Jan Nevoral

Název článku je kratší, než bývá obvyklé, ale je o to výmluvnější. Ve světle pokroku vývojové biologie se řada odborníků zamýšlí nad definicí embrya. A není to suchopárná debata akademiků – výsledek má dalekosáhlé dopady pro reprodukční medicínu a lékařskou etiku.

Člověk má ve zvyku třídit, organizovat a systematizovat i ten největší chaos. Snad to máme v sobě zakódováno, v každé buňce našeho těla. Nová studie tento bonmot potvrzuje a sofistikovaným způsobem popisuje.

Po atlasu nádorových buněk, buněk imunitního systému či nervových buněk se i žloutkový váček dočkal svého atlasu! K čemu takový atlas poslouží? Není to jen „rodinné fotoalbum“ orgánu, na který člověk téměř zapomněl dokonce i ve svém vývoji?

Začátek našeho života lze těžko datovat, ale význam vajíčka pro vývoj jedince lze jen těžko zpochybnit. Nic uvnitř není zbytečně, a tak není překvapením, že mateřské mitochondrie v něm obsažené jsou tolik důležité. Logicky pokládáme za nezbytnou produkci energie mitochondriemi vajíčka. Už nějakou dobu se však pod tímto dogmatem houpá židle. Současná práce nám dává další důvody k pochybnostem o nutnosti energie původem z mitochondrií vajíčka.

Těžko si představit těžší úděl než má spermie. Její vývoj trvá desítky dní, aby nabyla tak bizarního tvaru. Pohyblivost jí umožňuje extrémně dlouhou a těžkou cestu, přitom její poslání je až na konci této odyssei: oplození vajíčka. Klíčem k úspěchu je hrstka proteinů a hlavně jejich modifikací, které má spermie sbalené na cestu.

Řada článků začíná právě definicí toho, čeho vědci dosáhli. Bývá to spektakulární a převratné, budící úctu už jen tím, jak seriózně a sofistikovaně dosažená meta zní. A nic na tom nezmění skutečnost, že tomu často nerozumíme. Ale co když vědec pokoří metodu, která v kombinaci s použitým modelem budí spíš úsměv? Je to špás anebo další střípek do mozaiky poznání?

Titulek je sám o sobě zavádějící, naklonovaná ovce Dolly zemřela ve věku 7 let a dodnes zdobí její vycpanina Skotské národní muzeum. Ovšem fenomén Dolly, ten slaví!

Selekce spermií je neskutečně užitečná. Je v zájmu budoucí matky, aby investovala do embrya vzniklého po splynutí vajíčka s tou nejlepší spermií. Selekční tlaky ze strany matky proto dneska už nikoho nepřekvapí. Že jsou ale spermie schopné vzájemného boje o prvenství v oplození vajíčka, je naprostou novinkou, vrhající jiné světlo na mechanizmy dědičnosti.

Těhotenství je zázrak života v přímém přenosu. Mnohdy se nám jeho začátek odehrává pod nosem, aniž bychom to věděli. A někdy skončí tak rychle, jak přišlo, aniž bychom to postřehli. Dávno už víme, že „pouhé“ oplození k těhotenství nestačí. Perfektní genetická výbava jsou důležitým jazýčkem na vahách, ale jakou roli v tom všem sehrávají mitochondrie, organely s vlastním genomem?

Klišé a narážkami o tom, že „chlapi myslí jen na to jedno“, trpí mužské pokolení už odnepaměti. Možná, že tyto křivdy předběhly svojí dobu – ukazuje se, že mozek a varlata mohou mít leccos společného! Před několika dny uveřejnil časopis Science poznatek o proteinu NELL2, který se uplatňuje ve dvou orgánech lidského těla – mozku a varlatech.

Právě končí Mezinárodní den kojení a my si můžeme klást otázku, co to znamená pro nás dospěláky. Pokud tedy zrovna nekojíme…

O Louise Brownové, první děcku ze zkumavky, toho bylo napsáno již mnohé a nepochybně i teď Luise zvoní v uších. V červenci roku 2018 oslavila Louise své jubileum, a s ní celá reprodukční medicína. Snad je to příležitost k malému zamyšlení.

V laboratořích se dnes „pěstuje“ kdeco – kmenové buňky, kožní fibroblasty nebo jaterní hepatocyty. Důležitou kategorií jsou pohlavní buňky. Kde je ale vzít a nekrást? Dnes jsme v této snaze už zase o kousek dále.

Před měsícem se v USA narodilo dítě po transferu embrya, které leželo „u ledu“ 24 let. Matka, která dítě odnosila, je jen o několik měsíců starší. Dítěti dnes táhne na sedmý týden věku a těší se dobrému zdraví.

Nová studie přináší příjemné zjištění, kterak červené víno může pomoci embryonálnímu vývoji. Za úspěchem stojí epigenetika, jejíž změny si navozujeme dnes a denně i tím, co jíme a pijeme. Nové poznatky poukazují, že příznivé epigenetické změny lze v laboratoři navodit i embryu, které zatím „papá“ jen to, co mu přidáme do kultivační misky.

Kvantita a pohyblivost spermií v ejakulátu ještě nic neznamená, důležitá je kvalita! Ta se dá vyjádřit parametrem přezdívaným „reprodukční věk“.

