky. Napřed tvrdí, že touha znamená touhu po tom, co chybí, z čehož postupně vyvozuje, že Erós je spíš chudák hledající naplnění, je prý synem Pora a Penie (něco jako Vtipný vandrák a Bída). Pak už konečně dojde na to slavné erotické zasvěcení:

Chlapec (pais), drobná terakota, 420–400 před. n. l. Národní muzeum museum v Praze (nevystavuje se). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Chlapec (pais), drobná terakota, 420–400 před. n. l. Národní muzeum museum v Praze (nevystavuje se). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Erós, toť touha po blízkosti, dokonce po splynutí a spojení, obecně vzato: „Touha plodit v krásném!“ Nemusí vždy jít o plození dětí při pohlavním spojení. Touha po pobývání v okolí krásy a plození v kráse je mnohem obecnější. Někdy se v přátelském spojení myšlenek plodí poznání. Nejnápadnějším příkladem působení Eróta nicméně zůstává touha po milovaném člověku, kterou ovšem Sókratés popisuje jako touhu po „krásném těle“. Zde je skryto první čertovo kopýtko, když se místo o lidské kráse nebo přitažlivosti mluví o „těle“. Od té doby člověk „má“ tělo a ne vždy si s ním ví rady, místo aby řekl, že si ne vždy ví rady se sebou.

 

Platónovým příkladem lásky a touhy je ovšem vždy láska homoerotická, touha po kráse („krásném těle“) mladíka, čímž dnes většinu lidí překvapí. Opravdu spíše homoerotická než homosexuální, vždyť o obvyklých formách homosexuality se Platón vyjadřuje s despektem a výrazy hodnými homofoba, „širokořitníci“, čímž překvapí zbylou menšinu. Platónovi jde o přeznačení řecké výchovné homoerotiky (paiderastiá), o její sublimaci do filosofie.

Skutečný milovník chlapce neprzní, rozhodně ne tělesně, ale pomáhá jeho duši zrodit krásnou myšlenku. V referovaném erotickém zasvěcení je k tomu přímo metodický postup. Člověk je nejprve uchvacován krásou četných těl, až se zahledí do oceánu krásy a naučí se milovat spíše tuto krásu samu, s odhlédnutím od jejího dočasného nositele. Tady je ovšem skrytý formálně logický krok, totiž od množství jednotlivců k obecné kategorii. Vybuzení erotické dimenze krásou a náklonností je převedeno na úplně jinou kolej: nejprve je vyvrcholení oddáleno logikou, pak se jím ukáže být právě filosofie, trvalé patření na věčnou krásu. Filosofie jako odtělesněné vyvrcholení a jako theórie!

Výsledkem je filosofický celibát, takže je lhostejné, z jaké erotické orientace vzešel. (Styk s ženou by jej ale nejspíš nenarušil, pokud by nešlo o adeptku filosofie.) Mladíci tím sice jsou ochráněni, zato je zprzněn až znicotněn význam všech jednotlivých věcí na světě, včetně lidí, nejspíš i erotika samotná. Teď už jde o věčné ideje (taxony), ne o pomíjející jednotliviny a jednotlivce! (Trochu to připomíná bezohlednost přírodního výběru vůči jednotlivcům.) Trik odtělesnění způsobí, že se nebude dít nic, co by mohlo pohoršit oko moralisty, znicotnění jednotlivých životů si moralista nevšimne. Proč se pak v Ústavě Platón diví, že „ti, kdo se filosofie vůbec dotýkají, jsou chlapci… později pak kromě několika málo pohasínají“? (A ženy by prý měly být společným majetkem filosofů obce, pokud to ovšem není Platónův alegorický vtip.)

Až do raného 20. století těžko najdeme myslitele, který by Erótovi přisoudil podobně zásadní roli jako Platón, přesto je to nějaké divné, hodně divné. Kultura sice typicky spočívá v oddalování i sublimaci, ale snad by se to nemuselo dít na úkor smyslového vnímání a jednotlivin. Všechno, co vnímáme, je pro platonika jen nedokonalým obrazem idejí (taxonů), tělesným obrazem idejí. Platónsky a pak zvláště novoplatónsky koncipovaná výchova mohla zprznit mnoho mladíků i dívek, aniž by na ně kdo sáhnul nebo si jich vůbec všimnul. To už tak při výchově a vzdělání bývá, zvlášť když někdo chce sahat na duši a vodit ji správnou cestou. Platón tak naštěstí činil vesele, nápaditě a kultivovaně, ale časem to bude vážné.

