Vesmírná observatoř IXPE (Imaging X-ray Polarimetry Explorer) dokáže jako jediná z dnešních observatoří měřit polarizované rentgenové záření. Astrofyzici toho využili k rozluštění letité záhady původu rentgenového záření v extrémním prostředí výtrysku supermasivní černé díry.

Zhruba před dvěma měsíci Honza slíbil, že pro Osla napíše sérii článků o hledání života na Marsu. Bohužel s kolegyní Yeon Joo Lee z Koreje objevili, že kapalina tvořící mraky Venuše je nejspíše černá, takže všechen čas, kdy nepracuje na hledání života na Marsu, tráví teď s Venuší. Měl ale v Česku přednášku, na níž rádi odkazujeme. Protože jde o jeho poznatky a myšlenky, je zde uveden jako autor článku.

Mimořádný gama výtrysk magnetaru SGR 1806–20 z roku 2004 nasměroval vědce k tomu, že extrémní události na magnetarech představují další typ míst, kde probíhá r – proces, zodpovědný za výrobu velmi těžkých prvků ve vesmíru. Jeden takový výtrysk upeče tolik atomů těžkých prvků, že to odpovídá třetině Země.

Čínská kosmonautika zažívá bezprecedentní rozmach na všech frontách – od plně funkční orbitální stanice Tchien-kung a ambiciózních plánů na přistání na Měsíci před rokem 2030, přes explozivní růst komerčního sektoru až po tajemný vojenský kosmoplán a budování cislunární infrastruktury. Rudý drak v kosmu už není jen pozorovatelem, ale aktivně utváří pravidla hry a jeho komplexní strategie si zaslouží pozornost.

Na základě změn sluneční aktivity a společné synchronizace orbit TNO objektů (Batygin a Brown 2016) se s největší pravděpodobností ukazuje, že na periferii naší Sluneční soustavy se nachází jedna planeta o hmotnosti větší než Země – planeta Nine (Planet IX) (Kalenda a kol. 2018). Pro určení aktuální polohy planety Nine nepostačují údaje o její možné orbitě, protože rozsah možných poloh je velice široký, téměř polovina orbity (Reimann 2017).

Hvězdy se obvykle rodí v temných molekulárních mračnech, která bývá obtížné vystopovat. Vědci poprvé využili přímou detekci dalekého ultrafialového záření molekulárního vodíku, kterou provedl vesmírný spektrograf FIMS-SPEAR a vystopovali doposud neznámé relativně blízké mračno Éós, pojmenované po řecké bohyni úsvitu a červánků.

Kde končí Sluneční soustava? Jednoduchá otázka, ale odpověď je překvapivě složitá. Není to totiž jedna čára ve vesmíru, ale spíše několik hranic definovaných různými fyzikálními jevy – od dosahu slunečního větru (heliosféra) po gravitační nadvládu Slunce sahající až k Oortovu oblaku.

Analýza více než dvacet let starých infračervených snímků z misí IRAS a AKARI odhalila objekt pohybující se způsobem odpovídajícím hypotetické planetě Devět. Tento jediný nadějný kandidát, který prošel přísným výběrem, nyní čeká na potvrzení své dráhy pomocí dalších pozorování moderními dalekohledy.

Mezihvězdné lety, jako je odvážný plán mise k černé díře pro test relativity, posouvají hranice našeho poznání i technologií. Prozkoumejte s námi vývoj konceptů od gigantických fúzních lodí po flotily nanoplachetnic a odhadovaný dopad budoucí automatizace na uskutečnění těchto vizí.

Budiž neutrony! Tým fyziků Los Alamos National Laboratory, kteří se nebojí extrémů, zkoumal okolnosti vzniku velmi těžkých prvků. Navrhují, že fotohadronické interakce, v nichž vysokoenergetické fotony astrofyzikálních výtrysků rozpustí atomová jádra hvězdného materiálu na nukleony. Zaplaví tím místo činu neutrony, které nastartují tvorbu těžkých prvků.

Když satelitu na orbitě dojde palivo, je konec, i když je jinak v dobrém stavu. Zachránit je mohou servisní satelity MEV, které se připojí k dotyčnému satelitu a nahradí jeho pohon. Není to jednoduché, ale funguje to. Satelity MEV se dostávají do varu a podle všeho mají budoucnost.

Nová studie SETI zkoumá detekovatelnost pozemských technosignatur.

Nově objevená exoplaneta obíhá zákrytovou dvojhvězdu hnědých trpaslíků. To by ještě nebylo tak mimořádné. 2M1510 (AB) b to ale dělá fascinujícím způsobem, když se pohybuje po polární oběžné dráze, která je kolmá na rovinu, v níž kolem sebe obíhají zmínění hnědí trpaslíci. Co asi exoplanety vymyslí příště?

