Usilovné hledání je u konce. Astronomové po heroickém úsilí konečně objevili pulsar v těsné blízkosti naší supermasivní černé díry. Není sice úplně ideální, ale i tak ho můžeme využít ke studiu bizarních vlastností samotného srdce Galaxie.

Rozdíly mezi naměřenou topografií terénu a hodnotami gravitace zamotaly vědcům spolupracujícím na misi Cassini hlavu.

Tým Univerzity ve Strathclyde vytipoval 12 asteroidů, které by mělo být snadné dostrkat na oběžné dráhy kolem Lagrangeových bodů L1 a L2. Nejsou to bůhvíjací obři, ale nějak začít musíme.

Astrofyzik Christof Wetterich z Heidelbergu navrhuje, že za pozorovaným rudým posuvem nestojí rozpínání vesmíru, ale postupné zvyšování hmotnosti částic v důsledku působení skalárního kosmonového pole. Jeho teorie je ovšem zřejmě netestovatelná.

Snímky impozantního výtrysku z jádra galaxie M87 získané během 13 let a poskládané do videosekvence odhalují jeho přízračné pohyby. Jako by si gigantická černá díra roztáčela spirálu slinky o délce 5 tisíc světelných let.

Koho by nelákalo přiložit oko ke klíčové dírce a podívat se, co se děje na druhé straně dveří. Jeden takový pohled může odhalit spoustu tajemství, která před námi ostatní úzkostlivě skrývají. Jenže co když chceme pozorovat území cizího státu? Pak přijdou na řadu tajné satelity, ty americké patřící do rodiny Key Hole, tedy přeloženo do češtiny klíčová dírka.

Každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o pilotovaný kosmický program, se musel nutně setkat na první pohled s jednoduchými otázkami, které však při bližším zkoumání vůbec nejsou tak triviální, jak se může zdát.

Blížící se přepólování magnetického pole Slunce je pravidelným jevem, který obvykle neprovázejí žádné katastrofy. Zatím ale nevíme, proč k němu vlastně zhruba každých 11 let dochází.

Dlouhý gama záblesk GRB 130606A osvětlil mateřskou, pro současné přístroje neviditelnou galaxii, vzdálenou 12,7 miliard světelných let. Analýza jeho dosvitu potvrdila, že ve hmotě dotyčné galaxie byla oproti Sluneční soustavě pouze jedna desetina těžších prvků.

Velká pleistocénní zvířata zřejmě hrála roli hlavních distributorů živin od vodních toků dál do krajiny. Po jejich vymření se v Amazonii živiny hromadí v zaplavovaných územích.

V datech z Very Large Telescope odhalili dva horké a na helium bohaté podtrpaslíky s extrémním obsahem olova. V jejich atmosférách je zřejmě vrstva hustých mračen z rozžhavené olověné páry.

Největší planeta naší Sluneční soustavy – Jupiter disponuje pestrým světem těles, které ho obíhají. Čtyři největší odhalil svým vlastnoručně zkonstruovaným dalekohledem Galileo Galilei. Ganymed a Callisto připomínají trochu planetu Merkur. Io je prozměnu svět plný intenzivní vulkanické činnosti způsobené převážně slapovými silami Jupiteru. I Europa se od prvních dvou jmenovaných měsíců liší. Její povrch tvoří jedna velká ledová krusta, na mnoha místech rozpraskaná, s minimem impaktních kráterů.

Podle nových snímků zařízení VIMS sondy Cassini souvisí intenzita tryskání vody na Enceladu se vzdáleností měsíce od Saturnu. Gravitace plynného obra zřejmě reguluje velikosti otvorů v tygřích pruzích, kudy voda na Enceladu tryská.

Silnější než nova, ale slabší než supernova. Takové jsou kilonovy, hvězdné exploze doprovázející srážku neutronových hvězd. Právě pozorovali první takovou s Hubbleovým vesmírným dalekohledem.

Nedávná data sondy Planck potvrzují inflaci ranného vesmíru a zároveň ponechávají prostor pro alternativní modely inflace, které by vysvětlily pozorované anomálie v reliktním záření.

Smlouva o společném projektu stavby a financování Třicetimetrového dalekohledu (TMT) dostala finální podobu, rozhodující účastníci dokument podepsali. Hlavní finanční zátěž ponese Gordon and Betty Moore Foundation. Podílet se budou Kanda, Čína, Indie i Japonsko a stavět se začne v dubnu 2014. První snímky mají začít padat už za devět let!