 

Erós a opeřování duše

Erós mívá křídla a ta bývají opeřená. V dialogu Faidros komentuje Platón slovní hříčku, kterou prý našel u homérských básníků. Sókratés říká: „Tento stav lidé nazývají Erótem, ale až uslyšíš, jak mu říkají bohové, zajisté se při svém mládí zasměješ.“ Ještě upozorňuje, že druhý z veršů je „velmi rozpustilý a nepříliš řádný“. Slovní asociace zde kupodivu vycházejí česky i řecky nastejno. Dotyčné verše zní:

 

Lidí smrtelných plémě mu říká létavý Erós,

nesmrtelní jej však zvou Péro, to pro sílu rodící peří.“

 

Platón hned dodává: „Těmto je ovšem možno věřit, a možno i nevěřit; příčina stavu milujících je však stejně právě tato.“

Odtud pochází častý Platónův obraz „opeřování duše“ (něco jako svrbění i čipernost) působením Eróta. Načechrání a bujnost duše bývá provázena fyziologickou reakcí, připraveností k sexu, byť ani ta prý nemusí být probouzena pouze ryze sexuální motivem. Platón za její zdroj považuje krásu a za cíl málem tantrickou metamorfózu ve filosofii. Ztráta „síly rodící peří“ nastává ošklivostí nebo vybitím. Proto mudrc vše oddaluje a odděluje od jednotlivin, aby nedošlo k vyvrcholení „tělesně“ a k „lámání perutí“. Tím bude pro novoplatoniky početí a rození, i vše co k tomu vede, pokud to nebude přeznačené na početí a rození myšlenky.

 

Způsobní atleti kolem roku 500 před. n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Eufronios (via Miguel Hermoso), Wikimedia Commons.
Způsobní atleti kolem roku 500 před. n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Eufronios (via Miguel Hermoso), Wikimedia Commons.

Svlékání duše

Znalci našli v Platónově díle sérii dalších tzv. erotologických dialogů. Jedním z nich je dialog Charmidés, pojmenovaný po „čerstvě dospělém“ a „velmi krásném“ chlapci. Rozdíl mezi touhou po člověku (redukovaném na „tělo“) a filosofickou sublimací erotiky je zde demonstrován tím, že nebude svlékán dotyčný chlapec (ten se ostatně v tělocvičně svlíkne sám a nepřijde mu to nijak divné), ale „jeho duše“.

Sókratés se den po návratu z kruté bitvy u Poteidaie jde pobavit do společnosti v jedné palaistře (tělocvičně), kde potkává své známé. Všichni jsou ovšem uhranuti krásou mladého Charmida. Chairefón Sókrata upozorňuje na Charmidovu krásnou tvář a poznamenává, že kdyby se chtěl svléknout, což je v palaistře očekavatelné, viděli by, že tvář je jen malou částí celé jeho krásy. Sókratés však zdůrazní potřebu, aby měl také krásnou duši, a navrhne: „Nuže, což abychom svlékli právě tuto část jeho bytosti a podívali se na ni dříve než na tělo? Vždyť je asi ochoten rozmlouvat, když už je tak dospělý.“ Kritiás Sókrata ubezpečuje, že Charmidés je milovníkem moudrosti a má také básnické nadání. Sókratés přiznává, že zahořel pro jeho tělo tak, že nebyl při sobě, nicméně statečně přistoupil k svlékání duše oděného mladíka. Po delším hovoru je Charmidés ochotný Sókratovi svou duši svěřit do péče.

Druhá strana téže nádoby. Tohle není paiderastiá, to je prostě „ze života“. Kredit: Eufronios (via Miguel Hermoso), Wikimedia Commons.
Druhá strana téže nádoby. Tohle není paiderastiá, to je prostě „ze života“. Kredit: Eufronios (via Miguel Hermoso), Wikimedia Commons.

Motiv svlékání a posuzování krásy duše je velice opovážlivý. Svlékání duše a její svěřování někomu jinému může zarazit i člověka uvyklého na nuda pláže. Člověk s jiným nastaveným vnímání intimity si naopak oddechne, že když už se pánové domluvili na svlékání chlapce, tak vystačí s jeho duší a jinak ho nechají oblečeného, dokonce tak budou činit pouze řečí. Dialog vše milosrdně přikryje situačním humorem, který mnohé odlehčí.

