S velkou slávou detekované gravitační vlny možná nepocházejí od nově vytvořené černé díry, ale z gravastaru, exotického objektu z temné energie, obklopené Bose-Einsteinovým kondenzátem.

Elon Musk sní o Marsu. A jeho sen se už nejspíš brzy splní. Společnost SpaceX vyrazí na Mars v roce 2018 (nebo o něco později) a podle všeho to je v jejich možnostech.

Okolo Marsu v současné době krouží hned několik satelitů, které kromě sbírání vědeckých dat plní další velmi důležitý úkol – poskytují komunikační kanál se Zemí pro ostatní stroje, které buď k Marsu přilétají, nebo se už nacházejí na jeho povrchu. NASA v rámci příprav na pilotované mise k Marsu oznámila plány na novou družici, která by mohla někdy po roce 2020 posílit marsovskou flotilu a asistovat při dalších misích.

Splašené hvězdy (hypervelocity stars) už nejsou až tak výjimečné. Ale splašená dvojhvězda, to je jiná káva. Astrofyzici z ní mají těžkou hlavu.

V historii kosmonautiky najdeme hned několik momentů, které s trochou nadsázky zaváněly začátkem hvězdných válek – třeba když americká sonda Deep Impact bombardovala svým projektilem kometu 9P/Tempel, nebo když vozítko Curiosity na Marsu začalo kolem sebe střílet laserovým dělem. Postupně se ale zvyšuje kalibr.

Budou tomu téměř čtyři roky od doby, kdy jsem sledoval první malý a nesmělý skok Grasshopperu na testovacím stanovišti. Byla sobota 21. září roku 2012 a SpaceX tehdy začala testovat motorické přistání prvního stupně rakety.

Nečekaný objev obrovské černé díry o váze 17 miliard Sluncí v běžném koutu vesmíru mění pohled na tyto vesmírné objekty. Jak běžné mohou veleobrovské černé díry být?

O firmě Bigelow Aerospace je v těchto dnech hodně slyšet. není se co divit – u stanice ISS právě kotví soukromá loď Dragon, která sem před pár dny dopravila kromě jiného i experimentální nafukovací modul BEAM, který se už 16. dubna připojí ke stanici na modul Tranquility. Plány firmy Bigelow tím ale nekončí.

Americká sonda Cassini byla na cestu k planetě Saturn vyslána s jasným cílem – posbírat co nejvíce informací o nejfotogeničtější planetě naší soustavy i o jejím bohatém systému měsíců.

V jedné velké oblasti vesmíru směřují všechny výtrysky supermasivních černých děr stejným směrem. A to by neměly. Máme tu vzrušující vesmírnou záhadu.

Nikoliv osobně, ale vyšlou tam „oplatkové sondy“ wafersaty o váze několika gramů. Ve Sluneční soustavě už jsme se pachtili dost, takže s lasery a nanotechnologiemi projektu Breakthrough Starshot směle ke hvězdám!

Jak se zdá, nežijeme v tak nudném kousku vesmíru, jak jsme si mysleli. Vypovídá o tom radioizotop železo-60. Věřili byste, že v okruhu pár set světelných let nedávno vybuchlo několik supernov?

O některých sondách se píší články velmi často, protože produkují zajímavé fotky, ale je potřeba si uvědomit, že flotila kosmických sond v sobě ukrývá i tiché pracanty. Řeč je o vesmírných sondách a dalekohledech, které dlouhé roky pilně sbírají cenná vědecká data a přitom se o nich tolik nepíše.

Bylo by to pěkné, to bezesporu, ale šance nejsou příliš veliké. Je otázkou, jestli velká vymírání na naší planetě vůbec jsou cyklická?

Podle analýzy magnetických polí na povrchu 100 tisíc hvězd to nelze úplně vyloučit. Extrémní erupce zažehují i hvězdy velmi podobné Slunci.

Rozložení emisí gama záření v našem galaktickém jádru odpovídá představám o anihilující temné hmotě. Blíží se průlom ve výzkumu temných tajemství?

Analýza pozorování kvasarů odhalila nejdivočejší větry ve vesmíru, jaké jsme kdy pozorovali v ultrafialové oblasti. Je to hurikán asi tak kategorie 77.

Nová práce založená na orbitálním vývoji Saturnových měsíců naznačuje, že by jeho vnitřní měsíce Mimas, Enceladus, Tethys, Dione a Rhea mohly být i pouhých 100 milionů let staré. Jaká zjištění k tomuto závěru autory dovedla a jaká kosmická kataklyzmata mohla z astronomického hlediska velmi nedávné akreci měsíců předcházet?

Copak nám to v nitru Galaxie urychluje částice kosmického záření na šílené energie v řádu petaelektronvoltů? V podezření je stará dobrá supermasivní černá díra, detaily ale zatím neznáme.

Chce to soustředěné úsilí řady teleskopů a příznivé uspořádání dvojice nestejně velkých supermasivních černých děr. U kvasaru OJ287 se to povedlo.

Když temný satelit splyne s trpasličí galaxií, tak v ní rozpoutá horečnatou tvorbu nových hvězd. A podle toho by bylo možné temné satelity kolem trpasličích galaxií vystopovat. Alespoň podle simulací.

Otázky okolo připravované čínské orbitální stanice Tiangong-2 se dočkaly odpovědí. Alespoň některé.

Záření galaxie GN-z11 k nám letělo 13,4 miliardy let. Kde se vlastně vzala relativně velká a hodně jasná galaxie ve vesmíru, kterému bylo teprve 400 milionů let? To je záhada.

Zachycení série rychlých rádiových záblesků z jednoho místa, spolu s určením zdroje jiného rychlého rádiového záblesku v eliptické galaxii a následným zpochybněním jeho katastrofického původu uvedlo vědu o rychlých rádiových záblescích do stavu bublajícího tvůrčího chaosu.

