Bílý trpaslík ZTF J1901+1458 hýří superlativy. Je velký asi jako Měsíc a přitom váží o třetinu víc než Slunce. Jeho magnetické pole je miliardkrát silnější než v případě Slunce. Rotuje tak rychle, že se otočí za 7 minut. Aby toho nebylo málo, tenhle trpaslík by se mohl zhroutit do neutronové hvězdy

V lednu 2020, deset dní po sobě, gravitační observatoře poprvé (a po druhé) detekovaly gravitační vlny, které rozbouřil extrémní gurmánský zážitek – zhltnutí neutronové hvězdy černou dírou. Něco takového jsme doposud spolehlivě nepozorovali. Pro gravitační astronomy je to další historický úspěch.

Kvalit Milrem Robotics si povšimla Evropská kosmická agentura ESA. Udělila jim kontrakt na vývoj navigační inteligence roverů, které by měly v dohledné době zkoumat Měsíc a další cizí světy. Milrem Robotics zužitkují zkušenosti s vývojem robotů pro pozemská bojiště. Průzkum vesmíru a pozemské bitvy mají leccos společného.

Pokud tvoří temnou hmotu částice, které interagují mezi sebou, tak by to mohlo objasnit vznik supermasivních černých děr v mladém vesmíru. V takovém případě by se hala temné hmoty mohla hroutit do poměrně masivních zárodků supermasivních černých děr, které by pak nenasytně rostly.

Již v nejbližších letech by se po dlouhé době měli lidé opět vypravit mimo ochranná křídla zemského magnetického pole do vzdáleného vesmíru. Budou tak daleko více vystaveni kosmickému záření a radiaci. Intenzivně se tak pracuje na metodách, jak je chránit. Podívejme se, co víme o radiačních podmínkách ve vesmírném prostoru, na Měsíci i na Marsu. A jak můžeme zajistit ochranu kosmonautů v těchto místech.

V galaxii J1243+0100 se před 13,1 miliardami let rozpoutala divoká a běsnící bouře. Supermasivní černá díra v srdci této galaxie vypálila hmotu rychlostí 500 kilometrů za sekundu a tenhle mohutný vichr se prohnal galaxií. Je to nejstarší bouře tohoto druhu, jakou jsme zatím pozorovali.

Vesmírem se proplétá nezměrná kosmická pavučina, na které jsou jako světlušky nalepené galaxie. Detailní analýzy pohybu velkého množství galaxií prozradily, že vlákna téhle pavučiny majestátně rotují kolem podélné osy. Zatím nevíme, jaký fyzikální mechanismus s nimi kroutí na škále mnoha milionů světelných let.

„Co tohle sakra je?“ Astronomové jsou rozpačití, tím nejpříjemnějším možným způsobem, z obra VVV-WIT-08, vzdáleného asi 25 tisíc světelných let. V průběhu roku 2012 se naprosto šíleným způsobem ztmavil. Na pár měsíců se prakticky vymazal z oblohy. Pak se zase rozsvítil a my tu máme záhadu, která si nezadá s Tabbyinou hvězdou. Obra zřejmě cloní gigantický objekt, možná neprůhledný disk hmoty neznámého původu, který kolem něj obíhá v poměrně velké vzdálenosti.

V prvních okamžicích měla hmota ve vesmíru podobu extrémního kvark-gluonového plazmatu. Nový výzkum potvrzuje, že tato substance není podobná plynu, jak se původně myslelo, ale spíše kapalině. Z analýz rovněž vyplývá, že kvark-gluonové plazma v průběhu času mění tvar, čímž se liší od jiných forem hmoty.

Předchozí sobotu ráno přistál na Marsu čínský vesmírný modul, který dopravil na povrch této planety další vozítko. Tuto sobotu ráno sjelo vozítko na povrch Marsu. Čína je tak druhým státem, kterému se to podařilo. Její vozítka už delší dobu pracují na Měsíci a nyní se podobné chystá k průzkumu Marsu. Čínská sonda je součástí letošní flotily tří pozemských vyslanců u Marsu. Podívejme se, jak to s výzkumem této planety v současnosti vypadá.

Namísto supermasivní černé díry by v útrobách Mléčné dráhy mohlo dřímat exotičtější monstrum. Možná tam Mléčná dráha má chuchvalec temné hmoty, který tvoří darkina, fermiony o energii 56 keV. Podle tvůrců nové hypotézy tomu nasvědčují analýzy chování objektů na orbitě kolem centrálního objektu Mléčné dráhy.

Hvězdy obvykle vznikají velmi pomalu a velmi daleko. Přesto si jejich zrození můžeme osahat, díky důmyslným simulacím vzniku hvězd. Nejvíce realistická a detailní je nová simulace STARFORGE, která dokáže simulovat třeba celé molekulární mračno, v němž se rodí jedna hvězda za druhou.