 

Krom vágně vyjádřené důležitosti duše je hlavním obsahem dialogu Charmidova upřímná odpověď na Sókratovu otázku, zda již má dostatek rozumnosti: „Není snadné v tuto chvíli odpovědět na tu otázku ani kladně, ani záporně. Neboť jestliže řeknu, že nejsem rozumný, jednak bude divné, že mluvím sám proti sobě a usvědčím z nepravdy tuhle Kritiu i mnoho jiných, kterým se zdám rozumným; pokud bych řekl ano a sám sebe chválil, vypadalo by to nejspíš protivně.“ Později Charmidés po zralé úvaze říká: „Zdá se mi, že rozumnost způsobuje, že se člověk ostýchá.“ To je vskutku moudrost čerstvě dospělého člověka, vydobytá zpod kuráže i studu – a kéž by tato poctivá rozpačitost vydržela až do stáří.

 

Úskalí platónské lásky

Rozpolcení člověka na tělo a duši je jedna z novinek řecké klasické doby. Na jedné straně zjednodušuje kulturní sublimaci, na druhé straně má fatální následky pro sebepochopení člověka. Tělo se stává cizím, i když je „moje“, důležitější teď bude duše. V nové době se lásce orientované „duševně“, tedy ve smyslu nesexuálně, říká platonická láska. Nic proti ní, ale nezbývá než upozornit, že v Platónových textech jde o poměrně náročnou až drsnou záležitost, kdy dotyčný člověk je pouhou příležitostí k čemusi filosofickému. Náplastí na toto znehodnocení dotyčné osoby může být leda tvrzení, že se tak děje proto, aby došla filosofického poznání. Naštěstí se dnes slovy platonická láska většinou myslí spíše nevinnější situace, prostě přátelství.

 

Literatura

Platón: Symposion. Praha: Oikúmené 1993.

Platón: Faidros. Praha: Oikúmené 1993.

Platón: Charmidés, Lachés, Lysis, Theagés. Praha: Oikúmené 1995.

Tomáš Hejduk: Od Eróta k filosofii. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2007.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v přípravě tisku pro leden 2020 (zdržela se sazba).

Fotogalerie Eróta v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Datum: 11.10.2019
Tisk článku

Sexuální poradna Dr. Tatiany pro všechna živá stvoření - Judsonová Olivia
 
 
cena původní: 298 Kč
cena: 250 Kč
Sexuální poradna Dr. Tatiany pro všechna živá stvoření
Judsonová Olivia
Související články:

Když dojde na orální sex, muži podstupují větší riziko, než ženy     Autor: Josef Pazdera (16.02.2016)
Anti-antiafrodisiakum     Autor: Josef Pazdera (12.07.2017)
Spánek nebo sex?     Autor: Josef Pazdera (02.08.2017)
Sex štítonošů jako inspirace inovací     Autor: Josef Pazdera (04.01.2018)
Američtí republikáni a demokraté mají odlišné sexuální fantazie     Autor: Stanislav Mihulka (31.10.2018)
Symposium     Autor: Zdeněk Kratochvíl (02.10.2019)
Erós     Autor: Zdeněk Kratochvíl (08.10.2019)



Diskuze:

Erotika vs. filozofie

Tomáš Novák,2019-10-14 14:19:44

Já přece jen radši to první :-)

Odpovědět


Re: Erotika vs. filozofie

Zdeněk Kratochvíl,2019-10-14 15:50:32

To nejste sám. Problém není ani tak v určité míře sublimace, ta patří ke kultuře, ale v tom přímo odtělesnění, které Platón chytil nejspíš od orfiků nebo podobných. Krom neblahých následků pro sex a erotiku to má mnohé další nežádoucí vedlejší účinky, jedním z nich je vyprázdnění filosofie a buzerace lidí výchovou na způsob duševodstva a rukovoditělstva. Škoda, přitom právě Platón má taky tak hezké úvahy o filosofii, například že se nedá napsat formou učebnice.

