Vědci dokázali na přechodnou dobu zprůhlednit kůži laboratorním myším. Stačilo k tomu žluté potravinářské barvivo. Ale varují: „Nezkoušejte to na sobě!“

Na Cornell University nechali srůst mycelium hlívy máčkové s elektronikou, aby mohlo řídit pozoruhodné biohybridní roboty. Zatím si jen tak vykračuje, ale tvůrci pozoruhodné technologie věří v budoucí uplatnění této technologie v zemědělství nebo třeba ve výzkumu vesmíru. Kdo by to do skromných hlív řekl?

Predátory vybavila příroda důmyslnými loveckými strategiemi. Málokterá se však vyrovná lovecké technice, kterou asijský pavouk Araneus terminalis loví světlušky Abscondita ventricosus.

Když před 66 miliony let dopadla u dnešního Yucatánu planetka a ukončila křídu i celé druhohory, některé linie tehdejších organismů to přežily a následně zažily explozi diverzity. Jejich genomy dnes představují cenné svědectví o tehdejších apokalyptických časech. Ptáci jsou výtečným příkladem.

Toxický bičíkovec Prymnesium parvum umí při přemnožení vytvořit „vodní květy,“ kterými masově tráví ryby. Padouchem je v tomto případě bizarně složitý hemolytický fykotoxin prymnesin, jehož chemický název byste nikdy nechtěli vyslovovat. Bičíkovcům ho vyrábí dvojice superproteinů PKZILLA-1 a 2, z nichž ten větší budí hrůzu 1 250 nanometry a 4 730 kilodaltony.

Čínští odborníci postavili rozhraní MetaBOC pro komunikaci mezi biopočítačem s mozkovým organoidem a klasickou elektronikou, které pohání umělá inteligence. Uplatní se především v robotice a pomůže učit mozkové organoidy pilotovat roboty. Na obzoru se rýsuje organoidní kybernetika.

Přicházejí organoidní čipy. FinalSpark vyvinuli biopočítač s lidskými mozkovými organoidy o velikosti asi poloviny zrnka máku. Zařízení Neuroplatform, které je možné odměňovat dopaminem, je připojené k cloudu a můžete si koupit jeho počítačový čas. Je to úsvit éry brainoware a svět už nikdy nebude jako dřív. Mají mozkové organoidy vědomí? A kdo nemá?

Nevěřili byste, co všechno se vejde do kousíčku mozku o velikosti zrnka máku. 57 tisíc mozkových buněk, 230 milimetrů krevních cév a 150 milionů synapsí. Detailní mapa něčeho takového by jen tak nevznikla bez zapojení výkonné umělé inteligence. Výsledkem je doposud nejrozsáhlejší 3D rekonstrukce struktury lidského mozku.

Ryby se mohou potopit do hloubek kolem osmi kilometrů. Možnosti savců včetně člověka jsou omezenější. Přesto představují ponory do hlubin jeden z nejúžasnějších výkonů, jakých se můžeme stát v živočišné říši svědky.

Výzkum mimozemsky vypadající kokolitky Braarudosphaera bigelowii a jejího tajuplného endosymbionta, sinice UCY-A, přinesl překvapivý objev. Podle všeho jsme svědky probíhajícího zrodu organely pro fixaci dusíku, takzvaného nitroplastu. Budoucí organela už má synchronizovaný růst s hostitelskou buňkou a používá proteiny, které jí buňka vyrábí.

Vlastně nejde tak úplně o červy, ale háďátka. A že si z vysoké radiace nic nedělají, také není přesné. Určitě dělají, jen nevíme, jak si devastační následky záření zvládají tak rychle a správně opravovat.

Člověk má ve zvyku třídit, organizovat a systematizovat i ten největší chaos. Snad to máme v sobě zakódováno, v každé buňce našeho těla. Nová studie tento bonmot potvrzuje a sofistikovaným způsobem popisuje.

Američtí tkáňoví inženýři vyvinuli nový postup 3D tisku mozkové tkáně, kterým lze vytvořit živou, rostoucí a funkční tkáň s propojenými neurony. Je to skvělý a dostupný model pro studium vývoje mozku i mnoha různých neurologických a psychiatrických poruch, nemluvě o testování léků.

Po atlasu nádorových buněk, buněk imunitního systému či nervových buněk se i žloutkový váček dočkal svého atlasu! K čemu takový atlas poslouží? Není to jen „rodinné fotoalbum“ orgánu, na který člověk téměř zapomněl dokonce i ve svém vývoji?

