Lidské tělo je jako dílko slepé náhody jakžtakž vhodné k životu na Zemi, ale v okolním vesmíru příliš neobstojí. Budeme mít odvahu vylepšit astronauty a vesmírné kolonisty novými součástkami?

Hubble nasnímal neuvěřitelnou spirálu rodící se planetární mlhoviny ve dvojhvězdě LL Pegasi. Hvězdný společník umírající hvězdy míchá vyvrženým materiálem a vytváří tak jeden z nejpozoruhodnějších geometrických tvarů v Mléčné dráze.

Jestli někde ve vesmíru existují inteligentní mimozemšťané, pak také řeší otázky vlivu cyklů magnetické aktivity své hvězdy na jejich planetu. Anebo jsou již dále a vědí to, co lidstvo s entuziasmem začalo zkoumat jenom nedávno – jaké periodicky se opakující změny magnetických polí probíhají na vzdálených „sluncích“ i hvězdách zcela odlišných.

Je neobvyklá jizva na tváři Marsu jménem Orcus Patera nekonformním vulkánem, erodovaným kráterem anebo stopou po neobvykle šikmém zásahu kosmického tělesa?

Atmosféričtí modeláři spojují pokles úrovně ultrafialového záření Slunce s nápadným smrsknutím zemské termosféry. Opět se potvrzuje, že Slunce je významný hráč v pozemských záležitostech.

Mezinárodní tým astronomů odzkoušel novou metodu a pomocí gravitační čočky si posvítil na tajemství temné energie. Co se za touto tajemnou „antigravitační“ sílou skrývá a jak ovlivňuje osud vesmíru je asi tou nejprovokativnější otázkou kosmologie a hledání odpovědi je prioritním úkolem, který si NASA stanovila pro nejbližší desetiletí.

Nové rentgenové a radiové snímky relativně blízké galaxie M87 s velmi aktivním jádrem odhalují epickou kosmickou erupci, která astronomům připomněla pozemské trable s mnohem skromnější islandskou sopkou pod ledovcem Eyjafjallajökull.

Mars je pro exobiology hýčkanou nadějí. Je tím, i z finančního hlediska nejdostupnějším místem pro vytrvalé hledání stop mimozemského života. Již dávno nejde o zelené marťánky s tykadélky, ale o mikroorganizmy. A nemusí být ani živé, stačí i známky jejich dávné existence uchované v kameni.

Nejen obyvatelná zóna s kapalnou vodou, ale přímo zóna fotosyntézy je podle nové studie německých klimatologů potřebná pro vznik složitého mnohobuněčného života. Přesto takových světů mohou být v Mléčné dráze milióny.

Patří sice mezi menší meteoritické „jámy“, ale geologicky mladý věk a zachovalost poutají intenzivní pozornost vědců.

Ohromná díra ve středu galaxie roztrhala trojhvězdu, ze které se stala dvojhvězda a nakonec obří hvězda, řítící se extrémní rychlostí pryč od Mléčné dráhy. Hubbleův orbitální dalekohled se stal svědkem neobvyklého vesmírného dramatu.

Na soupisce hmotného dědictví hvězd podobných Slunci jsou i sférické uhlíkové molekuly.

Nejhmotnější známá hvězda, sídlící v srdci Tarantule, je zatím tou nejzářivější Superstar.

Sonda Cassini pozoruje v Saturnově prstenci F shlukování částic hmoty způsobené gravitačními poruchami, které má na svědomí měsíc Prometheus.

Astronomové ulovili pozoruhodnou gravitační čočku, v níž kvasar vzdálený 1,6 miliardy světelných let čočkuje mnohem vzdálenější galaxii, od které k nám letí světlo 7,5 miliardy let. Jaké to asi bylo v dobách dávno před vznikem Slunce z mezihvězdného prachu a plynu?

aneb “plachta”, která zajišťuje sondě pohon, navigaci i elektrickou energii.

Podle superpočítačových simulací života Mléčné dráhy pocházejí starobylé hvězdy galaktického hala nikoliv z domovské galaxie, ale z trpasličích galaxií, které Mléčná dráha postupně snědla. Zdá se, že žijeme v úspěšném kosmickém predátorovi.