Odpovědět

Faidros

Mikulas Alexík,2019-10-11 14:21:42

Veľmi ma teší, že pán Kratochvíl uverejňuje tento seriál.
K Platónovi. Prvý dialóg, ktorý sa mi dostal do ruky bol Faidros. Niekedy pred rokom 1960, známe vydanie z prvej republiky. Mnohému som nerozumel tak som hľadal rôzne knihy, aby som sa poučil (bol som vtedy mladý robotník vo fabrike).
Neskôr na univerzite som hľadal v antikvariátoch. Pamätám, že raz sme stáli od desiatej pred polnocou z nedele na pondelok pred antikvarátom v Bratislave (v r. 1966). Ale bol som až tretí, takže sa mi Platónové dialógy neušli. Kúpil ich jeden začínajúci básnik, ktorý tento rok odišiel na večnosť. Požičal mi Symposion. Kúpil som však jednu knižtičku od Nietscheho (čo bolo vtedy "kontrolované". Ešte v ten deň popoludní ma navštívil na internáte pracovník z min. vnútra, že kúpi odo mňa Nietscheho. Posťažoval som sa, že som chcel Platona. Sprostredkoval mi stretnutie s jedným starým pánom, ktorý mi za 100 Kčs predsl 3 diely "O Platónovi" z r. 1948, vydal Jan Laichter. Neskôr sa mi podarilo kúpiť viacero dialógov v antikvarate v Žiline (učil som tam na univerzite).
Faidros ma "očaril", aj keď som v mladosti mnohému nerozumel, Je potrebné to "prečítať". Najmä tretia reč "o láske" resp "o duši" a tiež komentáre Sokrata o tom ako je potrebné "skladať reč" a prečo je nutné aby bol pri učení potrebný "učiteľ", prečo nestačí iba kniha /teraz internet). Dlho som prednášal na univerzite a všetko čo s tým súvisí /garantovanie, výchova doktorandov), takže som si "tvrdenia Sokrata" o "učenie ako vyjresanie iskry v duši poslucháča" prakticky overil.
Teraz ako dôchodca "lúskam" Timaios" od Platóna. Mám problémy s tým že neviem či niektoré výrazy sú správne preložené. (Angažoval som s odborne aj medzinárodne v oblasti "modelovanie a simulácia". Modelovanie začalo ako "analógia" (ana ton auton logon) a do filozófie "analógiu" uviedol Platón. Neskôr do iných oblasti, Logika atď. Aristoteles)
Uchvacuje ma Platónová konštrukcia toho, ako Demiurgos "uhnietil" dušu človeka. Okrem toho mnohé súvislosti z matematikou. V tomto dialógu Platón "predbehol" kresťanské predstavy o "duši" o cca 500 rokov. Ostatne, celý "výbuch" renesancie v Taliansku a konrétnejšie vo Florencii, započal tým, žeˇGemiston Plethon "doniesol" kompletné vydanie Platóna do Florencie a Marsilio Ficino ich pod finančnou patronáciou Cosima Mediciho preložíl do latinčiny (v Islame mali k dispozícii len úrivky z Platonových dialógov, preto sa tam filozófia nerozvinula tak ako v Európe).
Pán Kratochvíl, môžete mi odporúčiť dostupnú literatúru, ktorá vysvetľuje "matematiku" použitú v dialógu Timao ?
P.S. Kúpil som si "Delsky potápěč k Herakleitovi",ale čítanie mi ide pomaly. Ako laik oceňujem Váš rovnako hlboký ponor (ako potápač z Délu) do problematiku a jasnošť (pre mňa), s ktoru to vysvetľujete.
Ďakujem.

Odpovědět


Re: Faidros

Zdeněk Kratochvíl,2019-10-12 18:46:23

Výklad matematických vztahů v dialogu Tímaios je například v poznámkách českého překladu (Praha: Oikúmené 1996, a patrně i v jiných vydáních). Nejčastěji jde o střední geometrické úměry.
Platónovo určení filosofie jako křesání je asi tím nejzajíměavějším, navíc je v 7. listu doprovázeno výkladem, proč nelze napsat učebnici filosofie.
S tou renesancí je to přesně tak, jak píšete.
Jen si dovoluji poznamenat, že křesťanské pojetí duše bylo původně (tj. v textu evangelií) velice tradiční, duše byla prostě synonymum za život. Teprve v průběhu několika staletí se v křesťanském prostoru postupně prosadila část orficko-platónského pojetí duše (bez reinkarnace). To by však bylo jiné téma.

