Začneme falickým kamenem a horským bohem raně minojské Kréty. Pak dojde na mužské rituály a na „Prince“. Potom na restaurátorské problémy a klukovské božstvo Kréty, což byl dárek pro sira Evanse. Nakonec pozoruhodnosti o falzech.

Jenom drobná přehlídka jejich zpodobnění v minojské kultuře na Krétě.

Zpravodajskými portály prolétly zprávy o nečekaném archeologickém objevu v jižních Čechách. Tady se pokusím podat jen předběžný rozvrh možností.

To nejlepší z minojské Kréty střední doby bronzové, tedy v žánru keramiky.

Minojská keramika patří k té nejlepší, jakou můžeme v době bronzové potkat. (Ale tu vůbec nejhezčí nechám na příští článek.)

Věčný bůh se narodil v nejedné jeskyni. Teď půjde o Dia na Krétě, neboť takhle Řekové pochopili minojský kult. Hlavní roli v něm však mívala spíš Velká bohyně.

Pokus o demytologizaci Minotaura představením býčích her, možné předlohy pozdějších býčích zápasů, zatím bez viditelného rizika pro býka.

Úvodní faktografie o významné kultuře dávného Středomoří – aneb Krétou doby bronzové.

Nikdy jsem nečekal, že se mě bude někdo opravdu bát proto, že přijíždím z Česka. České doklady jako výrazný aposematický znak, to je novinka naší doby!

O souběžném vzniku evropské filosofie a věd několika oborů, s ukázkami metodologických problémů: principu aktualismu v geologii, historii a zoologii; 2D a 3D popisu světa…

Od neolitu po konec antiky můžeme sledovat dvojí roli drobných cenných předmětů, ozdobnou a magickou, byť v jednotlivých případech převažuje to či ono hledisko.

Jestli jste si mysleli, že už jste zažili opravdu bizarní životní formy, tak si představte oživlé kosmické náhrdelníky z monopólů navlečených na kosmických strunách, které parazitují na fúzní energii v nitru hvězd a divoce se tam replikují. Kéž by taková šílenost opravdu existovala!

Začátkem září bychom si měli ujasnit pojmy pedagog, učitel a sofista; před začátkem října taky scholarcha, doktor a scholastik.

Skalní rytiny jsou obvyklým prehistorickým žánrem na všech kontinentech (krom Antarktidy). Ty kykladské se moc nevymykají z průměru, ilustrují však rozpětí výtvarných žánrů a některé i život na dávných Kykladách.

Pokus o malý autoreferát.

Záhadné předměty z let 2800 až 2300 před n. l., jejichž intepretaci provází vášně. Správně se jim má říkat „kykladské standarty“. Některé z nich jsou kandidáty na kykladské mandaly. Je to slavná specialita dávných Kyklad.

No, na kámen nemá, ale na druhé straně je pro víno mnohem lepší – a džbán se taky líp udělá z hlíny. A rhyta tvaru zvířátek jsou dojemná. Koncem rané doby bronzové se navíc objeví další zajímavé tvary, což možná souvisí se vzestupem moci minojské Kréty.

Kamenné nádobí, dózy na drobné předměty a šperky i rituální nebo honosné nádoby z Kyklad let 3200 až 2300 před n. l. Keramiku měli samozřejmě taky, ale tohle bylo něco onačejšího, co jen tak někdo neumí udělat!

Pořádná civilizace potřebuje taky pořádné nářadí, materiály a technologie, ať už jde o kámen, kovy nebo další prostředky. Kyklady 3. tisíciletí před n. l. nabízejí ukázku, jak lze i v maličkém prostoru kombinovat tradiční materiály a dovednosti s novinkami doby, a to na výtečné úrovni.

Zatímco japonští vědci z Ósaky a Tokya zkoumají virovou temnou hmotu, jejich kolegové z univerzity v Kóči a Katsurahama Aquarium zjišťovali, jakou vehemenci musejí tučňáci kroužkoví vyvinout, aby svou odpadní „temnou hmotu“ zvládli vrhat daleko od hnízda.