Soužití parazitů s hostiteli je nesmírně zajímavým přírodním jevem. Soudě podle zápletek hororových filmů možná vůbec nejzajímavějším. Zvlášť velký zájem přitahují změny, které paraziti svým hostitelům působí. Zejména manipulace jejich chováním. Často ale není jasné, jestli nejsou tyto změny pouhými vedlejšími důsledky nákazy. To pro dva velmi hojné lidské parazity spolehlivě vyvrátil nový výzkum pražských biologů.

Timorebestie byly přes 30 cm velké příbuzné dnešních ploutvenek v mořích spodního kambria. Jak prozrazují fosilie z lokality Sirius Passet na severu Grónska, šlo o poměrně velké predátory tehdejšího světa, kteří byli blízko vrcholu potravního řetězce. Timorebestie jsou tyranosauři mezi ploutvenkami.

Sršeň je známý druh sociálního hmyzu, který u řady lidí vzbuzuje obavy.

Drahá Haničko, posledně ses mne ptala, jak je možné, že pejsek Filípek nemůže najít v trávě žlutý míček, dokud ho nevyčenichá. Na to se ale musíme podívat zpět do minulosti, když ještě pes nebyl psem, ale vlkem, ještě dříve než jej lidé ochočili. Tehdy záleželo na tom, kde žil, čím se živil a co ho mohlo ulovit. Důležité je i to, v jakou denní dobu byl vzhůru.

Asi nejznámějším případem strategie založené na amputaci části těla jsou ještěrky. Když jim jejich mrštnost a schopnost mizet rychlostí blesku není nic platná, uchylují se život zachraňujícímu manévru - nechají si odtrhnout ocas. Něco podobného popsali v tomto týdnu vědci u zástupkyň z říše hmyzu. Pavoukům podobné mušky své sebepoškozování dovedly k naprosté dokonalosti. Na rozdíl od zmíněných ještěrek nejde o ocas, ale o končetiny. Připravují se o ně samy a zvládají to do půl sekundy.

Pouštní chameleon namibijský nemění barvu ani tak pro maskování, ale kvůli termoregulaci. V horkém dni zesvětlá, během chladné noci ztmavne. Nový materiál TARCC, založený na mikrokapsulích s polyvinylidenfluoridem, dokáže totéž, když s ním jsou natřené střechy nebo třeba zdi domů.

Staré pohádky jsou půvabné příběhy propletené tajemstvím, fantazií i poučením. Taký je i reálný svět kolem nás, plný živých organismů – rostlin, tvorů, tvorečků. Čím jsou pro nás běžnější, všednější, tím méně se o ně zajímáme, natož abychom obdivovali jejich překvapivé vlastnosti či schopnosti. Koho potěší pavouk jakoby levitující ve vzduchu, ve skutečnosti zachycený na vlastním, téměř neviditelném vláknu? Je jemné, pružné, sestaveno z mnoha ještě tenčích bílkovinových fibril, přesto mnohem pevnější než ocelový drátek stejného průřezu. A může být i zářivě zlaté. Alespoň na pohled.

Zombie řízené smrtícími houbami mají krátký život a děsivou smrt. Díky průlomovému výzkumu na Harvardu jsme nahlédli pod pokličku molekulárních mechanismů, jimiž je možné udělat ze sebevědomé mouchy poslušnou nádobu, jejíž jedinou touhou je rozšíření vražedných spor hmyzomorky muší.

Green Deal plány počítají se snižováním chovů hospodářských zvířat a podporou produkce takzvaného kultivovaného masa pěstovaného na vhodných substrátech ve speciálních velkých kultivačních nádobách. Část první – kam směřujeme.

Japonští badatelé připevnili elektrody lakovkám dvoubarvým v lesním podrostu a sledovali, jak si posílají elektrické signály mykorhizními sítěmi. Když zaprší, tak signály mezi plodnicemi sviští jako divé. Kdo by tušil, že se možná budeme zabývat chováním a komunikací hub?

Na fungování oka obratlovců se významně podílí protein IRBP, který zajišťuje transport molekul vnímavých na světlo. Mezi eukaryotními organismy nikdo jiný takový protein nemá. My obratlovci jsme ho zřejmě získali genetickou loupeží při horizontálním přenosu genu. Zločin byl spáchán před 500 miliony let.

Vědci tvrdí, že vedle změny klimatu, automobilismu a znečištění prostředí ohrožuje naše původní druhy obojživelníků a plazů nový nepřítel.

Konektomika, čili mapování a výzkum neurálních spojení, dosáhla doposud největšího úspěchu. 12 let tvrdé práce přineslo kompletní a detailní mapu všech neuronů a neurálních spojení doposud největšího mozku. Jde o larvu oblíbené laboratorní mušky octomilky, jejíž mozek obsahuje 3 016 neuronů, mezi nimiž funguje 548 tisíc neurálních spojení. Kdy se dočkáme mapy mozku laboratorní myši?

Virologové nalíčili dnešní prvoky jako návnadu ve vzorcích permafrostu od řeky Leny a z Kamčatky. Povedlo se jim ulovit celkem 13 nových gigantických DNA virů, kteří představují zástupce rodů Pandoravirus, Cedratvirus, Megavirus, Pacmanvirus a Pithovirus. Číhá v permafrostu apokalypsa?

Běžná půdní bakterie Mycobacterium smegmatis využívá enzym Huc hydrogenázu jako přírodní baterii, která generuje elektřinu díky vodíku v atmosféře. Funguje to i přesto, že molekulární vodík je v atmosféře nesmírně vzácný a jeho koncentrace se pohybuje ve stotisícinách procenta. Výjimečně stabilní a praktický enzym by mohl přivést nový typ energetiky.

Už nějakou dobu víme, že zebry nemají pruhy kvůli predátorům, ale kvůli parazitům. Otravní ovádi jako by neměli zebří vzory rádi. Nadšení zoologové z University of Bristol se to rozhodli prozkoumat a převlékali za tím účelem koně do rozmanitých oblečků. Zjistili, že ovádi vážně nemusejí pruhy, které opticky rozbíjejí siluetu zvířete.

Biotechnologičtí vizionáři Colossal Biosciences plánují splatit dluh lidstva ikonickému holubovi, kterého naši předci bezostyšně snědli. Dronte mauricijský by měl být navrácen z muzea díky editaci genomu zárodků nejbližšího žijícího příbuzného, holuba nikobarského. Smělý plán, jak bývá zvykem, vyvolává nadšení, obavy i odpor.

Muchomůrky zelené vyrazily z Evropy a Asie do světa. Se zeminou vysazovaných stromů, jako jsou duby, kaštanovníky, borovice a mnohé další, se rozšířily do Severní a Jižní Ameriky, Afriky, Austrálie i na Nový Zéland, kde pronikají dál a dál. Jejich šíření usnadňuje schopnost přepnout na množení bez sexuálního partnera.

Jak se říká, kdo se nesetkal s manulem, jako kdyby nežil. Kočka s nejnaštvanějším výrazem na světě a s kulatými zorničkami je fascinujícím obyvatelem drsné mrazivé a suché krajiny v kontinentální Asii. Podle objevu trusu na dvou místech v nepálském Národním parku Sagarmatha žijí manulové i ve východním Nepálu, což je nepochybně dobrá zpráva.

Společnost HBO natočila seriál „The Last of Us“ na motivy stejnojmenné hry pro Playstation 3 a 4 od herního studia Naughty Dog. Scénář napsal autor populárního Černobylu Craig Mazin. Hlavní roli hraje manipulativní houba housenec Ophiocordyceps unilatera, která vývojáře Naughty Dog ohromila v epizodě Džungle z dokumentárního cyklu BBC „Zázračná planeta.“

Po pauze trvající půlstoletí byl znovu odstartován vesmírný závod. Tentokrát je Měsíc pouze plánovanou zastávkou na cestě na Mars. Americká NASA, čínská CNSA, a soukromá společnost SpaceX oficiálně přednesly plán poslat lidi na Mars během příštího desetiletí. Tento obnovený zájem oživil diskusi o životě na Marsu. Plány posílání lidí na Mars mění perspektivu astrobiologů: nyní je nejvyšší čas přejít od teorie do praxe.

Před 252 miliony let, tedy na konci permu, se odehrála apokalypsa, ve které zmizela velká většina tehdejších druhů organismů. Analýzy fosilních pylových zrn z Tibetu, pocházejících z doby permského vymírání, ukázaly na možnou roli devastujícího UVB záření, které jinak z velké části zastavuje ozonová vrstva. Fosilní pyl totiž obsahuje látky, které poskytují ochranu před tímto záření.

Většina z nás již v denním tisku o takzvaných „uspávačkách“ něco četla. Odborný časopis PLOS nyní přináší informace o „uspávačích“. V jejich případě to ale s podlostí a zlým úmyslem nemá nic společného.

Japonský tým si vypůjčil sedm genů ze spiroplazmy, maličké bakterie bez buněčné stěny, která má zvláštní šroubovicovitý tvar a je schopná samostatného pohybu. Vložili je do upravené mykoplazmy a získali tím první „syntetický“ organismus syn3, který má tvar a schopnosti pohybu spiroplazmy. Buněční mikroboti jsou zase o něco blíž.

Slavný jednobuněčný manipulátor toxoplazma se chce za každou cenu dostat do definitivního hostitele. Přitom mimoděk působí na mozky mezihostitelů, jako jsou vlci v Yellowstone a určitě i jinde. Infikovaný vlk je odvážnější a méně ochotně ustupuje ve vlčích konfliktech. Proto se vlci s toxoplazmou velmi často stávají alfa samcem.

Mezinárodní tým hlásí úspěch. Má zaděláno na prvního osla ze zkumavky. Odborníci v tom vidí šanci na záchranu těchto jedinečných, nedoceněných a bohužel ohrožených zvířat.

Přírodní fotosyntéza není špatná, ale k dokonalosti má daleko. Katalyzátoroví čarodějové vytvořili systém založených na MOZích (Metal-Organic-Zyme), což jsou kovoorganické kostry MOFy okořeněné biomimetickými aktivními centry, v podstatě kovoorganické enzymy. Nový fotosyntetický systém vyrábí z oxidu uhličitého a vody metan, kyslík (a oxid uhelnatý).

Mezi zvířecími miláčky kralují psi, koně a snad ještě kočky. Osel zůstává hrubě nedoceněn. Určité rehabilitace se teď dočkal s článkem v časopise Science.

Asi před rokem Colossal Biosciences zveřejnili plány na vzkříšení mamuta. Jedno ikonické zvíře ale rozhodně nestačí. Teď se spojili s australskou laboratoří TIGRR, kde připravují genom vakovlka. Během příštího desetiletí by chtěli předvést první mládě vakovlka, narozené téměř sto let po oficiálním vyhynutí nešťastného druhu.

Umí buňky počítat nebo využívají časová okna, v nichž se rozhodují že se stanou tukovou tkání?

Elektrická bakterie Geobacter sulfurreducens vyrábí a vede elektřinu. Shodou okolností to dělá lépe mrtvá než živá, což ji předurčuje pro biofilmy, které získávají elektřinu při vypařování vody. Elektrické články s mrtvými geobaktery se vyloženě nabízejí pro nositelnou elektroniku. V budoucnu by se mohly stát základem vypařovací energetiky.

Těžko si představit těžší úděl než má spermie. Její vývoj trvá desítky dní, aby nabyla tak bizarního tvaru. Pohyblivost jí umožňuje extrémně dlouhou a těžkou cestu, přitom její poslání je až na konci této odyssei: oplození vajíčka. Klíčem k úspěchu je hrstka proteinů a hlavně jejich modifikací, které má spermie sbalené na cestu.

Norští vědci zdokonalili miniaturní mikroskop, který umožňuje v reálném čase sledovat neurální aktivitu v mozkové kůře volně se pohybujících laboratorních myšek.

Na to, že si v dospělosti nejsme všichni rovni už jsme si zvykli. Nás, laiky v oboru ontogeneze asi překvapí, že už i mezi buňkami embrya si jsou některé buňky rovnější, a to již ve stadiu druhého dělení. Nejnovější poznatek o tom, co buňky v prvních krocích života směruje na budoucí dráhu ale překvapil i profesionály. Přitom je to docela prosté – hybatelem buněčné organizace by v nejranější fázi vývoje měla být specifika dostupného prostoru.

Podle nové studie stojí přinejmenším za částí transkripčních chyb, které vedou ke vzniku mutací v DNA, hektické kvantové tunelování neposedných protonů. Tyto částice, jak tvrdí počítačové simulace, by měly bleskurychle tunelovat skrz vodíkové vazby mezi nukleotidy. Když se ve chvíli rozštěpení takové vazby protony zrovna nacházejí na „špatné“ straně, může dojít k mutaci.

Slávička mnohotvará umí děsivé invaze ve stojaté i pomalu tekoucí vodě, které mohou přinášet astronomické finanční ztráty. Důmyslné BioBullets obsahují směs solí, která slávičky zabije, v líbivém převleku, aby přelstily slávičky, které se živí jako opatrní filtrátoři.