Odpovědět

Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Martin X,2019-10-11 11:45:34

"Soukromě si dokonce myslím, že kdybychom od Míléťanů a Hérakleita skočili rovnou ke Galileimu, Darwinovi a kvantové fyzice, tak bychom si ušetřili mnoho balastu, např. jsoucna, podstaty, subjekt, vědomí a svobodnou vůli, ale to je nejspíš můj problém a nechci teď znevažovat ikony intelektuálů."

A ja si zase sukromne myslim, ze vzhladom k tomu, ze objektivna realita neexistuje (co je dnes uz aj ciastocne experimentalne potvrdene),ze obdobie od Miletanov po kvantovu mechaniku, snaziace sa najst pravdu "v hmote a jej zakonoch" bolo len mylnou odbockou a znovu sa postupne vraciame k skutocnemu hladaniu pravdy, ktora sa nachadza vo vnutri subjektu-pozorovatela a nie "vonku" v objekte.

https://www.technologyreview.com/s/613092/a-quantum-experiment-suggests-theres-no-such-thing-as-objective-reality/

Odpovědět


Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Stanislav Poutník,2019-10-11 12:12:57

 Neexistuje něco jako aplikovaná věda, jsou jen aplikace vědeckých poznatků.
Louis Pasteur (1822 - 1895)
Omyl - Kvantovka.

Oprava citátu odpovídá na Váš mylný příspěvek a odkaz na placený časopis.

Odpovědět


Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Martin X,2019-10-11 15:10:37

Neviem, aky plateny casopis myslite, tu je odkaz na povodnu pracu:
Experimental rejection of observer-independence in the quantum world
https://arxiv.org/pdf/1902.05080.pdf

Treba sa jednoducho naucit s tym zit, objektivna, na pozorovatelovi nezavisla, realita, je mytus. (minimalne na kvantovej urovni).

Odpovědět


Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Zdeněk Kratochvíl,2019-10-11 12:57:37

Rozpolcení na duši a tělo je dílem orfiků a Platóna. Doteď to straší, dost lidí to málem považuje za něco křesťanského;, jiní zase zkoumají vztah "těla a mysli", jako kdyby mělo jít o dvě rozdílné věci. Hmotu vymyslel Aristotelés, rozdělění na materialismus a idealismus vzniklo kolem roku 1800, pro popis řady myšlenek z 18. a 19. století dává smysl, ale úměrně se vzdáleností od té doby ten smysl bledne. Rozpolcení na subjekt a objekt je jedním z výplodů filosofie 17. století. Doteď se v tom veze většina naší civilizace.
Nechci diskutovat soukromé názory, své ani vaše; to je dobré při víně, ale ne ve veřejné debatě. Je dobré je deklarovat spíše pro srozimitelnost toho ostatního, co na nich snad není závislé, ale vyjádření jimi může být poznamenané. Nicméně představu, že předmětná skutečnost, resp. věcnost (objektivní realita) je výplodem subjektu, sdílelo i několik novověkých filosofů, několikrát byla dokonce docela v módě. Argument proti tomu je tenhle: Zkusím naopak tvrdit, že kdybych tady nebyl, tak by se svět krom mého bezprostředního okolí změnil jen limitně málo. Když pozoruji svět po smrti člověka, který tvrdil, že svět je výplod jeho mysli, tak vidím, že se jeho smrtí svět jako celek nezměnil. To je dost silný argument pro tu skromnější verzi, totiž že svět by tady byl i beze mne.

Odpovědět


Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Mintaka Earthian,2019-10-11 13:37:39

Re. "Když pozoruji svět po smrti člověka, který tvrdil, že svět je výplod jeho mysli, tak vidím, že se jeho smrtí svět jako celek nezměnil.":

Záleží na úhlu pohledu.
Minimálně pohledem toho, který zemřel, se nejspíše celý svět významně změnil.