Orbitální observatoř WISE ulovila v infračervené části spektra okouzlující emisní mlhovinu, kterou kolem sebe vyvrhuje veliká zdivočelá Wolf-Rayetova hvězda V385 Carinae. Je 16 tisíc světelných let bezpečnou vzdáleností?

První zprávy týmu otevírajícího kontejner na vzorky meziplanetární sondy Hajabusa v mírně optimistickém tónu hlásí nálezy blíže neurčených částic, které mohou být ze Země, ale i ze zajímavé planetky Itokawa. Co vlastně přivezla Hajabusa z cest hlubokým vesmírem?

Technicky náročný laboratorní experiment potvrdil možnost vzniku komplexních organických látek tholinů přímo v atmosféře Titanu vlivem slunečního záření. Příznivci života na Titanu si tak připsali významný bod k dobru.

Astronomové identifikovali matně zářící objekt, který již není jen částí kolabujícího molekulárního mračna, ale ještě není ani hvězdou.

Podle současných poznatků 96 % vesmíru tvoří tajemná temná energie a temná hmota. Britští astrofyzikové se snaží na otázku „Co to vlastně je?“, odpovědět „Nic!“ Temná podstata vesmíru je podle nich jen temnota v našem neúplném poznání.

UV spektroskop Cosmic Origins Spectrograph na palubě Hubbleho orbitálního dalekohledu přinesl přímé důkazy o kosmickém dramatu ve vzdálenosti 870 světelných let. Dvojče našeho Slunce tu skutečně pojídá velkou žhavou planetu. Za pár miliónů let bude po všem.

Tyto navzájem zdánlivě nesouvisející pojmy spojuje anglický výraz „TRAPPIST“

Německým vědcům se po dvou letech obdivuhodně podrobných měření rozdílů na snímcích z různých dob podařilo zjistit, jak se pohybují mladé hvězdy v jedné z nejimpozantnějších otevřených hvězdokup Mléčné dráhy.

Špína na bělostném sněhu, pohřbená v hloubce čtyř metrů uprostřed pusté Antarktidy, vlastně vůbec není špína, ale velmi zajímavé uhlíkaté mikrometeority, nejspíš nachytané Zemí z ohonu bludných komet.

Astronomové pozorovali zvláštní supernovu. Nezazářila nijak oslnivě a také rychle slábla, ale do svého okolí rozprášila materiál s překvapivě velkým podílem vápníku. Možná jde o nový typ supernov, který vysvětlí množství tohoto, pro pozemský život tak důležitého prvku.

Evropská vesmírná agentura zveřejnila podrobné snímky jednoho z mnohých marťanských kráterů. Vítr v něm maluje stíny jemným tmavým prachem.

Stále hlubší pohled do okolního vesmíru postupně přináší odpovědi na klíčové otázky všehomíra. Analýza bílých trpaslíků z dat projektu Sloan Digital Sky Survey poměrně překvapivě řeší problém četnosti kamenných terestrických planet v naší Galaxii. Jak daleko žije E.T.?

Hvězdokupa R136 v mlhovině Tarantule odpaluje jako hvězdný katapult ohromné žhnoucí hvězdy do okolí. Naštěstí se to celé odehrává v sousedním Velkém Magellanově oblaku.

Infračervené spektrum odraženého slunečního záření odhalilo ledový krunýř a početné organické molekuly na povrchu planetky 24 Themis. Podle všeho je v Hlavním pásu planetek mnohem víc vody, než jsme si mysleli.

Prezident Obama nedávno provedl další salto mortale ve svém názoru na americký kosmický program. Loď Orion přežila rozpočtový masakr a více méně se pokračuje v jejím vývoji. Orion, který je podle mnohých pouze vylepšenou a zvětšenou imitací Apolla, bude hrát podřadnou roli záchranného člunu u Mezinárodní kosmické stanice.

Američtí astronomové analyzovali data tří známých kosmických teleskopů ve snaze porozumět, jak vznikaly kvasary v různých dobách vývoje vesmíru.

Před Marsovským vozítkem, které se po rudé planetě toulá již sedmým rokem, se objevilo kamenité pole a na obzoru je vidět dva krátery.

…posílá z oběžné dráhy nejmladší ze solárních sond - Solar Dynamics Observatory. Již její první snímky vyvolaly nadšení. Ty další ho nenechávají ochladnout.

Děkujeme Ti, Hubble!

Známý sovětský měsíční automatický výzkumný rover Lunochod 1 je na lunárním povrchu zaparkován bezmála 40 let. Jedním z jeho trvalých úkolů bylo nasměrovat k Zemi svůj laserový zpětný reflektor. Celé desetiletí byli vědci přesvědčeni, že se mu to nepodařilo. Jeden z nositelů jména Murphy ale potvrdil typicky nemurphyovské pravidlo "Kdo vytrvale hledá, najde".

O tom jak se vědci snaží v proudící kapalině vytvořit miniaturní kopii záhadného gigantického víru v atmosféře nad severním pólem Saturnu

Americký úřad pro letectví a vesmír (NASA) má před sebou tři poslední mise svých kosmických korábů. Následující starty i přistání budou ve znamení loučení, neboť každý ze tří členů flotily raketoplánů má před sebou splnění posledního úkolu. Vrásky na čele nyní nezpůsobuje lidem v NASA vrtošivé floridské počasí nebo technický problém, ale výzkum kosmického záření.

Nepřekonatelný Hubbleho vesmírný dalekohled odhalil netradiční dvojhvězdu a možná i čtyřhvězdu v nedaleké hvězdné porodnici na pomezí souhvězdí Býka a Vozky. Je průvodcem trpaslíka 2M J044144 divná planeta nebo zakrslý hnědý trpaslík?

Proč stoupající náklad nepotřebuje žádné urychlovací rakety? Jak by bylo lano chráněno proti atmosférickým vlivům a také na případnou kolizi s odpadem pohybujícím se vysokou rychlostí po oběžné dráze Země?

Měsíční krátery se nedávno staly mediálními hvězdami, když v jednom z nich, v kráteru Cabeus v blízkosti jižního lunárního pólu cíleně zhavaroval urychlovací stupeň rakety Centaur a v zápětí i sonda LCROSS, aby pomohly prokázat, že na dně, v trvalé tmě a extremním chladu je po miliardy let zakonzervován i vodní led. Nyní se polární krátery dostávají opět na scénu – podle výsledků vědců z NASA představují elektrický kondenzátor, ve kterém se může kumulovat napětí až několik set voltů.

Nové analýzy dat sondy WMAP potvrzují existenci záhadného temného proudu. Co nutí hmotu našeho vesmíru plynout po ose směřující do souhvězdí Kentaura?

Již přes století astronomové řeší otázku, co každých 27 let na dlouhé měsíce částečně zatemní jasnou hvězdu v souhvězdí Vozky. Právě probíhající zákryt nabídl novou odpověď.

NASA vypustila první sérii fotografií z HiRISE vybraných ve veřejném programu HiWish. Pokud máte zajímavý námět na barevné snímkování povrchu Marsu kamerou s vysokým rozlišením, neváhejte. Třeba právě ten váš povede k průlomu ve výzkumu Marsu.

Mapa povrchových teplot měsíce Mimas pořízená sondou Cassini odhalila krásnou postavičku z dřevních dob počítačových her. Nebo je snad do Mimasu zamrzlá bizarní loď vetřelců?

V nedávných dnech se podařilo najít další meteorit s rodokmenem. Tentokrát to bylo na Slovensku po spolupráci slovenských, maďarských i českých odborníků.

Snímky z Hubbleova teleskopu umožnily mezinárodnímu vědeckému týmu prozkoumat, jak se hmota ve vesmíru v průběhu miliard let postupně shlukovala do velkorozměrových struktur. Realistický model tohoto vývoje odráží urychlování kosmické expanze působením temné energie.

Vědci se přou o sluneční aktivitu v éře globálního oteplování.

Mohutná gravitační čočka a moderní rádiový interferometr umožnily astronomům rozeznat detaily ve výkonné hvězdné líhni v mladém vesmíru.