Sošky z kykladské rané doby bronzové (3200-2300 před n. l.) jsou krásné a tajemné. Inspirovaly výtvarnou avantgardu 20. století, ale taky neblahý zájem hledačů pokladů ve službách bohatých.

Dobré pandemické filmy vás nejen pohltí, ale také připraví na podobnou situaci, když k ní dojde v reálném světě. Podle týmu amerických psychologů mohou postapokalyptické filmy svým fanouškům nabídnout nejen dechberoucí zážitek, ale také praktické tipy, a co je ještě důležitější, také duševní průpravu pro skutečnou pandemii. Jak se říká, nejhorší je strach z neznáma – a štěstí přeje připraveným.

Oidipův komplex tady nepředstavím nijak prvoplánově, spíš v souvislosti s řeckým pojetím tragické krásy jako základní výpovědi o životě, a v kontextu sil náhody a nutnosti, svobodného rozhodování a osudu.

Sídlo Máie a rodiště Herma a Pana názorně poučí o povaze těchto božstev.

O významu náhod a důvtipu při hře zábavné i při hře o život. O hravosti bohů a kosmu.

Jeden ze zakladatelských počinů novodobé fyziky vyžadoval matematický popis pohybu, technickou zručnost k jeho měření, ale také nový pohled na děje v pozemské přírodě jako na jevy uchopitelné těmito prostředky. Přesto si Galilei uvědomoval, že matematika je pro poznání světa jen nástrojem, zdrojem poznání je pozorování. Nebyl také převratným a dosud nedoceněným filosofem?

Kosmické divadlo splňuje nepřísnější standardy vzájemné distance aktérů i distance od diváků rozmístěných na povrchu Země. Venuše, Merkur a Měsíc předvedou tři konjunkce a jednu elongaci, to vše v poslední dekádě května a začátkem června. Představení začínají v rozumnou večerní hodinu, jsou zdarma, ale výhled na severozápadní obzor si musí diváci zajistit sami.

Geniální technik a pozorovatel občas uvízl v zajetí své představy, občas se nechal unést svým misijním záměrem, někdy i zvláštnostmi své povahy. Opravdu se Země točí? A nebyl taky skrytý epikúrejec? Inkvizice ho naštěstí odsoudila „jen“ za kázeňský přestupek.

Ještěrky obecné určitě znáte, leckdo má ještěrky na zahrádce, ale mít s ještěrkami blízké osobní vztahy už tak obvyklé asi není. Podívejte se na malou zahradní verzi filmu „Jak vycvičit draka“.

Od Nového zákona po deklaraci první série dogmat („článků víry“): pochopení církve a křesťanské zvěsti, bohoslužba, vsuvky do kánonu, proces dogmatizace, částečná symbióza s filosofií, problémy těla, zříkání se moci a touha po ní, problémy „duchovní moci“ a odcizení světu.

V očích mnoha záhadný škarohlíd, málem prý nepřítel otevřené společnosti, spíše monarchista anarchista žijící v azylu chrámu, zahleděný do jednoty kosmu, ne do zisku.

Zkusme se na křesťanství 1. století podívat tak, jako když popisujeme údajně „mrtvá“ náboženství. Budeme hledat typologické znaky pro začlenění do svého druhu paleontologie různých náboženství.

Delší procházka západní Arkádií s cestopisem z 2. století n. l. jako průvodcem: Od celkem obvyklých i velice neobvyklých obětí plodů a zvířat v Lykosúře k místu lidských obětí. Cesta vede kolem magického pramene a dávného horského sportoviště.

Kdo by chtěl vědět, „jak to opravdu bylo“, bude zklamán. Zatím to bude hlavně o textech: o jejich žánrech, okolnostech vzniku i doprovodných legendách. O tom, co bylo před texty, se můžeme jen dohadovat.

Tři drobné případové studie z různých dob a míst o (ne)přijatelnosti lidských obětí v Řecku, nakonec i něco o lykantropii.

Jen letmý náčrt mnohovrstevnaté struktury tohoto svátku od neolitu po současnost, s minimem duchovna. Nerad bych způsobil náboženskou válku.

Hérakleitos byl zbožný takovým způsobem, že kritizoval mnohé náboženské zvyky a vysmíval se náboženským potřebám mnoha lidí.