Evropské ATV a japonské HTV jsou automatické kosmické kosmické lodě pro zásobování Mezinárodní kosmické stanice. Jejich koncept je velmi podobný a podobný bývá i konec jednotlivých misí. Obě lodi nedisponují tepelným štítem, takže po vstupu do atmosféry se rozpadnou a shoří. Ovšem nikoliv kompletně. Část jejich trosek dopadne do Tichého oceánu. Součástí některých misí ovšem byla i zařízení, která byla speciálně navržena, aby průlet atmosférou přežila a zmapovala žhavý konec obou typů lodí.

Platí-li simulace týmu německého Institutu Alberta Einsteina, tak se nejmohutnější magnetická pole známého vesmíru vytvářejí magnetohydrodynamickými procesy při zhroucení hypermasivních neutronových hvězd.

Inženýři NASA vyrobili a naostro otestovali 3D součástky raketových motorů. Výsledky jsou impozantní a 3D tisk nejspíš čeká v NASA hvězdná budoucnost.

„Už dlho predpokladáme, že severné nížiny na Marse sú vlastne vyschnuté dno veľkého oceánu, ale dosiaľ sme nenašli dymiacu zbraň“, povedal Mike Lamb, asistent profesora na Caltechu, ktorý je spoluautorom výskumu. „Napriek tomu, že k dôkazu existencie starobylého marsovského oceánu máme ešte ďaleko, toto je dosiaľ najpresvedčivejší argument“, vyhlásil Roman DiBiase, hlavný autor objavu.

Bude v budoucnu možné uskutečnění mezihvězdných letů? Je možné vyřešit problémy s obrovskými vzdálenostmi mezi hvězdami? Jaké zdroje energie k tomu lze využít? Lze zajistit životní podmínky pro tyto lety? To všechno jsou otázky, které každého napadnou zvláště po návštěvě nejnovějšího filmu zasazeného do prostředí cyklu Star Trek. Pokusme se alespoň nad některými z nich zamyslet.

Už je to tak, dny ruského modulu Pirs na Mezinárodní vesmírné stanici jsou sečteny. Na Zemi se už připravuje jeho „kat“.

Naše Sluneční soustava si za sebou při své cestě Mléčnou dráhou táhne chvost vysokoenergetických částic, silně připomínající ohon komety. Jeho tvar a povaha je výsledkem interakce částic vyvrhovaných Sluncem s částicemi mezihvězdného prostoru, ke které dochází na samé hranici Sluneční soustavy.

Pozorování dosvitu blízkého gama záblesku GRB 130603B vystopovalo zlato, které zřejmě vzniklo při srážce hvězd, poněkud ale jiných, než je naše Slunce. Zatímco jejich průměr je jen 10 až 20 km, hustota je tak vysoká, že látka se chová jako degenerovaný neutronový plyn.

Mohutná soustava radioteleskopů ALMA v poušti Atakama pozorovala chladné molekulární mračno SDC 335.579-0.272, v jehož útrobách se rodí obr o velikosti více než 100 Sluncí. Jeho život bude krátký, ale o to oslnivější.

Ne, titulek opravdu nepřehání. Včera nechybělo mnoho a výstup do volného kosmu mohl skončit tragicky.

Nová raketa pre Európu

Sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) měla být jakýmsi předvojem návratu Američanů na Měsíc. Jejím hlavním úkolem bylo vytvořit podrobnou mapu Měsíce, zjistit, zda na něm je voda a další suroviny, které by co nejvíce pomohly snížit množství nákladu pro budoucí lunární základnu, jenž by se musel vozit ze Země. Dalším úkolem bylo zkoumat radiaci na Měsíci, její množství a povahu ovlivněnou například i topografií terénu. To vše mělo sloužit k výběru míst pro přistání lidských posádek a zbudování stálé lunární základny.

Hubbleův vesmír dalekohled poprvé potvrdil barvu exoplanety, která je kupodivu blankytně modrá. Plynný obr, rozpálený na 1000 stupňů Celsia, na němž prší sklo, ale rozhodně dvojčetem Země není.

Výkonné evropské superpočítače CURIE a SuperMUC umožnily detailně a ve třech rozměrech simulovat procesy v nitru bortící se hvězdy.

Není to vyloučené, tedy pokud platí modifikovaná Newtonova dynamika (MOND). Nasvědčují tomu nové výpočty pohybu v Místní skupině galaxií.