Hubbleova konstanta je stejně důležitá pro osud vesmíru jako problematická. Maďarský výzkumný tým parafrázuje Herakleita z Efesu a tvrdí, že vše se točí. Celý vesmír podle nich rotuje, momentálně rychlostí jedné otáčky za 500 miliard let. Mají-li pravdu, mohli by tím vysvětlit toxické rozpory v Hubbleově konstantě a snad tím vyjasnit osud vesmíru.

Galaxie 2MASX J23453268−0449256 je vážně divná. Její zběsilá supermasivní černá díra chrlí rádiové jety, které měří asi 6 milionů světelných let. Přesto se galaxie, která je jednou z největších spirálních galaxií ve známém vesmíru, nezhroutila a stále se majestátně otáčí v temnotě vesmíru.

V březnu 2025 přistály na Měsíci dva soukromé měsíční moduly Blue Ghost a Athena. Blue Ghost 1 byl extrémně úspěšný a vydržel pracovat dva týdny, tedy od východu po západ Slunce v dané oblasti Měsíce. Přistání Atheny se naopak moc nepovedlo. Podívejme se na výsledky, které se při jejích pobytu na Měsíci podařilo získat.

Nad standardním kosmologickým modelem se stahují mračna. Model, jemuž se láskyplně říká Lambda CDM, má problémy s lambda, tedy s kosmologickou konstantou, co asi není tak konstantní, jak se zdálo. Potvrzuje to nová analýza založená na datech ze tří let pozorování experimentu DESI.

Téma supernov jako mechanismu některých pozemských vymírání se vrací jako bumerang. Tentokrát jde o výzkum založený na analýze počtu OB hvězd v širokém okolí Sluneční soustavy a odhadu četnosti explozí blízkých supernov, které by mohly výrazně ovlivnit život na Zemi.

Odborník na analýzu obrazu a strojové učení prohnal přes algoritmy snímky Webbova dalekohledu z průzkumu JADES. Oproti všem očekáváním se ukázalo, že asi dvě třetiny z 263 zřetelných spirálních galaxií v hlubokém vesmíru rotuje opačně vzhledem k Mléčné dráze. To je od vesmíru dost opovážlivé.

Najdeme temnou hmotu v centru Mléčné dráhy? Dějí se tam divné věci. Převalují se tam mračna ionizovaného vodíku, vidíme tam rentgenovou 511-keV emisní čáru. Podle relativně nové teorie by to mohla vysvětlit sub-GeV temná hmota, kterou tvoří částice o energiích v řádu MeV. Zaprší z tohohle mraku?

Vyvážet konstrukční materiál na oběžnou dráhu je stále nesmírně drahý špás. Co kdybychom ale nechali na orbitě řízeně vyrůst hybridní biomechanické struktury, které vytvoří požadovanou konstrukci? Přesně o tomhle sní americká agentura DARPA, která už provádí přípravy, aby této hodně odvázané myšlence vdechli život.

U Měsíce je na přelomu února a března velmi živo. Vypravily se k němu tři soukromé přistávací moduly. Jedná se o Blue Ghost firmy Firefly Aerospace, Resilience (Harukato-R M2) firmy iSpace a Nova-C (Athena) firmy Intuitive Machines. Dnes 2. března 2025 ráno přistál první z nich, kterým je Blue Ghost, úspěšně na povrchu Měsíce v Moři krizí.

Žijeme na sklonku nové éry letů do vesmíru. Na oběžné dráze Země pomalu, ale jistě dosluhuje doposud největší a nejsložitější kosmický projekt v dějinách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mezinárodní kosmická stanice ISS. Tato unikátní laboratoř nás učí, jak pracovat ve speciálních podmínkách panujících v blízkosti naší planety a to nepřetržitě již 24 let. Největší partneři tohoto projektu: Spojené státy, Rusko, Japonsko, Kanada a ESA řeší, jakým směrem se po éře ISS vydat.

Klasické černé díry, které se objevily v Einsteinových rovnicích, v sobě obsahují singularity, které vědce přivádějí k šílenství. Španělští fyzikové spočítali, že teoreticky mohou existovat černé díry bez singularit. Výzkum je v plném běhu, rovnice se pěkně žhaví a v budoucnu by mohly přinést pozoruhodné objevy.

Pro dosažení i nejbližších hvězd je potřeba zajistit odpovídající pohon. Pokud půjde o raketový motor, je třeba zajistit nejen dostatek energie, ale také hybnosti, která zajišťuje zrychlování kosmické lodi. Let rakety a potřebné parametry popisuje Ciolkovského rovnice. Podívejme se na výzvy spojené s mezihvězdným letem, které nám ukazuje.