I kapitáni vesmírných lodí potřebují navigátory a navigační systém. V posledních letech se intenzivně testuje možnost využití pulsarů pro účely vesmírné navigace. V minulém roce byly publikovány podrobnosti o testování této metody pomocí systému SEXTANT spolupracujícím s rentgenovým teleskopem na družici NICER.

Gravitační praky supermasivních černých děr, buď splývajících, nebo i single, zřejmě občas odpalují z center galaxií hvězdy relativistickou rychlostí. A když se takové relativistické hvězdy srazí v blízkosti veliké supermasivní černé díry, tak by z toho měla být nejvíce energetická exploze ve vesmíru.

Ve vesmíru schází antihmota. Alespoň nám to tak připadá. Možně je ale kolem nás více antihmoty, než si myslíme. Francouzští astronomové vystopovali 14 objektů v Mléčné dráze, které jsou zdroji gama záření a zároveň jsou kandidáty na antihvězdy. Je sice pravděpodobnější, že jde o gama zářiče z normální hmoty, jako jsou pulsary nebo černé díry, ale určitě stojí za to je pořádně prozkoumat.

Podstatou připravované sci-fi technologie je ionizace okolního materiálu, rozdělení ionizovaných částic a jejich sběr. Výpravy by si takto na objektech Sluneční soustavy mohly zajišťovat vodu a jiné suroviny. Není to jediný projekt z fantaskního soudku. Finanční podporu agentura přiklepla i vrtné soupravě, která jednou snad zdolá vzdálenost 1,5 km k podpovrchovému ložisku kapalné vody na Marsu. Jiní vědci chtějí transformovat asteroidy na zemědělskou půdu.

Nejhustější jaderná hmota se vyskytuje uvnitř neutronových hvězd. Její hustota násobně přesahuje hustotu normální jaderné hmoty. Zkoumání neutronových hvězd ve formě pulsarů tak může být velmi cenným zdrojem informací o vlastnostech jaderné hmoty v extrémních podmínkách. Nové výsledky nyní přinesl rentgenový teleskop NICER na vesmírné stanici ISS.

Před dvěma dny se objevila zpráva o nové gigantické erupci Proximy Centauri, nezvedené sousedky našeho Slunce. Pro hvězdu samotnou je to jen další všední den. Pro případné obyvatele její planety hodně špatná zpráva.

Deformovaný červený obr prozradil přítomnost blízké a velmi malé černé díry v souhvězdí Jednorožce. Tento neviditelný Jednorožec je vzdálený asi 1 500 světelných let a jeho hmota odpovídá zhruba 3 Sluncím. Černá díra této velikosti se ovšem vzpěčuje našim teoriím, takže to ještě bude mít následky.

Asi tak tucet známých pulsarů umí dělat obří rádiové pulsy, které jsou mnohonásobně silnější, než běžný cvrkot takového pulsaru. Mechanismus tohoto jevu stále není známý, ale díky detailním pozorováním Krabího pulsaru víme, jak zhruba silné tyto mohutné rádiové výkřiky jsou.

Ve vesmírném oceánu potkáváme neuvěřitelné věci. Rádioví fénixové jsou sice legendární, ale zároveň skuteční. Najednou se zjeví, mohou mít velikost milion světelných let, blyští se ve velmi úzkém rádiovém spektru a pak zase zmizí, jako kdyby nikdy neexistovali. Zůstane vám jen mrazení na zátylku, prostě jako setkání s přízrakem.

Asi tak před 430 tisíci let přiletěl nad Antarktidu pořádný meteorit. Vybuchl ještě ve vzduchu a zdevastoval široké okolí v Zemi královny Maud. Kdyby tam tehdy někdo byl, jistě by zíral. Událost na Tungusce z roku 1908 byla proti tomu jenom taková zábavná patálie. Podobné události nejspíš podceňujeme, měli bychom jim věnovat větší pozornost.

Krátké gama záblesky jsou zřejmě výkřiky vyděšených neutronových hvězd, které se divoce srazí a splynou, čímž se odpálí jako kilonova. Když takový výkřik proletí gravitační čočkou, tak můžeme ulovit něco zajímavého. Teď v sítích astrofyziků uvízla černá díra střední velikosti, o hmotnosti asi 55 tisíc Sluncí. Právě po takových stále marně pátráme.

Ve vzdálenosti 153 světelných let pozorujeme otevřenou hvězdokupu Hyády. Postupně se rozpadá, ale před časem jí něco dalo pořádně zabrat. Zřejmě se střetla se s objektem o hmotnosti asi 10 milionů Sluncí, jehož gravitace hvězdokupu potrhala. Problém je, že v dané oblasti nic takového není vidět. Prý by to mohlo být prastaré subhalo temné hmoty, které se toulá Galaxií. Doufejme, že nikoliv naším směrem.