Plasty nás obklopují všude a doprovází každý den. Už jsme si na ně možná zvykli až příliš, a přitom zapomněli, jak mohou být nebezpečné. Práce uveřejněná v časopise Scientific Reports přináší neblahá zjištění.

‚Oplození ve zkumavce‘, ‚oplození in vitro‘ anebo ‚umělé oplodnění‘ nezní samo o sobě kdovíjak přirozeně. Přesto je už po desítky let standardním postupem při léčbě neplodnosti. V současné době dochází k poznání, které pochybnosti o asistované reprodukci podporují.

Před krátkým časem byla uvolněna zpráva o narození prvního ‚dítěte třech rodičů‘. Zní to jako zavrženíhodné sci-fi, nepodléhejme ale prvnímu dojmu…

In vitro oplození není ve světě asistované reprodukce žádnou novinkou. Prvně a s úspěchem bylo použito téměř před 40 lety. Není divu, že od té doby došlo k rutinnímu zavedení tam, kde reprodukce selhává. Stejně tak došlo k vývoji některých technik asistované reprodukce, které se však ve světle současného poznání nezdají být „zlepšováky“, spíše naopak.

Přestože toto tvrzení je ještě pořád velmi nepřesné, nejnovější práce reprodukčních biologů se mu přibližuje. Boří totiž dogma o tom, jak kouzlo oplodnění spočívá v tom, že vajíčko a spermie jsou ve správný okamžik na správném místě.

Lidský život je plný důležitých okamžiků, které považujeme za „milníky“: první školní den, maturita, svatba, narození dítěte, jeho svatba,... Z pohledu molekulární biologie je důležitějším zlomem moment, který nastává několik desítek hodin po oplození, a jsme jen osmi buňkami.

Asistovaná reprodukce od svého vzniku nezažila větší překvapení: embryo lze kultivovat celých 13 dní! Zní to banálně, ale co znamenají dva týdny v tak časném životě lidském?

Jestli si někdo myslel, že epigenetické změny nepostihnou mRNA, ten se ošklivě zmýlil. Dlouhé prsty epigenetiky dosáhly i sem.

Centra asistované reprodukce se rok od roku potýkají se stále horší kvalitou spermií budoucích tatínků. Nedávná studie prestižního medicínského časopisu ‚Human Reproduction‘ však přináší kacířské sdělení: muži s defektními spermiemi mají lepší vyhlídky na „dítě ze zkumavky“!

Pokud jsme si mysleli, že o základním principu methylace DNA víme vše a nemůže nás už nic překvapit, není to zdaleka pravda. Před několika týdny totiž vyšlo najevo, že poznání pocházející již ze 70. let, kdy byla methylace DNA u savců popsaná, je až neodpustitelně děravé!

Technologická mutace prestižního časopisu Nature, Scientific Reports, nedávno uveřejnila revoluční postup „zrychleného“ šlechtění mléčného skotu. Postup, který byl dosud pouze předmětem vášnivých diskuzí volnomyšlenkářů, se dostal na papír uznávaného periodika a je jen do času, kdy najde místo ve šlechtitelské praxi.

Všichni jsme to zažili: rozbijeme skořápku vejce a z ní se vyloudí ostrý zápach pukavce. Nepříjemné aroma má na svědomí sulfan, známý také pod starším označením ‚sirovodík‘. Jedná se však stále o tentýž plyn, který ve vysokých koncentracích zabíjí, ale v extrémně malém množství pomáhá.

Ubiquitin dostal název podle schopnosti být všude. Tenhle ‚všudybýlek‘ má všechny předpoklady přispívat k vylepšování pošramocené reprodukce. Odhalování jeho schopností je již nerozlučně spjato s Peterem Šutovkým, profesorem reprodukční biologie na University of Missouri.

Vědci z Universitad de Chile přišli s nápadem, jak pro studium funkční anatomie vyhynulých terotopodů využít kura domácího.

Klišé „děláme to pro budoucnost našich dětí", má u některých živočišných druhů zváštní podtext.

Nejen rosnička šplhající po žebříku dokáže předpovídat počasí. Spolehlivě to dokáže i některý hmyz.

Týdeník TIME přišel s palčivou otázkou, která se dotýká celé severoatlantské populace: jak bystří budou dnešní výrostci, až přijde čas jejich vysokoškolského studia? Publikovanou úvahou tak naráží na blednoucí inteligenci vzdělaných američanů. Neznamená to ale, že by podobné riziko nestíhalo i naše děti.

Dříve se říkalo: „H2S, páchne jako pes!“ Řeč byla o sulfanu, dříve sirovodíku. Stejně jako se slůvko „sulfan“ nehodí do říkanky o zápachu a psovi, stejně tak nemoderní je předsudek, že sulfan dokáže jenom smrdět. Ukazuje se totiž, že sulfan funguje nejen jako přenašeč signálu v buněčné komunikaci, ale zajímavý je také pro léčbu celé řady chorob spojených se stářím.

Termoplasty jsou běžnou komponentou při výrobě polyetylénu, polyesteru či nylonu, čili materiálů, z kterých denně svačíme i se do nich oblékáme. Zřídkakdy nás ale napadne, do jaké míry mohou právě "igelitové" sáčky nebo kalhoty ovlivnit naše zdraví. Případné nebezpečí neuniklo výzkumníkům z Ústavu porodnictví, gynekologie a reprodukční biologie bostonské Univerzity.