Slovutný kosmologický princip praví, že náš vesmír je homogenní a izotropní, čili, jednoduše řečeno, všude stejný. V posledních letech ale kosmologický princip dostává zabrat a objevuje se možnost, že by vesmír mohl být anizotropní. Podle nově navrženého postupu bychom to mohli zjistit analýzou slabého gravitačního čočkování.

Náš vesmír je protkaný kosmickou pavučinou. Je všudypřítomná, ale přesto je nesmírně obtížné ji pozorovat, protože ji tvoří kosmický plyn, který je velice nezřetelný. Převratný úspěch přinesla náročná pozorování soustavy Very Large Telescope se spektrografem MUSE, díky nimž astronomové získali nejvíce detailní snímek kosmické pavučiny.

Na asteroidu Bennu se nacházejí molekuly, z nichž je postaven pozemský život. Nebeské těleso je ale nese v překvapivém složení. Z analýz vzorků získaných misí OSIRIS-REx vyplývá, že se život mohl vyvinout i na jiných místech sluneční soustavy.

Kupy a nadkupy galaxií mohou společně tvořit nezměrné superstruktury, největší známé galaktické struktury vesmíru. Největší z nich je Kipu o hmotnosti asi 200 biliard Sluncí a délce 1,3 miliard světelných let. Pochopení superstruktur je podle všeho zásadní pro porozumění vývoji celého vesmíru.

Fyzici si půjčili kvantový annealer společnosti D-Wave Quantum a s jeho pomocí simulovali chování bublin fázových přechodů při zhroucení falešného vakua, k němuž, pokud čtete tento text, reálně ještě nedošlo. Pokud se falešné vakuum naší reality jednou zhroutí, alespoň budeme mít představu, co se bude dít.

Primordiální černé díry, které by vznikly na počátku vesmíru zhroucením Fermiho koulí nebo ve víru kosmologické inflace, momentálně spíše nejsou mezi žhavými kandidáty na temnou hmotu. Do hry se je snaží vrátit nedávno popsaný kvantový jev, který lstivě vyřazuje ze hry jejich vypařování Hawkingovým zářením.

Standardní model Lambda-CDM sází na chladnou temnou hmotu a konvenční temnou energii. V poslední době ale přibývají problémy, s nimiž se Lambda-CDM nedovede vyrovnat, včetně potíží Sigma-8 tension. Praskliny houstnou a není jasné, jak dlouho ještě Lambda-CDM vydrží. Nejnovější analýzy vládnoucímu modelu nepomohly. Buď děláme závažné systematické chyby anebo míříme k nové fyzice.

Vesmírný teleskop Jamese Webba tentokrát ulovil opravdové monstrum. Mezinárodní tým astronomů v rámci průzkumu oblohy PANORAMIC detekoval galaxii s výraznou spirální strukturou (grand-design spiral galaxy). Vědci ji pokřtili Zhúlóng, po velikém rudém drakovi a božstvu čínské mytologie, který bývá zobrazován s lidskou tváří a hadím tělem.

Hlavní program: Pohledná konjunkce měsíčního srpku s jasnou Venuší 3. ledna a zákryt Saturnu Měsícem 4. ledna! Obojí v podvečer. Bonus: Meteorické rojení Kvadrantid večer 3. 1. K tomu po celý leden dobrá viditelnost Jupiteru a Marsu, pro fajnšmekry ozbrojené nějakou optikou taky Uranu a Neptunu.

Vědci vystopovali v datech Optical Gravitational Lensing Experiment (OGLE) celkem 29 objektů doposud neznámého typu v Magellanových oblacích, zřejmě těsných dvojhvězd bílého trpaslíka a podobra, které vytvářejí erupce asi tisíckrát slabší než typické novy. Pojmenovali je milinovy.

Novozélandský fyzik David Wiltshire v roce 2007 navrhl „časoslednou kosmologii“ (Timescale cosmology), která vysvětluje pozorované zrychlování rozpínání vesmíru bez nutnosti zavádění temné energie, jako přelud vyplývající z nehomogenní povahy vesmíru, kde čas plyne různě rychle v prostředích s různou hustotou hmoty.

Když virtuální teleskop Event Horizon Telescope pořizoval slavný snímek supermasivní černé díry galaxie M87, současně probíhala rozsáhlá série pozorování této černé díry na mnoha vlnových délkách. Šťastnou souhrou okolností při tom došlo k intenzivní erupci gama záření, na němž si vědci smlsli.

Máme se bát našeho Slunce? Nová analýza dat teleskopu Kepler z let 2009 až 2013, která zahrnula 56 450 hvězd velmi podobných Slunci, dospěla k jasnému závěru. Žlutí trpaslíci si rádi občas pořádně prásknou. Zdá se, že frekvence supererupcí je na těchto hvězdách mnohem vyšší, než jsme si doposud mysleli.

Antropický princip nepřestává dráždit. Jak je možné, že žijeme ve vesmíru, v němž můžeme žít? Nemanja Kaloper s Alexanderem Westphalem k jinak čistě filozofickému a poněkud bezcílnému mudrování přihodili test antropického principu v souvislosti s pátráním po temné hmotě. Vše záleží na tom, jestli najdeme nebo nenajdeme ultralehké axiony. Jasno by mohlo být docela brzy.

Kosmologové dnes koketují s představou, že kosmická inflace proběhla těsně před Velkým třeskem. Tým University of Texas vv Austinu vytvořil model WIFI (Warm Inflation via ultraviolet Freeze-In), podle něhož během takové inflace vznikla temná hmota dnešního vesmíru. V tomto modelu jde o horkou inflaci, která zahrnuje záření.

Původci rychlých rádiových záblesků by mohly být magnetary, velmi extrémní pozůstatky zaniklých masivních hvězd, které svírají nesmírně silná magnetická pole. Konkrétní mechanismus vzniku záblesků ale ještě není známý. Mohl by to být hluk po dopadu mezihvězdných těles na magnetary?

V amerických laboratořích Oak Ridge National Laboratory ještě zcela nedávno nejvýkonnější superpočítač světa Frontier prolomil hranici exakapacitních simulací vesmíru. Astrofyzici mohli poprvé udělat kosmologickou hydrodynamickou simulaci, které představuje zhruba tolik vesmíru, kolik zabírají průzkumy oblohy velkými dalekohledy.

Co když Velký třesk nebyl jeden? Podle radikální hypotézy, se po uplynutí pár pozemských měsíců po Velkém třesku odehrál ještě jeden, Temný Velký třesk. Kromě temné hmoty by se v něm zrodily i specifické gravitační vlny, které bychom s trochou štěstí mohli detekovat a konečně tím odkrýt temnou hmotu.

Webbův dalekohled vystopoval supermasivní černou díru LID-568 ve vesmíru starém asi 1,5 miliardy let. Je to sice lehká supermasivní černá díra s hmotou „pouze“ asi 7,2 milionů Sluncí, ale hmotu požírá tak intenzivně, že u toho mnohonásobně překračuje Eddingtonův limit.

Který astronom by nechtěl ochočenou gravitační čočku, se kterou by bylo možné pozorovat úžasné detaily v okolním vesmíru? Není ani nutné udělat umělou černou díru. Stačí doletět do místa vzdáleného 550 AU a udělat gravitační čočku ze Slunce. Upgradovaný iontový pohon by to mohl dokázat.

Nejvíce extrémní hvězdná porodnice v našem sousedství, která obsahuje nejvíce hmotné známé hvězdy, je ještě zajímavější, než se zdálo. Od svého vzniku před asi 1,8 miliony let odpálila dvě salvy masivních hvězd. Celkem jich je 55, řítí se rychlostí nad 100 000 km/h a v kosmicky dohledné době vybuchnou jako supernovy.

Nadkupa galaxií Laniakea, které jsme součástí, zřejmě náleží k Shapleyho koncentraci galaxií. Celou tuto gigantickou kosmickou strukturu gravitačně svazuje Shapleyho atraktor, nesmírná koncentrace hmoty, jejíž gravitační vliv je ještě silnější než v případě legendárního Velkého atraktoru.

Jenom upozornění, aby případným zájemcům o podívání neulítla, protože bez dalekohledu bude příležitost jen několik dní, možná do konce týdne, těžko říct. Teda pokud bude počasí milostivo.

Najdeme vytoužený důkaz existence primordiálních černých děr v dutých planetkách či měsících? Anebo v nanotunelech vyhlodaných maličkými černými dírami v běžném materiálu kolem nás? Podle dvojice fyziků je to dobrá šance, jak tyto přízračné astrofyzikální objekty objevit.

Černé díry, jak si je obvykle představujeme, strádají nechvalně známým Informačním paradoxem černých děr a mají v útrobách singularitu, která vyjadřuje matematické zoufalství. Izraelský fyzik Ramy Brustein a jeho kolegové navrhují, že černé díry jsou vlastně zamrzlé hvězdy, bizarní kvantové objekty, které jsou sice černým dírám velmi podobné, ale nemají horizont událostí ani singularitu.