Odpovědět


Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Stanislav Poutník,2019-10-11 14:43:49

Nezáleží, realita-pravda je jenom jedna. Kámen vážící 10kg je slabého člověka těžší než 10kg a pro silného lehčí než 10kg. Ale nic nezmění to, že kámen váží 10kg.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Martin X,2019-10-11 15:19:50

Pre pozorovatela pohybujuceho sa voci kamenu relativistickou rychlostou, hmotnost kamena zavisi od tejto rychlosti. Zaroven v kameni vznikaju/zanikaju virtualne castice, co sposobuje fluktuaciu hmotnosti kamena aj pre pozorovatela, ktory sa voci nemu nepohybuje.
Vyssie uvedena praca ukazuje na to, ze rozlicni pozorovatelia budu tieto fluktuacie na kvantovej urovni vnimat/merat rozlicne a tak sa nemozu v principe dohodnut na tom, kolko vlastne ten kamen vazi.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Stanislav Poutník,2019-10-11 15:36:11

Ha,ha jistě, zkusím to polopaticky co nejjednodušeji, na pozorovatele a měření sere pes - subjektivní, kámen může vážit 10kg/1000g/10L vody, pořád je to stejná hodnota vůči všemu, času i prostoru - objektivní=realita.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Martin X,2019-10-11 16:59:27

https://cs.wikipedia.org/wiki/Relativistick%C3%A1_hmotnost
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvantov%C3%A1_fluktuace_hmoty

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Stanislav Poutník,2019-10-11 17:26:47

:) Dík za odkazy, pořád je o fluktuaci v toleranci +/- a zachování energie průměr zůstává stejný vzhledem k fluktuaci všeho nebo celku. :)

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Stanislav Poutník,2019-10-11 15:45:10

Jistě, tyto teorie jsem zahlédl, ale nevěnoval dost času chápání, jakože hybnost a jeden nemůže měřit druhého, můj osobní názor je, že nejsme schopni chápat celek tak se tonoucí stébla chytá.
Omlouvám se za svojí ignoraci.

Odpovědět


Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Martin X,2019-10-11 15:02:46

"Zkusím naopak tvrdit, že kdybych tady nebyl, tak by se svět krom mého bezprostředního okolí změnil jen limitně málo."

Ano, to je pravda. "Zdielana" realita je vytvarana "kolektivnym pozorovanim vsetkych subjektov-pozorovatelov" preto sa vyrazny vplyv jedneho "vytvaraca reality" da pozorovat len na mikroskopickej (kvantove) urovni. To vsak neodporuje samotnemu faktu, ze tzv. objektivna, na subjekte nezavisla, realita je len zdanliva.

Pouzijem fyzikalnu analogiu - molekula plynu nepozna nic take ako teplota alebo tlak, pretoze to su veliciny vytvorene "kolektivnym spravanim" vsetkych molekul a samotna jedna molekula zmenou svojej rychlosti/polohy nedokaze tlak alebo teplotu vyrazne zmenit.

Odpovědět


Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Stanislav Poutník,2019-10-11 15:21:55

Nesmysl, molekula nepotřebuje nikomu dokazovat svojí existenci pomůckami pozorovatel, prostě je se všemi důsledky, pozorovanými i nepozorovanými.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Martin X,2019-10-11 16:57:02

Tu analogiu som pouzil preto, aby som ukazal, ze na urovni molekuly nic take ako tlak alebo teplota neexistuje. Tie vznikaju az "kolektivnym" posobenim velkeho mnozstva molekul. Podobne vznika aj "objektivna" realita - "kolektivnym posobenim" subjektov pozorujucich/vytvarajucich realitu. Vznika tak dojem reality, ktora je "objektivna" teda na pozorovatelovi nezavisla.
So sebauvedomovanim molekuly a jej vnimanim svojej existencie to priamo nesuvisi, je to len analogia.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Stanislav Poutník,2019-10-11 17:36:03

Tak jsem to myslel taky, že "objektivní realita" (pokus, měření, pozorování) není Realita, Realita je, že prostě je, pokud tedy je tzn. jestli zapadá do celku, nebo co, nevím. :D

Odpovědět


Re: Re: Re: Pravda je v subjekte, ktory pozoruje

Alfa Omega,2019-10-12 01:47:05

Realita (= všetko čo je prejavené vo forme energií/energetických častíc s rôznou vibráciou) existuje (existuje odvtedy, čo sa neprejavené kozmické vedomie prejavilo, tj. keď vnikol tento vesmír, tj. zjednodušene keď vnikli rôzne energie). A každý človek (človek = vedomie, ktoré nemá energetickú povahu, plus prejavené energetické štruktúry) vníma nové energie (= vytvára si vo svojej pamäti kópiu reality/energií), a rozširuje si svoje (po)vedomie o celkovej realite/energii a musí to robiť dovtedy, dokiaľ si realitu kompletne neuvedomí. Tak to chápem ja.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace