Pozoruhodná hypotéza Cosmologically coupled black holes (CCBH), která počítá s tím, že černé díry konvertují hmotu zhroucených hvězd na temnou energii, usmiřuje výsledky experimentu DESI, podle nichž ve vesmíru klesá množství hmoty, s neutriny, která mohou tím pádem mít kladnou hmotnost.

Divácky atraktivní soustava gravitační čočky Podkova (Cosmic Horseshoe) zahrnuje gigantickou galaxii LRG 3-757, ve které teď vědci vystopovali ultramasivní černou díru o hmotnosti 36 miliard Sluncí. Je v TOP 10 nejtěžších známých černých děr vesmíru a zřejmě je dokonce vůbec největší.

Curiosity brázdí kráter Gale na Marsu od roku 2012. Mimo jiné tam nachází horniny, které zřejmě vznikly působením dávné vody. Patří mezi ně i „korály,“ které tam Curiosity občas nachází, ale s pozemskými bezobratlými zaručeně nemají nic společného. Průzkum rudé planety pokračuje.

Initiative for Interstellar Studies (i4is) uspořádali extravagantní soutěž o nejlepší design multigenerační mezihvězdné kosmické lodi Project Hyperion Design Competition. Vítězem se stal projekt Chrysalis italského týmu, s 54 kilometrů dlouhou lodí ve tvaru válce pro 1 500 lidí, která by s podporou umělé inteligence dovezla výpravu k exoplanetě Proxima Centauri b.

Webbův dalekohled potvrdil supermasivní černou díru Malé červené tečky CAPERS-LRD-z9 jako oficiálně nejvzdálenější svého druhu. Pozorujeme ji ve vesmíru, kterému bylo pouhých 500 milionů let. Tohle monstrum o velikosti 300 milionů Sluncí muselo vyrůst doopravdy rychle.

Pokud najdeme černou díru do vzdálenosti 20 až 25 světelných let, mohli bychom k ní vyslat miniaturní mezihvězdnou loď, urychlenou na třetinu rychlosti světla gigantickým pozemním laserem. Za sto let bychom mohli získat data z blízkosti černé díry a s nimi pak třeba zbořit fyziku. Směle ke hvězdám!

Webb hleděl do mladičkého vesmíru a našel tam spoustu Malých červených teček, které se zřejmě vymykají tomu, co zatím o vesmíru víme. Podle extravagantní hypotézy Deveshe Nandala a Avi Loeba jde o supermasivní hvězdy z nejstarší populace vesmíru, které by měly mít nulovou metalicitu a hmotnost milionů Sluncí.

Nový radikální model prvních okamžiků po Velkém třesku nepotřebuje k vysvětlení nafouknutí vesmíru kosmologickou inflací žádné inflační pole nebo částice. Podle nich za to mohly fluktuace kvantového vakua, které generovaly gravitační vlny. Model nabízí jasné předpovědi ověřitelné budoucími přístroji, tak se nechme překvapit.

Pokud se Mléčná dráha nachází poblíž centra vesmírné prázdnoty o poloměru asi 1 miliardy světelných let, vyřešilo by to trable s Hubbleovou konstantou. Jak to ale zjistit? Analýza baryonových akustických oscilací, otisků zvukových vln z doby těsně po Velkém třesku ukazuje, že na hypotéze prázdnoty něco je.

Podle dnešního mainstreamu se vesmír rozpíná a bude se rozpínat až kam mysl dohlédne. V poslední době se ale množí pozorování, podle kterých by temná energie mohla být dynamická a rozpínání vesmíru by mohlo mít svůj bod obratu, a to překvapivě brzy. Skončí náš vesmír tam, kde začal?

Pokud tvoří temnou hmotu WIMPy a pokud je do sebe nasávají hnědí trpaslíci, mohli bychom v místech s vysokou koncentrací temné hmoty, třeba ve středu Galaxie, přistihnout takto vzniklé temné trpaslíky. Měli by se prozradit přítomností lihia-7. Schválně, jestli Webbův dalekohled najde něco takového.

Robotický systém ATLAS (Asteroid Terrestrial-impact Last Alert System), který detekuje malé vesmírné objekty, objevil už třetího známého mezihvězdného návštěvníka. 3I/ATLAS, zřejmě kometa, se řítí rychlostí asi 58 km/s po dráze s nejvyšší excentricitou, s jakou jsme se doposud setkali.

Pro efektivní a bezpečné využívání jaderných reaktorů ve vesmíru je nezbytné pochopit, jak dlouhodobě odolávají drsným podmínkám vesmírného prostoru. Pro ověření vlivu dlouhého pobytu reaktoru v tomto prostředí se dá využít studium vysloužilých reaktorů na oběžné dráze okolo Země. Na takový výzkum je zaměřen projekt CubeSatu REXIS s výraznou českou stopou.

Rychlé rádiové záblesky (FRB) jsou sice stále velmi záhadné, ale současně také mohou pěkně posloužit jako sondy do velmi vzdáleného vesmíru. Analýza 60 FRB přinesla potvrzení podstaty chybějící běžné hmoty vesmíru nebo přinejmenším její podstatné části. Je to mezigalaktické médium, nesmírně řídký plyn, který vyplňuje vlákna kosmické pavučiny.

Experiment ANITA je soustava přístrojů, které se přízračně vznášejí s balony vysoko nad Antarktidou. Měl by detekovat rádiové vlny generované částicemi kosmického záření, ale naladil podivné, anomální vlny, které jako by procházejí planetou, ale přitom to nejsou neutrina. Nefalšovaná (skoro) letní záhada!

Hluboko v souhvězdí Velryby se tyčí Kosmický Himálaj, seskupení celkem 11 kvasarů v prostoru, kde by podle obvyklého výskytu těchto monstrózních vesmírných objektů měl být jen jediný. Podle vědců je to záhada a taky příležitost. Kosmický Himálaj je vlastně unikátní laboratoř pro výzkum galaxií, kvasarů a intergalaktického média.

Exploze ENTů (extreme nuclear transient), které září mnoho dní, jsou mnohem energetičtější a mnohem, mnohem vzácnější než běžné supernovy. Když mohutná supermasivní černá díra postupně pohltí mohutnou hvězdu, nejméně třikrát hmotnější než Slunce, tak to vážně stojí za to.

Nová pozorování naznačují, že nejen Hubblova konstanta, ale také kosmologická konstanta, nejsou ve skutečnosti konstantami. Zejména nedávné analýzy dat ze spektrometru DESI silně naznačují, že se kosmologická konstanta Λ v průběhu rozpínání našeho vesmíru mění. Je proto velmi pravděpodobné, že brzy dojde k revizi stávajícího jednoduchého kosmologického ΛCDM modelu.

Astrobiologové říkají, že Saturnův Enceladus nejspíš alespoň teoreticky splňuje podmínky, které by umožnily výskyt organismů pozemského typu. Máme v podstatě dvě možnosti. Můžeme tam pátrat po původních organismech, v podstatě navěky, protože stále bude zbývat nějaká lokalita nebo metoda, co jsme ještě nezkusili. Anebo tam pošleme pozemské organismy a budeme sledovat, co se stane.

Program Starship společnosti SpaceX, ten velký sen Elona Muska o kolonizaci Marsu a revoluci v kosmické dopravě, se nachází v bodě, kde se potlesk nad technickou smělostí mísí s nervózním pokašláváním nad sérií velkolepých explozí a protahujícím se vývojem.

V roce 12350 před naším letopočtem se Slunce rozlítilo a odpálilo extrémní sluneční bouři. Byla děsivá a překonala všechno, o čem máme záznamy, buď historické anebo v podobě izotopů, které nacházíme v pravěkém dřevě nebo třeba ledu. Je to špatná zpráva pro odhady možných škod, jaké by taková událost, až k ní zase dojde, mohla způsobit.

Trio vědců nizozemské Radboud Universiteit spočítalo, že vypařování Hawkingovým zářením se netýká jen černých děr. Podle nich se tímto způsobem vypařují i jiné objekty s gravitačním polem. Nejdéle by ve vesmíru měli vydržet bílí trpaslíci, kteří se vypaří za 10 na sedmdesátou osmou let. Pak cvrkot ve vesmíru ustane nadobro, pokud platí model rozpínání donekonečna.

Jsme ve vesmíru sami? Fermiho paradox – rozpor mezi vysokou pravděpodobností existence mimozemských civilizací a absencí důkazů o nich – trápí vědce i laiky už desítky let. Nová studie se pokouší tento paradox kvantifikovat pomocí dat z projektů SETI. Jaká je šance, že jsme nějaký signál už měli zachytit, a co to vypovídá o počtu a životnosti potenciálních kosmických sousedů?

Vesmírná observatoř IXPE (Imaging X-ray Polarimetry Explorer) dokáže jako jediná z dnešních observatoří měřit polarizované rentgenové záření. Astrofyzici toho využili k rozluštění letité záhady původu rentgenového záření v extrémním prostředí výtrysku supermasivní černé díry.

Zhruba před dvěma měsíci Honza slíbil, že pro Osla napíše sérii článků o hledání života na Marsu. Bohužel s kolegyní Yeon Joo Lee z Koreje objevili, že kapalina tvořící mraky Venuše je nejspíše černá, takže všechen čas, kdy nepracuje na hledání života na Marsu, tráví teď s Venuší. Měl ale v Česku přednášku, na níž rádi odkazujeme. Protože jde o jeho poznatky a myšlenky, je zde uveden jako autor článku.

Mimořádný gama výtrysk magnetaru SGR 1806–20 z roku 2004 nasměroval vědce k tomu, že extrémní události na magnetarech představují další typ míst, kde probíhá r – proces, zodpovědný za výrobu velmi těžkých prvků ve vesmíru. Jeden takový výtrysk upeče tolik atomů těžkých prvků, že to odpovídá třetině Země.

Čínská kosmonautika zažívá bezprecedentní rozmach na všech frontách – od plně funkční orbitální stanice Tchien-kung a ambiciózních plánů na přistání na Měsíci před rokem 2030, přes explozivní růst komerčního sektoru až po tajemný vojenský kosmoplán a budování cislunární infrastruktury. Rudý drak v kosmu už není jen pozorovatelem, ale aktivně utváří pravidla hry a jeho komplexní strategie si zaslouží pozornost.

Na základě změn sluneční aktivity a společné synchronizace orbit TNO objektů (Batygin a Brown 2016) se s největší pravděpodobností ukazuje, že na periferii naší Sluneční soustavy se nachází jedna planeta o hmotnosti větší než Země – planeta Nine (Planet IX) (Kalenda a kol. 2018). Pro určení aktuální polohy planety Nine nepostačují údaje o její možné orbitě, protože rozsah možných poloh je velice široký, téměř polovina orbity (Reimann 2017).

Hvězdy se obvykle rodí v temných molekulárních mračnech, která bývá obtížné vystopovat. Vědci poprvé využili přímou detekci dalekého ultrafialového záření molekulárního vodíku, kterou provedl vesmírný spektrograf FIMS-SPEAR a vystopovali doposud neznámé relativně blízké mračno Éós, pojmenované po řecké bohyni úsvitu a červánků.

Kde končí Sluneční soustava? Jednoduchá otázka, ale odpověď je překvapivě složitá. Není to totiž jedna čára ve vesmíru, ale spíše několik hranic definovaných různými fyzikálními jevy – od dosahu slunečního větru (heliosféra) po gravitační nadvládu Slunce sahající až k Oortovu oblaku.

Analýza více než dvacet let starých infračervených snímků z misí IRAS a AKARI odhalila objekt pohybující se způsobem odpovídajícím hypotetické planetě Devět. Tento jediný nadějný kandidát, který prošel přísným výběrem, nyní čeká na potvrzení své dráhy pomocí dalších pozorování moderními dalekohledy.

Mezihvězdné lety, jako je odvážný plán mise k černé díře pro test relativity, posouvají hranice našeho poznání i technologií. Prozkoumejte s námi vývoj konceptů od gigantických fúzních lodí po flotily nanoplachetnic a odhadovaný dopad budoucí automatizace na uskutečnění těchto vizí.

Budiž neutrony! Tým fyziků Los Alamos National Laboratory, kteří se nebojí extrémů, zkoumal okolnosti vzniku velmi těžkých prvků. Navrhují, že fotohadronické interakce, v nichž vysokoenergetické fotony astrofyzikálních výtrysků rozpustí atomová jádra hvězdného materiálu na nukleony. Zaplaví tím místo činu neutrony, které nastartují tvorbu těžkých prvků.

Když satelitu na orbitě dojde palivo, je konec, i když je jinak v dobrém stavu. Zachránit je mohou servisní satelity MEV, které se připojí k dotyčnému satelitu a nahradí jeho pohon. Není to jednoduché, ale funguje to. Satelity MEV se dostávají do varu a podle všeho mají budoucnost.

Nová studie SETI zkoumá detekovatelnost pozemských technosignatur.

Nově objevená exoplaneta obíhá zákrytovou dvojhvězdu hnědých trpaslíků. To by ještě nebylo tak mimořádné. 2M1510 (AB) b to ale dělá fascinujícím způsobem, když se pohybuje po polární oběžné dráze, která je kolmá na rovinu, v níž kolem sebe obíhají zmínění hnědí trpaslíci. Co asi exoplanety vymyslí příště?

Hubbleova konstanta je stejně důležitá pro osud vesmíru jako problematická. Maďarský výzkumný tým parafrázuje Herakleita z Efesu a tvrdí, že vše se točí. Celý vesmír podle nich rotuje, momentálně rychlostí jedné otáčky za 500 miliard let. Mají-li pravdu, mohli by tím vysvětlit toxické rozpory v Hubbleově konstantě a snad tím vyjasnit osud vesmíru.

Galaxie 2MASX J23453268−0449256 je vážně divná. Její zběsilá supermasivní černá díra chrlí rádiové jety, které měří asi 6 milionů světelných let. Přesto se galaxie, která je jednou z největších spirálních galaxií ve známém vesmíru, nezhroutila a stále se majestátně otáčí v temnotě vesmíru.

V březnu 2025 přistály na Měsíci dva soukromé měsíční moduly Blue Ghost a Athena. Blue Ghost 1 byl extrémně úspěšný a vydržel pracovat dva týdny, tedy od východu po západ Slunce v dané oblasti Měsíce. Přistání Atheny se naopak moc nepovedlo. Podívejme se na výsledky, které se při jejích pobytu na Měsíci podařilo získat.

Nad standardním kosmologickým modelem se stahují mračna. Model, jemuž se láskyplně říká Lambda CDM, má problémy s lambda, tedy s kosmologickou konstantou, co asi není tak konstantní, jak se zdálo. Potvrzuje to nová analýza založená na datech ze tří let pozorování experimentu DESI.

Téma supernov jako mechanismu některých pozemských vymírání se vrací jako bumerang. Tentokrát jde o výzkum založený na analýze počtu OB hvězd v širokém okolí Sluneční soustavy a odhadu četnosti explozí blízkých supernov, které by mohly výrazně ovlivnit život na Zemi.

Odborník na analýzu obrazu a strojové učení prohnal přes algoritmy snímky Webbova dalekohledu z průzkumu JADES. Oproti všem očekáváním se ukázalo, že asi dvě třetiny z 263 zřetelných spirálních galaxií v hlubokém vesmíru rotuje opačně vzhledem k Mléčné dráze. To je od vesmíru dost opovážlivé.

Najdeme temnou hmotu v centru Mléčné dráhy? Dějí se tam divné věci. Převalují se tam mračna ionizovaného vodíku, vidíme tam rentgenovou 511-keV emisní čáru. Podle relativně nové teorie by to mohla vysvětlit sub-GeV temná hmota, kterou tvoří částice o energiích v řádu MeV. Zaprší z tohohle mraku?

Vyvážet konstrukční materiál na oběžnou dráhu je stále nesmírně drahý špás. Co kdybychom ale nechali na orbitě řízeně vyrůst hybridní biomechanické struktury, které vytvoří požadovanou konstrukci? Přesně o tomhle sní americká agentura DARPA, která už provádí přípravy, aby této hodně odvázané myšlence vdechli život.

U Měsíce je na přelomu února a března velmi živo. Vypravily se k němu tři soukromé přistávací moduly. Jedná se o Blue Ghost firmy Firefly Aerospace, Resilience (Harukato-R M2) firmy iSpace a Nova-C (Athena) firmy Intuitive Machines. Dnes 2. března 2025 ráno přistál první z nich, kterým je Blue Ghost, úspěšně na povrchu Měsíce v Moři krizí.

Žijeme na sklonku nové éry letů do vesmíru. Na oběžné dráze Země pomalu, ale jistě dosluhuje doposud největší a nejsložitější kosmický projekt v dějinách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mezinárodní kosmická stanice ISS. Tato unikátní laboratoř nás učí, jak pracovat ve speciálních podmínkách panujících v blízkosti naší planety a to nepřetržitě již 24 let. Největší partneři tohoto projektu: Spojené státy, Rusko, Japonsko, Kanada a ESA řeší, jakým směrem se po éře ISS vydat.

Klasické černé díry, které se objevily v Einsteinových rovnicích, v sobě obsahují singularity, které vědce přivádějí k šílenství. Španělští fyzikové spočítali, že teoreticky mohou existovat černé díry bez singularit. Výzkum je v plném běhu, rovnice se pěkně žhaví a v budoucnu by mohly přinést pozoruhodné objevy.

Pro dosažení i nejbližších hvězd je potřeba zajistit odpovídající pohon. Pokud půjde o raketový motor, je třeba zajistit nejen dostatek energie, ale také hybnosti, která zajišťuje zrychlování kosmické lodi. Let rakety a potřebné parametry popisuje Ciolkovského rovnice. Podívejme se na výzvy spojené s mezihvězdným letem, které nám ukazuje.

Slovutný kosmologický princip praví, že náš vesmír je homogenní a izotropní, čili, jednoduše řečeno, všude stejný. V posledních letech ale kosmologický princip dostává zabrat a objevuje se možnost, že by vesmír mohl být anizotropní. Podle nově navrženého postupu bychom to mohli zjistit analýzou slabého gravitačního čočkování.

Náš vesmír je protkaný kosmickou pavučinou. Je všudypřítomná, ale přesto je nesmírně obtížné ji pozorovat, protože ji tvoří kosmický plyn, který je velice nezřetelný. Převratný úspěch přinesla náročná pozorování soustavy Very Large Telescope se spektrografem MUSE, díky nimž astronomové získali nejvíce detailní snímek kosmické pavučiny.