Konečně zásadní obrat v astrofyzice: Matematické modely, měření pozemních astronomických observatoří, družicová data o pohybu vzdálených hvězd a reliktním záření i data z LHC teď dávají jednotný smysl! Exkluzivní rozhovor o nové fyzice.

Jak je vůbec možné, že se v Řecku objevilo odcizení vůči reálnému světu, navíc strach z lidského těla, a časem i zásvětí? Ke standardnímu řeckému náboženství se to vůbec nehodí. Odkud se to vzalo? Kdo pokazil vstřícnost Řecka ke světu a tělesnosti? Můžeme najít záludného migranta a kazisvěta? Takhle jednoduché to není.

Teď popíšu jen obecný výkladový rastr: Čím se liší od křesťanství nebo islámu a čím od pomyslného průměru „typičtějších“ náboženství. K tomu obecný charakter řeckých bohů a bohyň, plus problémy s nekonzistencí mýtů a se zobrazováním.

Nejspíš se vyvinuly z dívčí iniciace do dospělosti, už v rané antice genderově i věkově zrovnoprávněné a vůbec demokratizované do jednoho z athénských státních kultů. Mantru zasvěcení tady ovšem nesdělím, mimo jiné proto, že ji neznám. Tip na význam však mám, i když jsem ho sám nevymyslel.

Po úvodu o tom, co jsou Kyklady zač, zkusím letmo představit velice dávnou a nečekaně rozvinutou titěrnou civilizaci, po které nám zůstala řada velice pohledných artefaktů. Sice jim skoro nerozumíme, ale to nevadí. Jako zdroj výtvarné inspirace (přímo i nepřímo) i poetické inspirace (samozřejmě jen nepřímo) fungují. Silnému umění se nemusí teoreticky rozumět.

K poučení nebo zábavě nabízím pokračování oblíbených paradoxů megarské školy, neboť lid i část filosofů si to často žádá. Jenom si nejsem jistý, zda nejde o poučení zčásti spíše varovné a o zábavu dost podivnou.

Spíše jen představení pohlednějších nebo jinak zajímavých památečností z dob neolitu v egejském prostoru, převážně v dnešním Řecku.

Titulek není míněný jako provokace. Napřed to bude o prasatech podle Hérakleita, pak o jejich roli v řeckém náboženství a nakonec o kultu prasátka na Kykladách i jiných místech Egeidy v rané době bronzové. Vždyť prasátko je často přímo k sežrání.

Nemám v úmyslu nikoho přesvědčovat, aby přistoupil na skeptickou filosofickou pozici, vždyť sám si na ni spíš jenom velice rád hraju. Každopádně je to hodně užitečný nástroj v případě zmatku i v situaci hypertrofie všemožných „ismů“. A pro vědu je to možnost naprosto skvělá, možná i jediná.

Osel je zvíře trpělivé, většinou moc nespěchá a vše zrale uváží. Není divu, že došel slávy i ve filosofii. Výtečným parťákem je jak při každodenní práci, tak ve svátek, projde lecjakou cestou i necestou. Přesto ho někteří lidi pomlouvají, nevděčníci jedni.

V tento čas jste zvyklí zde číst žebračenku. S tím je konec. Konec je i s naším tradičním podáváním žádostí o podporu z fondů a grantů zaměřených na popularizaci, protože jsme jen psali supliky na úkor kvality článků a stejně to vždy bylo na nic. Tak by popularizace vědy vypadat neměla, a proto měníme strategii.

Mírně trapná dekonstrukce vánoční legendy a málem i poetiky Vánoc, z nouze doplněná několika romantickými až sentimentálními obrazy pro potěchu duše.

Nejnovější vykopávky stovky let starých kamenných monolitů moai z Rapa Nui nám opravují názor na okolnosti jejich vzniku. Celkem jich na Velikonočním ostrově bylo objeveno téměř tisíc. Exemplář označený „156“se nachází v místech, kde byl vytesán. Jak se nyní ukázalo, nebyl tam opuštěn a zanechán osudu proto, že domorodci už nestihli sochu přesunout někam blíže k pobřeží, jak se to píše v průvodcovských textech i odborných publikacích.