Při zběžném pohledu na dnešní kosmonauty v porovnání se starými fotografiemi a záznamy, by se mohlo zdát, že se na poli vývoje kosmických skafandrů od 80. let minulého století nic moc neděje. Ano, dlouhou dobu to byla docela pravda. Ale nyní...

91% – Přesně takovou úspěšností se mohla chlubit nejsilnější ruská raketa současnosti – Proton ve verzi M. Včera ve 4:38 SELČ ale dostala tahle poměrně spolehlivá raketa pořádně na frak. Jen pár sekund po startu ztratila stabilitu a v ohnivé vývrtce se zřítila nedaleko startovní rampy.

Nové analýzy atmosféry starodávných hvězd odhalily, že proces Nukleosyntézy Velkého třesku vlastně nemá s lithiem problém. Letitá záhada je zřejmě sprovozena ze světa.

Nová data HARPS odhalila u slavného červeného trpaslíka ještě mnohem početnější planetární systém, než jsme původně mysleli. Hned tři kamenné planety v obyvatelné zóně, tak to je parádní úlovek.

Když se setkáme s infekcí, jak dopadneme záleží na výkonnosti imunitního systému. Důležitou roli v něm hrají bílé krvinky označované jako T-lymfocyty. Jsou to malí generálové, kteří rozkazují služebně mladším a proto na jejich zdravém úsudku hodně záleží. Bohužel jim pobyt v kosmu zrovna nesvědčí. Proč a co by se s tím mohlo dát dělat, má zjistit výzkum probíhající na ISS.

Kvantová mechanika připouští červí díry a možná s jejich pomocí vyřeší paradox ohnivé zdi černých děr. Z astronauta padajícího do černé díry by tedy asi přece jenom byla nudle a ne škvarek.

Dlouhodobý a systematický výzkum Venuše přináší své další ovoce.

Přestože mezi odborníky stále ještě existuje intenzivní odboj vůči konceptu mnohovesmíru, poslední dobou se začínají objevovat hlasy, že vlastně řeší kritické problémy fyziky od nepatrných částic až po hluboký vesmír. Prosadí se nakonec představa, že žijeme ve výstřední bublině mnohovesmíru?

Vysokoenergetické záření černých děr (prozatím) objasnila nová studie NASA.

Hezký dárek nám dal astrofyzik Brent Tully ke svým 70. narozeninám. Na konferenci ve Francii jeho tým předvedl zatím nejpřesnější dynamický trojrozměrný obraz vesmíru se všemi galaxiemi.

V prachoplynovém disku systému Oph IRS 48 existuje oblast, kde se shromažďuje větší prach a slepuje se tu do větších těles. Nalezli jsme klíčový prvek mechanismu vzniku planet z drobných zrnek prachu.

Další lander NASA k dobývání planet a měsíců bez atmosféry.

Nesmírně náročné porovnání infračerveného a rentgenového pozadí vesmíru ukazuje, že v mladém vesmíru byly černé díry nesmírně činorodé. Jejich energie z jedné pětiny přispěla k dnes pozorovanému infračervenému pozadí vesmíru.

Ionizující záření. V době, kdy se začínají objevovat spekulace o letu lidské posádky na Mars, se jím vědci zabývají stále důkladněji.

Kickstarterová kampaň ARKYD: A Space Telescope for Everyone společnosti Planetary Resources nabízí možnost přispět na vypuštění malé orbitální observatoře a získat tím 30 minut pozorovacího času zvolené části vesmíru. Prozatím si nevedou špatně.

Proč ne. Rentgenové signály milisekundových pulsarů vypadají slibně. Pokud se odvážíme dál do vesmíru, budeme potřebovat solidní autonomní navigaci, nezávislou na pozemských přístrojích.

Nehmotné inteligentní entity, samovolně vznikající z chaosu během stárnutí vesmíru, postupně přečíslí bytosti s těly. Anebo to tak nebude? Odpověď se možná ukrývá v hlubinách multivesmíru teorie strun.

Biologická kosmická laboratoř Bion-M se po měsíčním pobytu na oběžné dráze vrátila na Zem.

Pro budoucí výzkum Měsíce bude NASA potřebovat levně a efektivně dopravovat materiál či vědecké vybavení na poměrně přesně zvolená místa povrchu našeho trabanta. Ať už se jedná o zásobování lunární základny, podporu lidských výprav, různé automatické vědecké expedice nebo vyhledávání zdrojů vhodných k těžbě. Ke všem těmto účelům může posloužit nově vyvíjený autonomní lander Morpheus.