Pod Afrikou a pod Pacifikem se nalézají obrovské a přízračné masy superchocholů. Jsou to anomálie hornin s vysokou hustotou, které geology vábí a děsí zároveň. Podle (staro)nové hypotézy to jsou kusy rozervané protoplanety Theia, která se před miliardami let srazila s protoZemí a vytvořila tím Měsíc.

Příběh slavného snímku supermasivní černé díry galaxie M87 stále pokračuje. Tým virtuálního Teleskopu horizontu událostí získal novou verzi tohoto snímku, tentokrát v polarizovaném světle. Tento snímek přitom umožňuje analyzovat mohutná magnetická pole v bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry.

Kde se vzal mezihvězdný návštěvník ʻOumuamua? Podle nové hypotézy ho na cestu odpálila kosmická srážka, ke které došlo asi před půl miliardou let, na exoplanetě či trpasličí exoplanetě podobné Plutu. Ze své rodné soustavy se za tu dobu ʻOumuamua dostal až k nám. Škoda, že jsme ho neměli možnost prozkoumat zblízka. Snad příště.

Stále nevíme, kde se vzaly supermasivní černé díry ve velmi mladém vesmíru. Podle našich stávajících teorií by neměly dost času ani „potravy“. Co kdyby ale zárodky supermasivních černých děr vznikly v ultimátních explozích supernov, odpálených prvotními megahvězdami s hmotou desítek tisíc Sluncí? Pokud ano, vesmírný teleskop Jamese Webba by je mohl vystopovat.

Supermasivní černá díra většinou sedí na zadku a požírá hmotu. Astronomové ale nedávno přistihli jednu takovou supermasivní černou díru, jak se řítí galaxií J0437+2456, rychlostí asi 49 kilometrů za sekundu. Důvody nejsou jasné. Vědci se do této záhady určitě zakousnou a už ji nepustí. Komu by se nelíbilo monstrum na výletě?

Zdá se, že existují supernovy typu Ia, které se protiví přísným fyzikálním pravidlům. Tyto exploze by měly být všechny stejné, ale vzácně se stává, že jsou o něco slabší. Podle nového výzkumu by to mohli být single bílí trpaslíci, které zažehne jaderná štěpná exploze nepatrných vloček uranu. Jako když malá jiskřička odpálí ohromný sud s prachem.

Černé díry neustále provokují svými singularitami a paradoxy. Fyzici se brání méně či více exotickými hypotézami o objektech, kterým říkáme černé díry. Podle nové studie by to mohly být temné hvězdy s Planckovým jádrem, extrémní, ale bez singularity a bez horizontu událostí. Mainstream to ovšem rozhodně není.

Analýza radioaktivního izotopu niobu-92, na základě složení meteoritů původem z planetky Vesta, prozrazuje, že vnitřní část Sluneční soustavy tvoří materiál pocházející z dávné supernovy typu Ia, zatímco vnější část vznikla z materiálu rozptýleného supernovou odpálené zhroucenou masivní hvězdou.

Je až k neuvěření, že se astrofyzici věnují parazitologii. Ale proč ne, ve vesmíru je možné úplně všechno. Podle nové studie amerických astrofyziků by temnou hmotu mohla přinejmenším z části tvořit populace malých endoparazitických černých děr, které pozvolna vyžírají zevnitř neutronové hvězdy.

Černou díru Cygnus X-1 zná každý. Jak se ale ukazuje, rozhodně to neznamená, že by tahle soustava rentgenové dvojhvězdy byla nudná. Podle nového výzkumu je tahle černá díra dvakrát těžší než jsme si mysleli a také je podstatně dál, asi o 1000 světelných let. Také rotuje rychlostí blízkou rychlosti světla, což je rekord mezi známými černými dírami.

V pondělí 22. února krátce po 20.00 hodině našeho času zveřejnila NASA video přistání na Marsu.

Observatoř IceCube na jižním pólu detekovala vysokoenergetické neutrino, jehož původ badatelé vystopovali do oblasti, kde ve stejnou dobu došlo k roztrhání a pozření hvězdy supermasivní černou dírou v centru cizí galaxie. Konkrétní mechanismus zatím není známý. Podobné události by ale mohly být významným zdrojem vysokoenergetických neutrin ve vesmíru.

Kosmologická inflace je jednou z největších záhad soudobé kosmologie. Odehrála se velmi dávno a vesmír se od té doby velice změnil. Japonští astrofyzici nasadili na výzkum inflace nejvýkonnější astrofyzikální superpočítač světa ATERUI II. Simuloval 4 000 vesmírů a posloužil analýze původního rozložení hmoty ve vesmíru.

Perseverance je součástí plánované mise Mars 2020 americké agentury NASA. Jeho vynesení do vesmíru provedla raketa Atlas V 541. Mise začala 30. července loňského roku na Floridě (Mys Canaveral). Rover má na sobě několik kamer. Během přistání se přenáší jen nekvalitní obraz kvůli omezenému datovému toku, později v hollywoodské kvalitě. Zpoždění radiového signálu z Marsu na Zem je 11 minut a 22 sekund, takže jde o "přímý přenos s ručením omezeným".

Temnou hmotu jsme už hledali leckde. Zatím marně. Co to zkusit v páté dimenzi pětirozměrného časoprostoru v modelu Randall–Sundrum? Podle nového výzkumu by fenomén temné hmoty mohly alespoň z části vytvářet fermiony, které pronikají do páté dimenze a tam vytvářejí fermionickou temnou hmotu.

Během února doletí k Marsu tři pozemští vyslanci. Čínská sestava Tchien-wen-1 a sonda Al Amal Spojených arabských emirátů se už usadily na oběžné dráze okolo této planety. Posledním, který se k Marsu teprve blíží, je americké vozítko Preservance. Tato silná sestava by mohla naše znalosti o této planetě dramaticky posunout.

V nadcházejících letech je v plánu návrat lidí na Měsíc. Chce se o to pokusit agentura NASA v rámci programu Artemis. Stejný cíl si klade i Čína. Spojené státy ovšem slibují víc, než jen krátké návštěvy na povrchu. V úmyslu mají začít budovat zázemí budoucí lunární základny.

Pokud v čerstvém vesmíru bouřila skalární pole, tak se na nich mohly tvořit monstrózně energetické vlny, kvazičástice oscilony. Jejich zběsilým vlněním mohly vzniknout gravitační vlny, které by oscilony přežily. Dodnes se mohou vlnit vesmírem. Pokročilé gravitační observatoře, jako je LISA nebo BBO, by je mohly objevit.

Bez ohlednou temnou hmotu a energii, ve vesmíru stále schází i běžná hmota. Nemůžeme ji najít tradičními metodami pozorování. Astronomové ale vymýšlejí důmyslné triky, s nimiž by ji mohli objevit. Jako dobrý trik se ukázalo sledování blikání vzdálených rádiových zdrojů, jejichž záření prochází obtížně odhalitelnou studenou hmotou.

Samotná černá díra samozřejmě nezáří. Ale GRS 1915+105 v souhvězdí Orla je rentgenová dvojhvězda, která funguje jako mikrokvasar a zalévá vesmír rentgenovým zářením. V létě 2018 záře soustavy GRS 1915+105 zhasla. Zřejmě ji něco cloní. Stále ale není jasné, co by to mohlo být.

Fatima Ebrahimi z laboratoří PPPL si všimla, že když v tokamaku vznikají magnetické bubliny zvané plazmoidy – díky mechanismu magnetické rekonexe, který bývá k vidění na Slunci při erupcích – tak tyto plazmoidy sviští překvapivou rychlostí. Nakonec vymyslela pohon pro kosmické lodě, který právě plazmoidy využívá.

Vysvětlovat hydrataci Měsíce jen slunečním větrem, se dostalo do problémů. Vědci přicházejí s vodotečí 380 tisíc kilometrů dlouhou, hlavní úlohu v ní hraje vítr zemský.

Astrofyzici využili služeb vysokohorské gama observatoře HAWC v Mexiku a vystopovali zdroj nejsilnějšího kosmického záření v Mléčné dráze. Jenomže to nedává smysl. Na daném místě není nic divokého, obludného ani nebezpečného. Je tam jenom úplně nudné molekulární mračno. Pokud nejde o nějaký omyl, tak je to mrazivá záhada.

Neobvyklá tlupa Sedmi statečných neutronových hvězd neobvykle září v oblasti vysokoenergetického rentgenového záření. Podle superpočítačových simulací by původcem tohoto neobvyklého jevu mohly být axiony, hypotetičtí kandidáti na temnou hmotu.

Jeden kilogram hybridníhio aerogelu, tvořeného polymery a MOFy, ve vlhkém vzduchu vyčaruje 17 litrů pitné vody za den. Prostě ho jen stačí někam položit, aby jím protékal vzduch. Podobná zařízení by mohla přispět k řešení chronických problémů s pitnou vodou.

Radioteleskopy soustavy MeerKAT vystopovaly dvě slabě rádiově zářící ale jinak zcela obrovité rádiové galaxie, které jsou na obloze navzájem velmi blízko. Do každé z nich by se na délku vešlo asi tak 62 Mléčných drah. Jsou to doslova galaktičtí behemoti.