NASA o tom vážně uvažuje. Pracují na laserovém photonickém pohonu DEEP IN, který by mohl zkrátit cestu stokilové sondy k Rudé planetě na 3 dny. Nakolik je to ale reálné?

Pokud by se naplnily pesimistické odhady doby, po které přijde Velké roztržení vesmíru kvůli působení temné energie, tak to bude překvapivě brzo. Optimistické odhady ale zase sahají až do nekonečna.

Skvostná simulace kusu vesmíru Illustris prozrazuje, že výtrysky hmoty ze supermasivních černých děr nejspíš plynou do nezměrných vesmírných prázdnot, voidů. Tam by se pak měla skrývat nemalá část normální hmoty vesmíru.

Masivní dvojhvězda Gamma Velorum, kde na sebe navzájem srší intenzivní hvězdné větry blízkých hvězdných obrů, je zdrojem intenzivního gama záření.

Podle simulací na kosmologickém superpočítači COSMOS mají velmi úzké černé prstence ve vícerozměrném prostoru sklony tvořit nahé singularity, které se protiví principu kosmické cenzury.

Neexistují žádné méně důležité mise – všechny posouvají naše poznání vpřed. Ale všichni fanoušci kosmonautiky moc dobře vědí, že některé mise jsou zkrátka a dobře důležitější, sledovanější a přelomovější. Při pohledu do budoucnosti se těšíme hlavně na Webbův teleskop, ale kosmonautika nespí a připravuje další zajímavé projekty. Jedním z těch, které jsou již mnoho let ostře sledovány a vyhlíženy, je projekt odběru vzorků hornin z Marsu a jejich doprava na Zemi, projekt, který se označuje zkratkou MSR neboli Mars Sample Return.

Radioteleskop australské observatoře Parkes pozoroval doposud neviděné galaxie, které jsou před našimi zraky skryté za centrem Mléčné dráhy.

Ve snímcích sondy New Horizons se objevily kupy ledu o průměru pár kilometrů, které plují v moři zmrzlého dusíku.

Stane se to za 30 milionů let, žádná velká tragédie to ale podle všeho nebude. Oblak Smithové nejspíš pochází z Mléčné dráhy, a zase se do ní vrátí. Přitom vznikne pěkná řádka nových hvězd.

Kvasary, bouřlivě aktivní supermasivní černé díry, se během pár let nejen vypnou, ale také zapnou. Co jsou vlastně zač?

Není to ještě jisté, stopy jsou ale prý slibné. Dvacetkrát dál než Neptun od Slunce možná obíhá velká planeta o hmotnosti deseti Zemí.

Dnešní množství stále neznámé temné hmoty ve vesmíru se mohlo vytvořit díky sekundární inflací, která by se odehrála pár zlomků sekundy po Velkém třesku.

Hypernova všech hypernov ASASSN-15lh explodovala tak jasně, že přezářila 57 galaxií typu Mléčná dráha najednou. A astronomové nevědí, jak je to mohlo stát.

Japonští astronomové vystopovali velikou černou díru v oblaku CO-0.40-0.22, ve vzdálenosti pouhých 200 světelných let od supermasivní černé díry Mléčné dráhy.

Kolem supermasivní černé díry by mohla obíhat terestrická planeta, kde by fungoval život podobný pozemskému. Výpočty interdisciplinárního týmu fyziků z Olomouce a Opavy potvrzují možnost existence bizarních obyvatelných světů představených ve filmu Interstellar.

Společnost Planetary Resources se spojila s 3D Systems a společnými silami na veletrhu CES veřejně vytiskli 3D objekt z úlomku velikého kovového meteoritu Campo del Cielo.

Nad napínavý příběhem kvasaru SDSS J1011+5442 nezůstalo jediné oko astrofyzika suché. Nezměrnému galaktickému motoru podle všeho došlo palivo.

Jak se zdá, cizí civilizace hledáme špatně. Co kdybychom se podívali do kulových hvězdokup, v nichž by to civilizace měly příjemně blízko k sousedním planetárním systémům?

Komety máme spojené se symbolem svátků vánoc, radosti a zvěstováním mudrcům, že Mesiáš je již na světě. Z článku v nejnovějším čísle časopisu vydávaném Královskou astronomickou společností ve Velké Británii ale vyplývá, že jsou pro život na Zemi spíše hrozbou a to mnohem větší, než jsme si kdy byli ochotni připustit.

A pokud shluk hvězd Lamost 1 snad nebyl kulovou hvězdokupou, tak je to pozůstatek trpasličí galaxie, která skončila ve spárech Mléčné dráhy.

Vyhrají WIMPy, axiony, MACHO objekty, Kaluzovy-Kleinovy částice, gravitina, nebo něco jiného? Hon na temnou hmotu pokračuje i v roce 2016.

Pozemní gamaobservatoř v Arizoně zachytila gama výkřik blazaru PKS 1441+25, ze vzdálenosti 7,6 miliard světelných let.

Poletují nám v periferii Sluneční soustavy velká tělesa? Anebo to byl jenom náhodný šum v talířích radioteleskopů chilské soustavy ALMA?

Softwarový simulátor relativistické optiky LSDCode+ vás zve na virtuální procházku do okolí černoděrového horizontu.

Ať supermasivní černé díry dělají co chtějí, za běžných okolností se prý nedostanou nad hmotu 50 miliard Sluncí. Když se gigantiční jedlíci odříznou od mezihvězdného plynu, tak je s jejich růstem v podstatě konec.

V SETI z toho usuzují, že se tím pádem hroutí hypotéza o megakonstrukci cizí civilizace u této planety. Jaký smysl ale má hledat alieny tímto stylem?